Berlín se odřízl od staré tradice a šíří dobro. Ale tradičně si do toho nenechá mluvit od jiných

Německo je hegemonem Evropské unie, což platí stále víc. I kdyby o tom Evropané pochybovali, jasno v tom dělají běženci. Často se Německu vyčítá, že imigranty samo láká svou štědrou azylovou a sociální politikou i slovy kancléřky, která Angela Merkelová snad myslela trochu jinak, než jak je pochopili adresáti. Ale upřímně: do Německa by migranti proudili, i kdyby kancléřka podle svého zvyku mlčela.

Jisté je, že ať se nám to líbí či nelíbí, přístup k běženecké krizi určuje německá politika a německá veřejná debata. A nedělní uzavření německých hranic skrývá úvahu, že fázi euforie vůči uprchlíkům může vystřídat fáze jistého zklamání – ne z vlastní euforie, ale z toho, že realita je jiná, než Němci čekali. Dobře to ostatně známe z německého vztahu k Obamově Americe. I tam fázi „obamománie“ vystřídal odpor k „americkému šmírování“. Teď by mohlo běženeckou euforii vystřídat zklamání z toho, že jiné státy a společnosti to tak „německy“ nevidí.

Německo chce být otevřeností a vstřícností méně německé v tradičním smyslu, který si spojujeme s „piklhaubnami“, slogany typu Sturm und Drang či hláškami Woodyho Allena („Když slyším Wagnera, nutká mě to vpochodovat do Polska.“). Ale zároveň zůstává tradičně německé v přesvědčení, že právě jeho model – zvláště je-li to model dobra, otevřenosti a pokroku – budou následovat ostatní. A když nebudou, Německo jim dá svou nelibost najevo. Anebo nedá. Ale je dobré tyto možnosti sledovat a předvídat.

Největší vítězství? Nad Brazílií

V Evropě se s Německem tradičně pojí obavy i naděje, výstrahy i inspirace. Záleží na úhlu pohledu.

Bylo by třeba zajímavé vědět, kolik Evropanů si teď myslí, že balkánskou migrační cestu by účinně přerušila jedna vojenská jednotka ve stylu Waffen-SS u řeckých břehů, ale raději to ani vědět nechceme. Nikdo to alespoň neříká nahlas.

Nahlas padají jiné příměry spjaté s německým nacismem. Zatímco bavorský premiér Seehofer demonstrativně pozval Viktora Orbána do Mnichova, rakouský kancléř Faymann řekl, že maďarská politika k běžencům připomíná holokaust. Stačí jakýkoliv obraz osobního neštěstí (utopený chlapec Ajlan), hrůzy či nestandardního zacházení (označování uprchlíků, kteří se zbavili dokladů, fixem), a už hrozí mediální verdikt o vině s nacistickým příměrem: nacpané vlaky rovná se transport, barákové ubytovny rovná se koncentrák.

K takovým příměrům inspiruje pokrokové Německo vymezující se vůči všemu, co je pokládáno za tradičně německé. N ejdirektněji to řekl prezident Gauck, když v rozhovoru pro General Anzeiger mluvil o běžencích jako šanci pro Německo a o potřebě nově definovat národ jako společenství různých: „Ještě více lidí než dosud se odpoutá od obrazu národa, který je homogenní, ve kterém je mateřskou řečí skoro všech němčina, ve kterém převažuje křesťanství a světlá barva kůže.“

Je to však vidět šířeji. Tradiční Německo považovalo za své hvězdné okamžiky vojenské triumfy. V 19. století to bylo vítězství nad Francií u Sedanu (Helmuth von Moltke), ve 20. století vítězství nad Rusy u Tannenbergu (Paul von Hindenburg, Erich Ludenforff). 21. století dokládá posun už tím, že takovým triumfem je vítězství nad domácí Brazílií 7:1 na loňském fotbalovém šampionátu (Mesut Özil, Jérome Boateng, Miroslav Klose). To jsou neněmecká jména, která ladí s tím, co říká Gauck. Je to argument nejen pro přijetí běženců, ale i pro změnu Německa – aby bylo méně německé.

Vzpomínka na české premiantství

Ten argument rezonuje v době, kterou sami Němci označují za postheroickou. Ne že by heroismus nepotřebovali, ale nacházejí ho v „páchání dobra“. Německo dospělo k něčemu, co lze označit jako liberální populismus. Na rozdíl od populismu levicového (heslo Zdroje tu jsou) či pravicového (heslo Nic než národ) se liberální populismus opírá o šíření pokroku a heslo My to dokážeme.

Právě tím šimrá strunu německého premiantství, přesvědčení, že my a naše recepty jsou nejlepší a nejúčinnější. Komu se to nelíbí, ať si vzpomene na 90. léta a premiantství českých vlád. Tehdejší premiér Klaus účinně podrážel visegrádskou spolupráci s tím, že nás – ty nejlepší – jen zdržuje.

I proto se teď do německé debaty zadními vrátky vrací výraz „leitkultur“. Před patnácti lety platila „vůdčí kultura“ za sprosté slovo a vymezení pravice vůči přistěhovalcům. Teď se jí chápe moderní levice. Intelektuál Jakob Augstein pokládá podporu leitkultur za nezbytnou podmínku a druhou stranu mince přijetí uprchlíků a migrantů. Časy se mění, mění se i Německo, ale přesto si chce uchovat svou „vůdčí kulturu“. Z toho musí multikulturalisté lézt po zdi.

Je jasné, že s tímto mentálním nastavením se Německo nebude snažit o obnovu suverenity na vnější hranici Schengenu (rozuměj na pobřeží Řecka). Chce být méně německé, ale tradičně německé zůstává v tom, že do svých – nyní i evropských – receptů si nerado nechává „kecat“.

LN, 16.9.2015