Většina západních sdělovacích prostředků vnímá oficiální ruskou reakci na druhou katyňskou tragedii jako „překvapivě šlechetnou“. Chtělo by se zeptat: Co je tolik překvapivého na soucitné lidské odezvě, soustrasti s oběťmi a jejich pozůstalými, vyhlášení státního smutku, okamžitém zařazení Wajdova filmu Katyň do programu ruské státní televize či na tom, že ruský prezident Dmitrij Medveděv navzdory podmínkám dorazil na pohřeb do Krakova a premiér Vladimir Putin se osobně zúčastnil vyšetřování na místě nehody?

Je to přece to nejpřirozenější. To, co se za obdobných tragických okolností dělá. Toto chování působí překvapivě jen proto, že za poslední léta si svět zvykl, že přirozené lidské pohnutky jsou tím posledním, co lze očekávat od Putinova režimu posedlého obnovou velmocenského postavení Ruska. Není vyloučeno, že pocity soucitu a solidarity umocnila snaha předejít jakýmkoli výtkám ohledně možného ruského zavinění nehody. Vzhledem k mimořádně napjatým rusko-polským vztahům panujícím několik desítek let a nesmlouvavému postoji zesnulého polského prezidenta Lech Kaczyńského ke katyňské otázce bylo možné podobné výtky takřka určitě očekávat. A náhle se ukázalo, že důstojná a lidská reakce na katastrofu je nejen nejpřirozenější, ale i nejpraktičtější věcí na světě. Narážky, jež zkraje činili někteří polští politici, rychle ustaly a vystřídaly je omluvy. Nyní v polském tisku udávají tón hlasy mluvící o postoji ruských úřadů uznale a vděčně. Ovzduší ve vztazích obou zemí se proměnilo natolik nenadále a rázně, že někteří již nahlas sní o příštím strategickém sblížení Ruska a Polska a jeho prostřednictvím s Evropou a Západem.

Letecká nehoda u Smolenska a to, co následovalo po ní, potvrdilo starou pravdu: chceš-li dobře vycházet se sousedem, snaž se pochopit, co mu na tobě vadí. Polákům vadí, že se Rusko odmítá vzdát katyňské lži, hledá pro sprostou vraždu polehčující okolnosti. Jak to učinil Putin, když na katyňském popravišti vyjádřil domněnku, že tímto zločinem chtěl Stalin pomstít životy rudoarmějců, kteří o dvacet let dříve zemřeli v polském zajetí. Podobná výmluva zní nehorázně od vůdce země, jež nadobro zapomněla na miliony vlastních občanů umořených v gulazích i na vlastní válečné veterány, kteří dodnes živoří v továrních ubikacích.

Pro Poláky je Katyň víc než pouhá historická pře a památka zmařených životů. Je to také vzpomínka na režim, který byl založen na tichém souhlasu s katyňskou lží – vzpomínka na půl století ponížení a strachu. Bez pochopení těchto pocitů nemůže Rusko počítat s tím, že nové a normálnější vztahy budou trvat dlouho. Přitom vstřícný postoj vůči polskému přání nevyžaduje od ruské moci žádné velké sebezapření. Není v něm zbla touhy po odplatě ani tolik obávaná rusofobie. Stačí si přečíst projev, který prezident Kaczyński chtěl, ale nestihl pronést na místě krvavého masakru: „Aby se katyňská jizva mohla definitivně zhojit a zacelit, nepotřebujeme mnoho. Potřebujeme pravdu. Všechny okolnosti katyňského zločinu musejí být důkladně vyšetřeny. Je důležité, aby nevina obětí byla právně potvrzena, byly zpřístupněny veškeré relevantní dokumenty a katyňská lež navždy zmizela z veřejného prostoru.“

Je jasné, že Poláci na Katyň nezapomenou. Je jasné, že dříve nebo později bude třeba zpřístupnit archivy, že se ruské soudy nevyhnou morálně-právnímu hodnocení spáchaných zločinů a že bude třeba upřímného pokání a omluvy Polákům jménem ruského národa. Právě to však vehementně odmítl v katyňském lese Putin, když mluvil o nepoctivcích, kteří se snaží svalit vinu na ruský národ. Jménem kterého jiného národa než vlastního by se však měl omluvit ruský premiér?

Může to znít naivně, ale zdá se, že tragická nehoda dává Rusku historickou šanci usmířit se s Polskem. Putinův režim dlouhá léta vybičovával v ruské veřejnosti pocit nenávisti k Polsku. Poláci byli vydáváni div ne za hlavního odvěkého nepřítele Ruska. Nově zavedený ruský státní svátek Den národní jednoty 4. listopadu měl navždy připomínat, jak v dobách temna domobrana vyhnala z Moskvy polské okupanty. A ještě před rokem dokazovalo ruské ministerstvo obrany, že Polsko ve skutečnosti rozpoutalo druhou světovou válku. Na tomto pozadí vypadá dnešní chování ruských vůdců jako radikální obrat. Zbývá už jen vyslyšet Lecha Kaczyńského a říct celou pravdu. Tu pravdu, za kterou vlastně položilo životy všech 96 pasažérů havarovaného vládního speciálu.

Týdeník EURO 17/2010

Autor je publicista