Seděli jsme všichni v mikrobusu a čekali. Na Marion. Každý z nás v zorném poli dveře supermarketu, kdy se otevřou, kdy z nich vyjde. Někteří se netrpělivě dívali na hodinky, ale mlčeli. Průvodce byl maličko nervózní, ale prozatím neprojevoval žádnou iniciativu.

„Proboha, co tam kupuje?“ někdo pronesl.

Co tam kupuje, nikdo z nás netušil, dokud nevlezla do mikrobusu a neoznamovala: „Tak jsem si zakoupila třicet sedm foťáků.“

Autobusem proletěla vlna smíchu.

„Jsou na jedno použití, ale za pár dolarů,“ vysvětlovala.

„No, nekup to!“ někdo prohodil.

Někteří její nákup nepochopili, ale já ano. Znala jsem ji od včerejšího večera z hotelu.

Když jsme vešli v San Diegu na pokoj, otevřela dveře koupelny a zařvala:

„To všichni mají pořád Amerika, Amerika, a je tu ucpaný hajzl!“

Bouchla dveřmi, zvedla telefon a zavolala do recepce, ať to přijdou spravit. Vysvětlili jí, že klozet je v pořádku, jen na jiný systém.

„Tak si ho musím poevropštit,“ řekla a vyplácala na to půl roličky papíru.

Tím ho ucpala a zavolala do recepce znovu a za chvíli klepal na dveře mladík, že to jde spravit.

„Vidělas, jak byl sexy?“ tahala mě z postele, ať se jdu podívat.

Podívat jsem se nešla, ale bylo mi jasné, že s ní nebude nuda.

Taky nebyla. Předposlední den v San Francisku před spaním v posteli vykřikla: „Proboha, na letišti mně filmy prosvítí a můžu je vyhodit. Musím je dát vyvolat!“

Nacpala všechny filmy do tašky. Jenomže od hotelu jsme odjížděli a až na druhém konci města našla obchod na vyvolání filmů. Hned tam zašla.

Když se vrátila, jen utrousila: „Na počkání mi to neudělají. Musím sem znovu.“

Navečer si vzala taxíka a jela do obchodu. Ležela jsem, když s nimi přijela. Posadila se na kraj postele a otevřela první obálku. Zaklela jako chlap. Začala vytahovat docela černé papíry a rozhazovala je po pokoji.

„To jsou celí Amerdové. Dělají i zkažené fotky.“

Pak jednu podržela.

„Jediná fotka, která se perfektně povedla,“ řekla a nezvykle dlouho si snímek prohlížela. „Ostatně právě tenhle fotil Navajo Indian,“ řekla a švihla s ním směrem ke mně.

Zvedla jsem ho z koberce, zadívala se na něj a posléze jsem na zadní stranu načmárala: Antelope Canon.

Ona pokračovala v prohlížení. Zkažené papíry lítaly ke stropu, do všech stran. Občas nějakou fotku položila vedle sebe. Ale těch bylo poskrovnu.

„Tady stojíš ve výkladní skříni Beverly ilsHilsHiui Hills.“

„Ukaž.“

Podívala jsem se. K tomu nebylo co dodat. Takhle se lidé fotí, aby se chlubili nebo dokladovali, že v tom místě byli.

Zase poslala pár černých papírů do prostoru. Lítali jak havrani, než dosedli bůhvíkam. Otevřela další obálku a pokračovala.

„Do háje, já nemám ani jednu fotku. Co mi to prodali za blbý foťáky. Zítra si jdu koupit digital,“ rozhodla. „Zase jedna tvoje.“

„Joshua Tree,“ zaradovala jsem se, ale ona už se divila něčemu jinému:

„Co je tohle za fotku? Ta není moje. Tu mi tam snad podstrčili,“ zaječela.

Mrskla jí přes celý pokoj. Vlezla jsem pod křeslo, abych ji vylovila.

„Prosím tě, to je v Los Angeles. V downtownu – Walt Disney Concert Hall. Jak tuhle budovu jednou uvidíš, nedá se zapomenout.“

„No jo, to máš pravdu, ale já to zapomněla.“

Nevěřila jsem jí.

„Tuhle si můžeš nechat,“ blahosklonně mi nabídla a ještě jednou se na ni podívala, než mi ji hodila.

„Proč právě tuhle?“

„Je nějaká nepodařená. Ani nepoznáš, že je z Ameriky.“

Zadívala jsem se na ni a skutečně. Tu krajinu jsem nepoznávala. Kdybych v ní nestála, tak bych ten obrázek hodila na zem mezi ty ostatní. Zataženo, mraky se sápou na zem a za mnou úhor. A jak jsem ho stále držela před očima, náhle se mi krajina vybavovala. Stála jsem u Grand Canyonu. U té průrvy protínající coloradskou náhorní plošinu v Arizoně v délce 450 km. Na dně se dvě miliardy let klikatí řeka Colorado. Nezapomenutelný zážitek, obzvlášť z vrtulníku.

Koberec v pokoji nebyl vidět, všude kolem nastláno zkažených fotek. A těch pár vydařených Marion vložila do jedné obálky a vlezla pod deku.

„Zítra si na letišti koupím digitální foťák!“