Návrh zaručit mladým v Unii práci neznamená totální nasazení

Evropská komise by ráda, aby členské státy svým mladým zaručily jistotu zaměstnání: místo pro každého do čtyř měsíců od skončení školy. Dobrá zpráva: otroctví se nechystá. Špatná: záruky pro mladé jen zakrývají hlubší problémy.

Eurokomisař pro zaměstnanost, sociální věci a začlenění László Andor minulý týden představil svůj návrh unijních „záruk pro mladé“. Že o vizích komisařů česká média píší jako o skoro hotových věcech a zavádějícím způsobem, to není nic nového:

Nezvyk ale je, že kolegové novináři zapomněli kritizovat. Oboje šmahem napravíme – odpověďmi na tři otázky, které se samy nabízejí.

To jako budu muset po škole povinně do práce? To je fašismus!

Neboj, nebudeš. Ústavní soud nedávno Nečasově vládě připomněl, že věta "Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám" není v Ústavě pro srandu. Podobnou najdete i v Listině základních práv Evropské unie. A hlavně: Andorův návrh nikoho k povinné práci nenutí.

"Záruky mají zajistit, aby mladí lidé do 25 let dostali kvalitní nabídku zaměstnání, dalšího vzdělávání, učňovské přípravy nebo stáže do čtyř měsíců poté, co odešli ze systému formálního vzdělávání nebo se stali nezaměstnanými," shrnuje průvodní tiskovka, o čem že se budou evropské státy příští měsíce dohadovat. Žádná povinná práce, "jen" pomocná ruka státu.

Jak to teda bude vypadat?

Nejspíš vůbec nijak. Mnoha zemím totiž není takový centrální zásah po chuti, a to včetně Švédska, které už podobný program záruk spolu se zbytkem Skandinávie tři dekády nabízí. (O úspěších a neúspěších více ve starší studii Youth Guarantees in the Nordic Countries.)

Pokud se na něčem státy dohodnou, budete to jen společný cíl: dostat nezaměstnanost mladých pod určitou hranici. Konkrétní cesta k jeho naplnění zůstane na místních vládách a parlamentech. Vyplývá to z dosud dostupných materiálů i podobných regulí, jako jsou ty vymáhající rovná práva menšin.

Nabízí se tedy možnost dotací pro firmy, které přijmou mladé nezaměstnané (právě na to by nejspíš Evropský sociální fond poskytoval peníze) nebo "kontaktnější" služby sociálních úředníků, kteří mladým pomůžou s plánováním kariéry a stoupáním vzhůru krůček po krůčku. S obojím má zkušenosti Švédsko, které v 80. letech "úspěšně" snížilo nezaměstnanost lidí pod dvacet let. Úspěšně píšu v uvozovkách proto, že nemůžeme vidět, ani odhadnout všechny příčiny poklesu, ani skryté náklady záruk: například kolik takhle začleněných nezačalo samo podnikat a po čase nevytvořilo nová a nedotovaná místa. Švédsko má navíc s nezaměstnaností mladých stále větší problém než Česko.

Podle Eurostatu v téhle disciplíně mimochodem porážíme i Finsko nebo Francii. Jakkoliv nám to může přijít bizarní, komisařem podporovaná "výměna osvědčených postupů mezi členskými státy" může vypadat i tak, že Jaromír Drábek stráví penzi přednáškovým turné po Skandinávii.

Ale stejně: Záruky pro mladé… není to krásný nápad?

Není. Záruky jen překrývají hlubší problémy. Pokud by státy nezaměstnanost mladých řešily cestou silnějších zásahů do ekonomiky, můžou to slíznout naněkolikrát:

• Někteří mladí budou mít ještě slabší motivaci vybrat si rentabilní výuční nebo studijní obor a "vyšvihnout se". Ale ne všichni. V důsledku se časem můžou ještě víc rozevřít společenské nůžky mezi těmi, kteří v rodině třetí generaci studují na zubaře a vědí, že na světě nic není zadarmo – a těmi, co budou ještě víc spoléhat na pomoc státu.
• V tržní ekonomice si firmy obvykle vybírají zaměstnance podle toho, jak jim pomůže zmnožit kapitál. To neznamená jen víc doutníků pro pana továrníka, ale taky víc práce pro dodavatele a nižší ceny pro zákazníky. Pokud by se důležitým kritériem kvůli dotacím stalo to, jak dlouho uchazeč nabízí svůj prázdný životopis, mělo by to svůj ekonomický a potom zákonitě i sociální dopad: mimo jiné méně peněz na důchody a lékařskou péči pro ty, kteří pracovat nemůžou.
• Dělat první obrat v kariéře ještě před tím, než vůbec začne, znamená nejen plýtvat veřejnými penězi, ale i lety vlastního života. Čtyřiadvacetiletý člověk ještě před stoletím už deset let makal a dokázal se postarat o rodinu. Nároky na kvalifikaci se sice objektivně zvedly, rozjezd skutečné kariéry se ale posunul neúměrně: teď čtyřiadvacetiletého čeká druhá vysoká, mizerně placená stáž nebo hraní si na dospělého v jakési fondy chráněné dílně. O dalších deset let později bude ze zkumavky lovit svého prvního a posledního potomka. Srdečně gratulujeme.

Andorovy záruky pro mladé neřeší skutečné příčiny toho, že skoro čtvrtina Evropanů pod dvacet pět let nejen že nemá zaměstnání, ale nejspíš ani neví, co se životem. Těmi můžou být dvojité trhy práce v některých zemích včetně Česka: jeden echt kapitalistický (ten pro mladé), druhý socialistický (pro vysloužilé harcovníky). Nebo školství zakrnělé v průmyslové éře, které své svěřence trápí i dvacet let, aniž by bylo jasné, jestli ze z nich snaží vychovávat lepší lidi, nebo jen efektivnější pracovní sílu. Přijde mi, že oboje – a zároveň ani jedno.

Pokud navzdory odporu různých zemí záruky projdou, nebude to samo o sobě neštěstí. Kontaktnější práce sociálky anebo přehodnocení některých částí zákoníku práce by mohly k práci pomoci nejenom mladým nezaměstnaným. Přestože nejsem fanouškem Nečasovy sociální politiky, spíš než ze samotných bruselských nápadů mám strach z toho, že je v Česku pravděpodobně bude po roce 2014 naplňovat vláda socialistů a komunistů, která si ze skrytých nákladů vznešeně působících regulí hlavu dělat nebude.