Mediální prostor je zahlcen koronavirovou vatou, která utlumuje hluk zásadních střetů téměř do neslyšitelnosti. Pokud se právě teď něco podstatného děje, není to mudrování o tom, kdy bude dobré přejít z toho na onen stupeň paniky. Koronavirus přišel, pobude a zase odejde v řádu pár desítek měsíců, stejně jako jeho následky - jakkoli budou bolestné.

Klíčová partie se teď odehrává mezi Budapeští a Varšavou na jedné straně a Bruselem a Berlínem na straně druhé. Výsledek této partie může změnit eurounijní prostor na desítky let.

Je pravda, že Evropská unie jasně vykazuje symptomy svého konce, ale než ten konec nastane, může ještě protéct hodně vody. Vzpomeňme na Sovětský svaz, který utěšeně pracoval ke konci dobrých dvacet let.

Jisté je, že v pondělí (16.11. 2020) Maďarsko a Polsko zablokovaly přijetí unijního rozpočtu na příštích sedm let, a to včetně fondu koronavirové pomoci. Obě země nesouhlasí s tím, aby bylo čerpání prostředků z rozpočtu i fondu podmíněno „dodržováním principů právního státu“.

Proč to oba státy považují za problém?

Nikdo z nás snad o vládě práva v Maďarsku a Polsku nepochybuje. Vlády obou zemí získaly v parlamentních volbách silný mandát - tak silný, že by jim ho vlády ve většině ostatních eurounijních zemí mohly závidět. A přece je tu někdo, kdo pochybuje. Brusel zahájil s oběma zeměmi řízení, ve kterém je právě z nedodržování vlády práva obviňuje.

Realita je taková, že unijnímu establishmentu o vládu práva nejde. Pokud by mělo jít, muselo by primárně být na tapetě Španělsko se svými politickými vězni. To, oč tu běží, je fakt, že jak Maďarsko, tak Polsko odmítají eurounijní vměšování do vnitřních záležitostí svých zemí. To je něco, co Brusel neodpouští.

Eurounijní establishment dlouhá léta pracuje na tom, aby členské státy vmanipuloval do té „správné“, progresivistické šablony a konzervativní režimy Maďarska a Polska jsou mu už dlouho trnem v oku (možná i na jiných citlivých místech). Zatím se vše odehrává na úrovni proklamací. Jak jinak, Evropská unie naštěstí (na rozdíl od Sovětského svazu) nemá armádu a kdyby ji měla, byla by ekologická a genderově i jinak vyvážená a hodila by se tak sotva na přehlídky.

Pokud se ale podaří vložit do nového unijního rozpočtu podmínku „dodržování principů právního státu“, dostane establishment do rukou reálnou zbraň, kterou nebude váhat použít.

Je třeba si říci, že „dodržování principů právního státu“ je pojem, o kterém si všichni myslíme, že víme, co znamená, ale pokud bychom ho měli definovat, vyjde nám každému něco trochu jiného. A tady je zakopán pes. Kde je právně (či spíše mezinárodně právně) závazná definice pojmu? Pokud neexistuje, dá se jeho vhodný výklad použít naprosto proti komukoli.

Dnes zlobí Budapešť a Varšava. Praha bude ale na řadě hned zítra. Po migrantech netoužíme, zbraně občanům brát nechceme...

Láme se chleba. Je to nejvážnější lámání od doby, kdy byla eurounijním národům naoktrojována Lisabonská smlouva.

Jak se zachová česká politická reprezentace? Bude se v nejlepší tradici Františka Ladislava Riegera držet drobečkové politiky? Půjde jí místo státní suverenity o pár miliard, které k nám odpadnou z unijního stolu?

Doktora Riegera přivedla drobečková politika v roce 1891 až k hořkému politickému konci. Hořký konec stávající politické reprezentace mne bolet nebude, ale za pár drobných prodaný kus suverenity nás bude bolet všechny - teď i dlouho do budoucna.

Budapešť a Varšava bojují i za nás. Necháme je v tom samotné?