Nejen Angela Merkelová, ale i další státníci se budou ptát, proč Češi zastávají určité postoje ve věci evropské integrace a čím je obhajují. Stanoviskem vlády zatím je, že chceme zachovat status quo alespoň do doby, než budou všichni členové unie rovnoprávní (v praxi například až do zrušení přechodných období). Kabinet tedy prosazuje zachování práva veta pro každou členskou zemi, zachování počtu komisařů a odmítá odevzdat více pravomocí Bruselu. Zajímavé je, že víme co nechceme, aniž jsme dokázali definovat, co je český národní zájem.

Dědictví pionýra Zemana

Nebylo by špatné začít u metodologie. Byl to Miloš Zeman, kdo jako první v české politice začal omílat slovní spojení "český národní zájem". O tom, co je obsahem, jsme se ale nikdy nedozvěděli, patrně očista národa od blbců a deratizace idiotů.
Jak se ale nedávno vyjádřil Karel Schwarzenberg, bylo by asi správné rozlišovat zájem národní a státní. Národním zájmem je třeba kvalitní divadlo nebo péče o památky, jazyk či kulturu; zájem státu jsou dobré vztahy se sousedy. Potíž je ale v tom, že relativní mládí českého politického jazyka způsobuje, že pojmy národní a státní budeme patrně ještě nějakou dobu mísit: máme Českou národní banku (která je ryze státní institucí), ale Státní operu...
Existuje také cosi jako zahraničněpolitický zájem. Ten je možné chápat jako státní zájem ryze momentálního charakteru. (Lze si například představit, že se spojíme se Španělskem při hlasování ve věci rybolovu, protože Španělsko bude hlasovat s námi ve věci svobodného angažmá pracovní síly.) V rámci nastíněného si je možné představit i zahraničněpolitický zájem konkrétní partaje: ODS může mít některé shodné zájmy s britskými konzervativci, motivované především ideologicky. Pořádek v pojmech je základem, jinak budeme míchat hrušky s jablky.
Ač se to zdá být někomu směšné, je veřejná diskuse o prioritách státu v evropské politice základem a působí ozdravně sama o sobě. Příklad z minulosti: Mantinely a úkoly, které někdejšímu hlavnímu vyjednavači s unií Pavlu Teličkovi stanovily - pokud byly vůbec nějaké - Zemanova a Špidlova vláda, zůstaly veřejnosti zcela utajeny. Tak například Telička v Bruselu vybojoval, že cizinci nebudou moci vlastnit nemovitosti v České republice, ačkoli jsme nikdy nediskutovali o tom, proč by právě tato hloupost, která nás přišla draho v jiných kapitolách, měla být nějakým národním zájmem.
Podobná blamáž nám hrozí i teď. Netušíme, na co a proč hodlá klást Česká republika při berlínských jednáních o ústavě důraz. Krom toho, že něco "tušíme" o názorech Jana Zahradila.
Je jasné, že státní zájem nemůže být pouze zájmem trojkoalice nebo dokonce jenom zájmem ODS. Vlády přicházejí a odcházejí, ale zájem státu v zahraniční politice by měl být dlouhodobý a stabilní. Ve věci budoucnosti unie by bylo lépe dosáhnout alespoň určité míry konsensu se sociálními demokraty. Konfrontace může snad patřit k vnitropolitickým tématům (když si někdo myslí, že je to užitečné), ale v zahraniční politice nemá co dělat.
Mainstreamové strany by se mohly shodnout například na tom, že státním zájmem je, aby občané všech členských zemí měli možnost pracovat kdekoli v unii. Protože z příslušnosti k jednotnému trhu Česko těží, mělo by mít zájem na další liberalizaci pravidel.

Právo veta jako brzda

Společná evropská zemědělská politika konzumuje většinu evropského rozpočtu. To není v zájmu nových členů, kteří mají stále velmi zaostalou infrastrukturu. Česko by se proto mělo za drastickou reformu v této oblasti brát co nejrychleji a nejpilněji. Otázkou je, zda je možné společnou zemědělskou politiku reformovat, zůstane-li každému státu právo veta.
Začínáme si uvědomovat, jak palčivá je energetická bezpečnost. Je naším zájmem řešit ji na evropské úrovni. Díky historické zkušenosti je zájmem středoevropských zemí pěstovat a upevňovat euroatlantickou vazbu. Je též v našem zájmu, aby unie při globálních jednáních usilovala o další liberalizaci světového obchodu.
Ze všech výše zmíněných důvodů je proto naším státním zájmem akceschopná unie. Skepse je možná česká národní vlastnost, eurofobie nikoliv. Ta je osobní libůstkou Václava Klause a těch, kdo se mu touží zalíbit.

HN, 1.2.2007