Poslední teroristický útok v Manchesteru opět rozproudil debaty, mimo jiné o tom, zda je to „incident“. Ve Velké Británii je navíc předvolební čas. Silné odsudky a demonstrace „jednoty“ jsou již klišé bez významu.

K poslednímu teroristickému útoku v Manchesteru se přihlásil kdo jiný než Islámský stát. Tvrdí se, že ten se hlásí ke všemu, i když je vazba teroristy na IS neprokazatelná. Co mne na tomto teroristickém útoku nejvíce překvapilo, není snad ani to, že ho spáchal syn libyjských přistěhovalců do Británie. Vlastně doposud spáchané teroristické útoky měly v osobách teroristů právě potomky přistěhovalců. Co mě překvapilo, bylo něco zcela jiného. Rodina teroristy i s atentátníkem navštívila před nějakým časem Libyi, tj. místo, odkud se do Británie přistěhovala.

Přitom ze všech zpráv, které o situaci v Libyi máme, je zřejmé, že je to kolabující stát, na jehož části vládnou teroristé z IS. Pokud tedy potenciálně nebezpečné skupiny mohou z Velké Británie svobodně cestovat na základě svých „lidských práv“ do země, kterou ovládají i teroristé, je to vlastně další „nabídka“ teroristům - posíláme vám někoho k „radikalizaci“. Navíc ze zpráv z Británie vyplývá, že okolí atentátníka si všimlo, že se procházel po ulicích a nahlas recitoval korán.

Evropští politici ze zemí postižených teroristickým útokem velmi rádi hovoří o „válce s terorismem“. Jaká to je ale válka, když potenciální nepřítel může využívat všech svobod a výhod demokratického světa, aby pak zaútočil a zabil desítky osob. To spíše vypadá na sebevražedné počínání západních států.

Velmi by mě v této souvislosti zajímalo, jakými mechanismy chce EU donutit členské země k tomu, aby plnily „kvóty“ na přebírání imigrantů z Itálie a Řecka. Tyto kvóty jednak neplní vůbec nikdo a ve zjitřené atmosféře voleb (ty jsou v EU prakticky pořád) se samozřejmě bezpečnostní situace stává významným předvolebním tématem a všichni, i ti podporovatelé kvót, jsou si vědomi, že to nemohou říkat nahlas, pokud chtějí ve volbách uspět.

Vůbec mne v souvislosti s terorem nezajímá, zda měl terorista „obtížné sociální podmínky“ nebo má za sebou obyčejnou kriminální činnost a drogovou závislost. Máme-li v Evropě skutečně „válku s terorem“, pak bychom měli jednat po vojensku. Pokud tak nejednáme a snažíme se jen o stínovou hru „boje“ a vlády vyšlou do ulic o pár policistů či vojáků víc, aby byla veřejnost „uklidněna“, nic se nezmění. Navíc je nutné si položit i otázku, zda situace ve státech jako Francie či Británie má nějaké racionální řešení, nebo si tamní obyvatelé skutečně musí na teror „zvyknout“ a „semknout se“. To má být program?