Německá kancléřka prý ve vztahu k imigrantům obrací. Úspěch? Kdeže; toto je ještě nebezpečnější než šílenství s přijímáním. Proč, když jde o obrat správným směrem? Právě proto. Proto, že si to myslíte.

Od počátku roku dochází ke stálému posouvání rétoriky médií i politiků směrem od proimigračních postojů a v příštích měsících to bude pokračovat. Ti samí lidé, kteří dříve v imigraci viděli příležitost, budou nyní mluvit o nepřijatelném riziku. Kra, která nese všechny přijímače, je stále menší a menší, rozpouští se každým dnem a kdekdo z ní hledí co možná nejrychleji skočit na pevnější půdu. Kdo dnes ještě výská nadšením nad uprchlíky z problematických kultur? Zamyslete se. Kolik takových článků z poslední doby jste četli? Kromě vyslovených extrémistů, jako je Apolena Rychlíková z A2larmu a několika málo podobných, už vlastně nikdo.

Jenže se nic nezměnilo.

A v tom je to nebezpečí. Nebezpečí, že se lidé nechají uchlácholit prázdnou rétorikou, za níž nestojí žádné skutečné změny.

V roce 1989 jsem byl z prvních, kteří na mé tehdejší vysoké škole zahájili stávku. Začali ji právě ti naivní, noví, bez zkušeností s politikou. Svazáci zmizeli k rodičům ve strachu, co bude. Za týden už ale byla situace jiná. Vrátili se zpět, obrátili, obsadili vedení stávkových výborů a zavedli úplně totéž, co dělali dříve v socialistickém svazu mládeže. Změnila se jen slova.

Imigrační krize je víc příznakem problému než problémem samotným. Tím je ovládání společnosti neomarxisty. Nebezpečí nynějšího vývoje je v tom, že se znovu vymění jen slova, v jádru se však nezmění nic. Dnes se zdá absurdní, aby zelení místo vítání organizovali neziskovky k hlídkám občanské bdělosti a pročesávali krajinu, zda se někde neskrývá zlý uprchlík. Ze zkušenosti ale vím, že od chvíle, kdy se dnešní absurdita stane zítřejší skutečností, nás může dělit jen krátký čas.

Většina lidí chce žít klidně. Bez konfliktů, bez boje, bez pocitu nebezpečí. Rádi a s lehkostí přijmou pouhý dojem, pouhý pocit změny. Uklidní se a nebudou žádat víc. Vše se pak vrátí do starých kolejí.

Pravice se nesmí spokojit s tím, že se zdánlivě podaří politický establishment přivést k rozumu a neomarxistické extrémisty umlčet. Nyní je čas ukazovat na kořen problému. Ukázat financování neziskovek, jejich personální propojenost, prolhanost jejich slov a podvodnost praxe, nesmyslnost a neúčinnost programů, které jsou placeny z grantů, plýtvání veřejnými prostředky, zastírání a manipulace. Pravice musí prosadit skutečné, hluboké změny. Změny v myšlení společnosti, změny politické scény, výměnu konkrétních lidí, změny ve veřejných rozpočtech.

Spokojenost s proměnou slov je falešné vítězství, pod nímž se skrývá jen a jen porážka.