Konfrontace vize a reality vede po třiceti letech ke střízlivosti

Jak na tom budeme za třicet let? To je otázka pro prognostika, právě tak jako pro spisovatele sci-fi. Je to tedy otázka pro mě, ostatně právě v těchto dnech vychází moje novela 3 kroky do tmy. Je hodně prognostická, předpokládá se v ní rozvoj autonomních elektromobilů se zvláštní rolí sítí 5G. Děj se odehrává za pětadvacet let, což je skoro ten rok 2050.

Když se ovšem ohlédnu třicet let dozadu, uvědomuji si, do jaké míry platí bonmot, že předvídání je krajně nesnadné, zvláště pak, jde-li o budoucnost. Byla to doba snů, ty přerodové měsíce na zlomu desetiletí.

Ostatně, každá doba je doba snů, dneska taky. Jenomže dnes jde o sny temné, kdežto tehdy byly růžové.

Snění 1989

Tohle ohlížení třicet let dozadu musí být osobní, jak si mohu troufat psát o snech někoho jiného. Jak jsem to tedy viděl? Hlavním motivem tehdejších snů byl návrat. Všude se vylepoval plakát se sloganem NÁVRAT DO EVROPY. Byl na něm vyobrazen obrys republiky a kolem byla vyvýšená plocha západní Evropy – a o ni opřený žebřík. Vylezeme po žebříku a budeme na Západě.

Lidé začali podnikat. Někdo v malém, měl garáž s výjezdem na ulici, proměnil ji v obchůdek. V naší ulici jsme měli takového garážového drogistu a hned vedle zelináře. Můj známý pracoval ve stavebnictví. Velice rychle vybudoval velkou firmu, v Lahovicích otevřel stavební ohradu s náklaďáky, jeřáby a míchačkami. „Rakušáci?“ těšil se. „Ty uděláme do sedmi let.“

To byla jedna z klíčových otázek. Kdy se dostaneme na životní úroveň států, které ležely v roce 1945 v troskách, zatímco Československa se válečné hrůzy dotkly jen okrajově. Brzy se ukázalo, že to do těch sedmi let opravdu, ale opravdu nebude. I ten můj známý musel svoji stavební ohradu zavřít, protože se mu rozutekl personál. Ti schopní zaměstnanci chtěli dělat na svém a neschopní, o ty není co stát.

Ukázalo se, že to s tím žebříkem bude obtížné. Když se šlo čtyřicet let dolů, jít nahoru potrvá minimálně taky čtyřicet let, spíš déle, protože do kopce to jde hůř.

Otázka vize

Do tvárné hmoty nově se formující společnosti vtiskli pečeť dva Václavové, Havel a Klaus. Otisk je trvalý. Je to jakýsi jin a jang, nastavila se polarita. Havlův idealismus a Klausova racionalita, to jsou ty póly, k nimž se větší nebo menší měrou dodnes odkazují lidé – různé povahy, různého zaměření.

Václav Havel nastolil otázku vize. Kam má směřovat Česká republika, jaký má cíl a pokud nějaký má, jak ho dosáhnout? I to byla do značné míry projekce. Václav Havel se díval daleko za naše hranice, uvažoval v rozměrech evropských, světových. Vizionářsky navrhoval dvoukomorový celoevropský parlament. Velmi racionálně, protože útvary federálního typu mívají dvoukomorové parlamenty. Jak už to ale bývá, vize nebývají naplňovány, a tím hůř pro ně, jsou-li rozumné.

Byly tu různé vize. Jedna z těch dominantních se týkala konce studené války a ustavení nového pořádku. Předpokládalo se, že se postsovětský prostor přidá k celoevropskému koncertu. Dnes už sám nemohu uvěřit, že se vážně uvažovalo o ruské účasti v NATO. Francis Fukuyama dal těmto snům ideové posvěcení. Nastal prý konec dějin, protože demokratický koncept se definitivně osvědčil a prosadil tak důsledně, že jen blázen by šel proti proudu.

Nepřítel snů

Je snadné identifikovat protivníka vizí. Je to realita se svým nezvladatelným samopohybem. Dobře se to dá znázornit na oné představě návratu do Evropy po žebříku. Postupem času se nám ta Evropa mění a na stole je zcela legitimní diskuse o tom, zdali má smysl někam lézt a jestli vůbec se o nějakém lezení dá mluvit.

Postupem času vychládají hlavy. Ukazuje se, že zdrojem bohatství není ani tolik píle a vynalézavost a snaha jako peníze samotné, ty plodí další peníze. Sjednocený Berlín je po třiceti letech chudý, protože peníze sídlí v jiných městech Německa, a nejbohatší zemí Evropy je Lucembursko, kde se nevyrábí nic, co by stálo za zvýšenou pozornost.

Za dalších třicet let, dá se předvídat, to nebude o moc jiné, protože ke změně nejsou důvody. Zvolna klesá přitažlivost Západu a úměrně klesá komplex méněcennosti společnosti, která pořád nese cejch ponížení komunismem. Přispívá k tomu šílené divadlo a cirkus kolem brexitu, rozvrat ve Španělsku, kde za politickou činnost dávají tresty žaláře nad deset let, uzavření volné hranice mezi Dánskem a Švédskem, politické pohyby v Itálii i lidová vzpoura žlutých vest ve Francii. Tohle nikdo nečekal, takový vývoj: není to tak, že bychom politicky a mravně dozráli. To se zhoršuje situace v zemích, ke kterým jsme před třiceti lety s čepicí v ruce vzhlíželi jako ke vzoru.

Důvod k lamentaci to není. Stali jsme se standardní zemí ve standardním světě se všemi klady a zápory. Že po euforii počáteční doby nezůstalo ani to reliktní záření? Kdyby zůstalo, nebylo by to normální.

LN, 13.11.2019

Neff.cz