Ještě nebyly ani vyhlášeny konečné výsledky irského referenda a už jsme slyšeli úvahy, že je třeba v ratifikaci Lisabonské smlouvy pokračovat, že Irů je málo, že je třeba na ně vyvinout tlak či je dokonce z Unie vyštípat. Tedy demokraticky vyštípat, samozřejmě, protože EU je ztělesněná fair play.

Evropské „elity“ jsou zoufale odtržené od reality a zjevně nevidí, že tlakem na pilu jen a jen ztrácejí… Jak si mám vážit někoho, kdo si ani neumí přiznat prohru? Arogance, pokrytectví a mocichtivost tzv. Evropanů Lisabonskou smlouvu zplodila a jejich mocichtivost, pokrytectví a arogance ji i pohřbila.

Nebude-li česká vláda mít ani po irském referendu odvahu říct v Bruselu razantně NE (a kromě ministra Julínka v této vládě nemá odvahu asi nikdo), nebude-li mít odvahu říct Evropanům, že fixlovat se nemá, a dopustí-li, aby se v ratifikaci dál pokračovalo, pak je třeba trvat na tom, aby i v České republice rozhodlo o (právně již bezvýznamné) ratifikaci či neratifikaci Lisabonské smlouvy referendum. Důvody pro to jsou právní i politické.

Pokud se týče důvodů právních, dovolím si ocitovat závěrečnou pasáž C vyjádření prezidenta Václava Klause k senátnímu návrhu na posouzení Lisabonské smlouvy Ústavním soudem:

„Podle čl. 10a Ústavy je třeba k ratifikaci mezinárodní smlouvy, kterou se přenášejí některé pravomoci na mezinárodní organizaci nebo instituci, souhlas Parlamentu; ústavní zákon může stanovit, že v konkrétním případě je třeba souhlasu daného v referendu.

Podle čl. 1 ústavního zákona č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, bylo možné rozhodnout o přistoupení České republiky k Unii jen referendem. Otázka pro referendum se přímo vázala k tzv. Přístupové smlouvě, když zněla: "Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?". Přístupová smlouva je zjevně myšlena v obecném slova smyslu, když není v zákoně zmíněna celým svým oficiálním názvem včetně data podepsání, nadto je použito malé "s" ve slově "smlouva". Zřejmě se tedy myslí jakákoli smlouva určující podmínky našeho členství v Evropské unii.

Jak plyne z předcházejícího textu, Lisabonská smlouva velmi podstatným způsobem mění podmínky členství České republiky v Evropské unii, dohodnuté Přístupovou smlouvou, resp. mění základní smlouvy upravující fungování Evropské unie, tj. smlouvy, na které se Přístupová smlouva odvolává a které tak jsou de iure její součástí. Lisabonská smlouva tedy vlastně mění i naši Přístupovou smlouvu. Je proto legitimní otázka, zda i souhlas k ratifikaci Lisabonské smlouvy nemá být předmětem referenda.“ (celé prezidentovo vyjádření zde)

Ano, článek 1 ústavního zákona č. 515/2002 Sb. má na mysli jakoukoli mezinárodní smlouvu, kterou se stanoví podmínky našeho členství v EU. A protože tento ústavní zákon stále platí, protože nebyl nikdy zrušen, vztahuje se nutně i na Lisabonskou smlouvu. A bude se vztahovat i na jakoukoli budoucí smlouvu, která by podmínky našeho členství jakýmkoli způsobem měnila. Je to vlastně úplně prostinké: Český lid v referendu souhlasil se vstupem do EU za určitých podmínek, a tyto podmínky nemohou být změněny jinak než zase jen referendem. A dál, česká politická reprezentace má mandát spravovat český stát, nemá ale žádné právo český stát zrušit.

Pouze neuvěřitelný tlak Bruselu a neuvěřitelně zoufalá snaha české diplomacie mu za každou cenu vyhovět a její neschopnost říkat ne vedla k tomu, že se hledaly jiné právní výklady a nakonec se řeklo – aniž by se přihlédlo k citovanému ústavnímu zákonu – že k ratifikaci Lisabonské smlouvy stačí souhlas daný Parlamentem. I kdyby to nakrásně byla pravda, i kdyby to nakrásně bylo legální, nikdy takový názor nemůže být politicky legitimní.

K až dosud zamlčovaným důvodům právním se nyní přidal i pádný argument politický – výsledek irského referenda. Irové jsou již třetím národem ze tří, kterému bylo dovoleno se ke své budoucnosti svobodně vyjádřit. A všechny tyto národy - Francouzi, Nizozemci i Irové - řekli odnárodňování a integraci ne. Předrážděná reakce Bruselu je důkazem, že Lisabonská smlouva není až tak bezvýznamná technikálie, jak se nám ji snažila až dosud prodat česká vláda. Vstoupí-li Lisabonská smlouva v platnost, bude to de facto zpětvzetí 28. října 1918 – a to už je mimořádně pádný důvod zeptat se nejdřív lidí na jejich názor, než vůbec začneme uvažovat o obnovení ratifikačního procesu.

A že nám hrozí dvourychlostní Evropa, že budeme vyloučeni z elitního klubu? A proč ne? Ať nám tu užší integraci ti zapálení nejdřív předvedou, pak se možná připojíme, možná ne … ostatně, potřebujeme všechny ty dotace z Bruselu, notabene když EU odvádíme víc, než od ní dostáváme? A má-li se Irsku dostat „za trest“ speciálního postavení jako Dánsku či se octnout pouze v rámci evropského hospodářského prostoru jako Norsko či Island, pak já se také hlásím, i já chci být takto tvrdě „potrestán“ a chci být s Irskem solidární: Nechci evropské předpisy, nechci „evropské“ dotace, nechci euro, nechci Komisi EU, nechci pana Barrosa … stačí mi volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu. Proto dvourychlostní Evropě říkám své ano.

Tara, řeka Boyne, Sv. Patrik, Dublin, irská whiskey, která v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství, to všechno je Irsko, krásná a hrdá severská země, která má s Čechami a Moravou tolik podobnou historii … a od pátku je to i národ, který měl odvahu postavit se zpupnosti a aroganci Bruselu a změnit evropské dějiny. Irové jsou malý národ, ale zjevně mají mnohem víc odvahy než my … děkuji Irům, že mne nezklamali a udělali i za nás to, k čemu česká vláda neměla „gule“.

P.S.: Dvě poznámky závěrem. První: Stále častěji se setkávám s názorem, že Češi si neumějí vládnout, že je dobře český stát zrušit, rozplynout se v Evropě, stát se Evropany a nechat si vládnout z Bruselu. Nedokážu pochopit, jak tohle vůbec může někdo vypustit z úst a plivnout tím na hrob svým předkům, TGM, Rašínovi, všem, kteří budovali československý stát, a všem, kdo za něj položili život, všem, kteří položili život za svobodu.

A druhá, k panu Barrosovi, který byl jeden z prvních, kdo se nechali slyšet, že ratifikace musí pokračovat. Zřejmě si spletl roli. Ať se mu to líbí nebo ne, on je jen pouhý předseda evropské Komise a je tady od toho, aby plnil zadání Evropské rady, potažmo Rady EU, a ne aby těmto orgánům říkal, co mají dělat. On je jen jejich zaměstnanec.

(autor je právním konzultantem v Kanceláři prezidenta republiky)