Ve stínu domácí senzace v podobě Davida Ratha a jeho vystoupení prakticky zanikla zpráva o tom, že Německo chystá rozpočtovou a bankovní unii.

Německo podmiňuje vydání eurobondů zavedením fiskální unie a vytvořením "evropského ministerstva financí", které by dohlíželo na rozpočty členských států. Členské země by tak ztratily kontrolu nad jedním ze základních stavebních kamenů státu.

Státy by sice dál tvrořily své vlastní rozpočty, ale pokud by se nelíbily vrchnosti, dostaly by diktátem jinou podobu státního rozpočtu. To je dle mého názoru velice silný zásah do svrchovanosti jednotlivých států a přenesení pravomocí do úřadu v bruselské centrále, který by těžko vzešel z nějakých voleb.

Aby toho nebylo málo, tak kromě fiskální unie chce Německo také bankovní unii. V tom případě by pro změnu národní banky členských států byly podřízeny evropské bance a měly by ztíženou pozici k ovlivňování národní ekonomiky.

Německo zkrátka tlačí Evropu do federace, kde hlavní slovo budou mít především dva státy, Německo a Francie. Je otázka, jak se k tomu postaví ostatní členské státy, které by de facto byly odsouzeny k druhořadé roli, a zbavit se úplně národní svrchovanosti se nechce vůbec nikomu.

Jenže finanční váha pomoci leží hlavně na Německu a to si svou pomoc určitě nechá zaplatit přinejmenším politicky. Francie se zcela určitě přidá, i když nový francouzský prezident bude chtít získat o něco víc, než jeho předchůdce.

Aby se prý vynahradila větší moc, kterou získá Brusel, tak na vyvážení by měl získat větší pravomoc europarlament, který by na oplátku dohlížel na stálý euroval. Jen se tak nějak onen německý politik, který toto navrhl, zapomněl zmínit o tom, kdo ovládá europarlament.

Ano, v europarlamentu se nehraje tak často na národní příslušnost, ale na příslušnost k určitému politickému bloku, ovšem europarlament mnohdy funguje právě na bázi národní příslušnosti. Naši europoslanci nemají šanci něco ovlivnit. Ze 754 míst obsadili pouhých 22.

Většinu europarlamentu tvoří 378 poslanců, a tak počítejme. Německo 99, Francie 74, Itálie 73, Británie 73, Španělsko 54. K většině chybí už jen pět poslanců. Europarlament tak může s klidem ovládat pět zemí ze sedmadvaceti.

Přitom, jak europoslanci často ani nečtou, o čem hlasují, a automaticky schvalují vše, co jim Evropská komise předloží, lze předpokládat, že onen proklamovaný dohled bude spočívat pouze v odškrtnuté položce "odhlasováno".

Evropská unie míří k superstátu. K takové formě, kdy o všem bude rozhodovat jen velice úzká skupina lidí, navíc nikým nevolených. Obávám se, že co se nepovedlo Napoleonovi a Hitlerovi, podaří se teď skrz finance. Evropu ovládne po dohodě Francie s Německem a ostatní národy jim ještě ochotně lezou do chomoutu.

Evropa má tisíciletou národní historii. Po celých tisíc let se tvořily státy na národní bázi. Nyní se uměle tvoří stát, do kterého budou všechny národy nahnány a unifikovány smrští nařízení, kvót, směrnic a závazných doporučení. Jenže tohle už bylo vyzkoušeno a nefungovalo to.

Rusko nahnalo do Sovětského svazu spoustu národů. Nadvláda se udržovala terorem a Moskva neváhala národy přesídlit do jiného prostředí nebo přivést k poslušnosti umělým hladomorem. Se socialistickými satelity už to tak možné nebylo, a tak je alespoň drželo zkrátka vojenskou silou a tím, že se vše muselo v Moskvě schvalovat.

Evropská unie kráčí ve šlépějích RVHP. Také se snaží členské státy ovládat přes ekonomiku, jenže dříve nebo později bude muset dojít i na sílu, protože lidem dojde trpělivost s tím, že ač jsou Portugalci, Maďaři, Holanďané nebo Češi, tak o jejich osudu se nerozhoduje v Lisabonu, Budapešti, Amsterdamu nebo Praze, ale v Bruselu.

Dosluhující prezident Václav Klaus má ohledně Evropské unie prakticky ve všem pravdu. Má ji i v tom, že uměle vytvořený superstát nadiktovaný svrchu a vytvoření jakéhosi evropského národa je utopií a nereálným snem. Navíc je to ohromnou chybou.

EU by se měla vrátit k původnímu ideálu. Ke společenství samostatných, svéprávných, suverénních spolupracujících států. K úspěchu je zapotřebí pouze spolupráce, volný pohyb osob, zboží a služeb. Vše ostatní je už ke škodě takového útvaru.

Z Evropy se nedá vytvořit jedna velká velmoc s jedinou vládou. To je předem určeno k neúspěchu a krachu. Pokusů už v historii bylo víc než dost a vždy se najde někdo, kdo to zkouší znovu a znovu. A pak že se Evropa umí poučit ze své historie...

Převzato z Polanecky.blog.idnes.cz se souhlasem autora