V neděli se bude slavit stoleté výročí vzniku Běloruské lidové republiky, novověkého běloruského státu. Založila ho tenkrát bolševická strana, ale vysokého věku se nedožil, po polsko-bolševické válce připadla západní zhruba třetina Polsku a zbytek zanedlouho schramstl Sovětský svaz. Jistě, jako Běloruskou sovětskou republiku, ale rozhodovalo se – jako všude jinde v impériu – v Kremlu. V dnešní podobě vzniklo nezávislé Bělorusko až v srpnu 1991 a v roce 1994 si Bělorusové v přímých prezidentských volbách zvolili Alexandra Lukašenka, který v zemi železnou rukou vládne dodnes.

Bělorusko má však tradici podstatně delší než sto let, byť ne jako nezávislý stát. Jenže ono to na začátku novověku bývalo pochopitelně jiné než dnes, dnešní samostatné státy bývaly součástmi velkých soustátí a zejména ve střední a východní části Evropy to bylo s hranicemi složitější – nezáleželo zdaleka tolik na národnosti obyvatel, národní státy jsou vynálezem moderních časů. Polsko-litevská unie, v jejíchž hranicích se nacházelo i dnešní Bělorusko, byla státem šlechty a nebylo důležité, jakým jazykem šlechtici a poddaní mluví, zda polsky, litevsky či jinak. Ony ostatně ani tamní jazyky v dnešní kodifikované podobě ještě neexistovaly. Do toho se ale radši nebudu moc pouštět, odborníci o tom totiž diskutují dodnes daleko sofistikovaněji, než bych kdy dokázala já.

V Bělorusku jsem byla poprvé někdy před čtvrt stoletím. No, byla… Vlastně jsem jen projížděla vlakem z Varšavy do Minsku, odkud jsme pak letěli na Ukrajinu, na Krym. Zřejmě na mne udělala ta cesta větší dojem, než bych byla myslela, dodnes si totiž dokážu živě představit lesy, kterými jsme projížděli. Z vlaku nevypadaly jako nějaké náramné hvozdy, byly to spíš mírné lesíky s břízkami, mezi nimiž se krčily modré, hnědé a okrové dřevěné domečky. Hltala jsem je očima a měla jsem pocit, že nás vlak veze přímo do říše pohádek, které jsem znala z dětství z tehdy oblíbené knihy pohádek Krása nesmírná. Bylo jasné, že v těch lesích žijí chytré lišky, zlí vlci a – kdoví – snad i hroziví medvědi. A samozřejmě ježibaba: popojedeme ještě pár kilometrů a objeví se přede mnou chaloupka na muří noze, které je potřeba říct „Chaloupko, chaloupko, obrať se k lesu zadem a ke mně předem.“ Chaloupka se neobjevila, asi byla přece jen kus dál od železničních kolejí, pohádka má zůstat jen tušená.

Zato jsme přijeli do Minsku, který mi krásný nepřipadal – prostě sovětské město někdy z padesátých let. Bodejť by ne, skutečně je to město, které bylo po válce fakticky postavené znovu, protože bylo za války prakticky zničeno. I v jiných ohledech se zdálo, že se tam toho od padesátých let moc nezměnilo. Sovětská moc už byla samozřejmě pryč, ale pryč bylo i období, kdy nový samostatný běloruský stát vyrazil na cestu k demokracii, Alexandr Lukašenko rychle udělal obrat k autoritativní nesvobodě, byť bez masového vraždění.

LN, 23.3.2018