První prosincový den 2019 převzala vládu nad Evropskou unií dvojice politiků, kteří hlasitě a sebevědomě naznačují, že se nám po jejich předchůdcích Junckerovi a Tuskovi bude snad i stýskat. Předsedkyní Evropské komise se stala Němka Ursula von der Leyenová a prezidentem EU bývalý belgický premiér Charles Michel.

Charles Michel je profesionálním politikem. Radním se Michel stal ve svých osmnácti letech, členem místní vlády když mu bylo dvacet čtyři, premiérem ve svých třiceti devíti letech. Jinou práci než politiku nikdy nedělal.

V polovině listopadu, ještě před tím, než se formálně ujal funkce, Michel vystoupil na půdě University v Amsterodamu (studoval tam totiž šest měsíců v rámci programu Erasmus a na tento pobyt je „pyšný“) s projevem, ve kterém zcela otevřeně vyjádřil priority svého prezidentování. Prohlásil, že „dnešní klimatická změna ohrožuje naši samotnou existenci“, a proto „musíme přeřadit na vyšší rychlost“, neboť „musíme vést a inspirovat ostatní k tomu, aby jednali“.

Ve své „klimatické“ fanatičnosti si bude Michel velmi rozumět s novou předsedkyní Evropské komise von der Leyenovou. Ta si s sebou do Bruselu přináší náladu ze zcela poblázněného Německa: průmyslové země se zákazem jaderné energie, se zákazem dieselového motoru, v brzké době bez energie z fosilních paliv, ze země posedlé bojem s plasty a s představami, že „zelený byznys přinese trilionové zisky a statisíce nových pracovních příležitostí“. A také von der Leyenová tvrdí, že „klimatická změna je existenciální téma“, že „v boji s klimatickou změnou nelze promarnit už ani chvilku“. Nová předsedkyně Evropské komise hodlá urychleně předložit jakýsi „Evropský zelený úděl“, o kterém tvrdí, že „jeho prosazení je povinností pro zdraví naší planety, našich lidí, naší ekonomiky“.

Vědeckou debatu o možných příčinách klimatických změn považují tito lidé za uzavřenou. Už, podle nich, není o čem diskutovat - příčinou klimatických změn je člověk se svým nezodpovědným chováním. S tím, že existují celé skupiny vědců, kteří prokazatelně tento blud popírají, se Michel ani von der Leyenová nezdržují.

Evropská unie pod vedením těchto dvou politiků startuje další etapu „boje za planetu“. Jejich úsilí se však bude odehrávat na kvalitativně vyšší úrovni než minulé pokusy jejich předchůdců. Doba se posunula. Mladá generace excitovaná „grétismem“ bude rozsáhlou skupinou, o kterou se nová eurounijní agresivní zelená politika bude opírat. Nepochybujme, že projde nápad von der Leyenové hlásající, že „emise musí mít cenu“, a tedy „všechny sektory musí přispět – od letectví přes námořní dopravu až po způsob, jak každý z nás žijeme – cena za emise musí změnit naše chování“.

Nové – energické, „pokrokové“ a neokoukané - evropské elity ženou členské státy Evropské unie do „zeleného otroctví“. Zda se jim to povede, bude záležet na mlčících většinách obyčejných lidí, které si všechny důsledky přicházející nesvobody buď ještě neuvědomují, nebo je podceňují. To by ale neměly. Michel a von der Leyenová to vše říkají už zcela otevřeně.