Jméno neprozradím. Zvykli jsme si tam jezdit, dodejme, že díky Sovětskému svazu, neb jeho pancéřová pomoc to byla, co nás přinutilo opustit rodný kraj. To místo zůstávalo vším, co si člověk představuje od Itálie. Je v Toskánsku a naštěstí vzdáleno dálnice, či autostrády, jak se říkávalo i u nás. Turistické průvodce ho nezmiňují. Nalezli jsme je náhodou, případně nevyzpytatelnou vůlí boží. Zatoužil jsem tehdy, před mnoha a mnoha léty vidět místo, kde se vylodil Garibaldi, když se dal do sjednocování Itálie. Kdo nutně potřebuje znát jméno a není hlupák, najde si to podle tohoto návodu. Já jméno držím v tajnosti, z textu snad vyplyne proč. Uvedu, že například proto, že k posledním významným událostem tam došlo za války (té poslední, co jsme taktéž vyhráli) když tam Britové potopili německou torpedovku a Němci zas na oplátku sestřelili britské mosquito. Obé se dosud nalézá tam kde nastal jejich konec. Dosud není třeba nikde v obci platit za parkování a většinou je tam dokonce i kde zaparkovat, pokud se zrovna nekoná trh. Siesta je siesta a je posvátná, nedodržuje ji jen knihkupec.

Garibaldi, jestli vám to nic neříká, byl ten pán, co po něm náš Sokol přijal červené košile. Garibaldiho lidé je měli proto, aby pokud v boji zraněni, morálku ostatních nenarušovala krev z jejich ran.
Zde se neubráním poznámce, že pokud jde o naše politické představitele, měli by si za svůj kroj asi zvolit hnědé kalhoty.

Nicméně, pokud jde o Toskánce, mohu se podělit o charakterové sdělení. Zajisté, může jít i o Nové pověsti italské.
Býval v Itálii Duce, toho jména Mussolini, podle jistého Lenina údajná naděje italského socialismu (sdílel s ním i syfilis). Pán akademicky vzdělaný, diplomovou práci sepsal o našem Janu Husovi; nicméně rozumu pak pobral jinde a nadobul způsobů spíše pouťového vyvolavače. (Což našemu významnému politikusovi vyneslo jeho přezdívku.) Mezi Duceho parádní kousky pak (prý) patřilo i to, že předstoupil před nastoupená vojště (jejich uniformy si nezadávaly s naší dnešní Hradní stráží) a povelel:

„Vojáci, nařizuji vám, aby někdo vystoupil z řady a dal mi pár facek!“ Nikdo neuposlechl ani po třikrát opakovaném rozkazu, načež vojáci sborově (asi jako v případě ČSLA: „Zdar soudruhu generále!“) odpověděli:
„Ital - Itala nikdy neuhodí!“
Až jednoho dne, a údajně právě v onom našem městečku, o němž se tu vede řeč, urostlý mladík vystoupil a Ducemu ubalil hned facek pár. Duce se divil, ba protestoval, že přece Ital Itala nikdy neuhodí, ale dostalo se mu odpovědi:
„Ale, milý Duce, já jsem z Toskánska.“

Garibaldi nebyl Toskánec, narodil se 1807 ve francouzské Nizze a byl to známý fešák. Sice Itálii sjednotil, tenkrát to bylo v módě i jinde, ale nynčko se zase její dost hutná část hodlá udělat pro sebe. Taktéž slyšeno, že dokonce i město Ženeva snaží se o opuštění Spřisahanectví helvétského a hodlá prý se udělat pro sebe, či tedy usiluje o to. Takže pokud jde o nás, buďme prozatím spokojeni už jen proto, že samostatnost dosud neusiluje vyhlásit třeba Benešov nad Ploučnicí.

Do tohoto místa, líbí se nám, že tam nikoli přeturistováno, jsme v průběhu let jaksi zapadli. Když zavítáme, což činíme tak často jak na to máme; patron našeho pensionku, ba i hospodští kolem, nás považuje za své (ta příhoda o Duceho zkušenosti s Toskáncem je od něj). Zaznamenali jsme mnohé. Například nové osvětlení, ceny zvolna avšak nezadržitelně stoupající od zavedení eura; třeba espreso stávalo padesátník a letos už je za dvě. Tentokrát navíc změnu dosud nejvýznamnější. U dosavadní Area militare, s jakýmsi poněkud obludným, ale prý o to památnějším opevněním, byť rozhodně nikoli starodávným, zmizela podstatná část ohradního zdiva a místo přeměněno v roztomilý, veřejnosti přístupný park s osvěžující fontánkou. Kostel svatého Leopolda dostal novou fasádu a Garibaldiho busta (na náměstí Garibaldiho, pochopitelně) před ním byla vyčištěna od holubího trusu. V koutě náměstí za kostelem pak vytvořen dětský koutek s kupodivu vkusnými barevnými prolézačkami ve tvaru dinosaurů. Klima i klid uspokojují. Vzduch 33 Celsia, moře průzračně čisté 24, pláž nenaplněná a lampiony jak v Hrubínově Srpnovém odpoledni čekající na večer a svého Lukavského, který je rozzáří, až padne soumrak a dojde na dobře vychlazené rosé ročník 2004, které se povedlo.

Poledního klidu využil jsem k sepsání pohledů a právě o siestě se vypravil vhodit je do schránky na náměstí. Zastavil se dole u „patrona“ na jedno Campari/Soda a když jsem přicházel k Leopoldově chrámu, zaujal mne jakýsi nenormální hluk. Velikonoční klapačky? Nyní a tady? Potom jsem uviděl i jeho příčinu. Na lavičce ve stínu chrámu seděly čtyři od hlavy k patě zahalené dámy. Přízračné jak neblahé sudičky, případně pochmurně nemilostiplné Panny Marie. Seděly nehnutě jako komtur a střežily dětičky bujně dovádějící v šachovnici plastikových dinosaurů a jiných prolézaček. Ty dětičky měly, zatím jen plastikové, samopaly vydávající onen rámus. Některé měly na hlavách ony utěrky, jež původně proslavily Gibbsova děvčata, což byla kdysi v Jordánsku arabská jezdecká jednotka pod velením britského majora a později plukovníka Gibbse. Za našich časů se touto pokrývkou hlavy stal světově proslulý jistý Arafat.

A já si náhle připadal jako pan Povondra, když při rybaření popatřil na z Vltavy se vynořivší hlavu Mloka.