August Bebel vyzval učitele, aby vstupovali do sociálně demokratické strany. Z té rány se už nikdy nevzpamatovala. (Heiner Geißler, generální sekretář německé strany CDU v letech 1978 – 1989)

Oznámil předseda sociálně demokratické strany v německé zemi Dolní Sasko pan Stephan Weil, že v příštích volbách už nehodlá kandidovat… no, rozumím mu, rozumím. Vést stranu do úpadku není žádná radost a nezdá se, že by se z něj zase mohla pozvednout. Kdysi mohutná a vlivná tradiční partaj je na nejlepší cestě poklesnout pod deset procent voličské přízně, a má-li to takhle jít dál, snad až někam k pětiprocentnímu bezvýznamu; a to nikoli pouze v Německu, ale v celé Evropě z konce na konec. Jak k tomu mohlo dojít?

Inu jak. Sociálně demokratická strana, ideový konstrukt století devatenáctého, už dávno neodpovídá podmínkám měnícího se času. V představách svých zakladatelů měla být politickým domovem továrního dělnictva, a také zpočátku byla; jenže dělnictvo už není nejpočetnější, a tudíž politicky nejvýzamnější složkou populace, ustoupivši v té roli technicko-správnímu zaměstnanectvu. Rovněž jeho třídní vědomí drahně povadlo; hladového proletáře, jemuž se pod plátnem chatrné kazajky rýsují žebra, pokud takový tvor vůbec kdy existoval jinak než v hlavách pomatených proroků revoluce, nahradil slušně vydělávající zaměstnanec mající jiné zájmy než se bouřit proti kapitalismu. Vyšší příjem mu umožnil povystoupit nad úroveň holého obhájení existence, dovoluje mu pěstovat si i poněkud nákladější záliby a koníčky, cestovat, ze svých pozorování vlastní názor odvozovat, kdo by se ještě hrnul do průvodů a demonstrací. Místo třídně nespolehlivého dělnictva se tak páteří soc.dem. partaje stalo úřednictvo (musíme vědět že německý „Beamte“ je kdosi po čertech jiný než český ouřada; kdo byl pasován do tohoto stavu, nemůže být propuštěn, ať vyvádí, co vyvádí, nanejvýš pokárán. Úřednických privilegií, pro doplnění, požívá i učitelstvo, čímž jest naplněn smysl citátu v záhlaví tohoto článku).

Další předpoklad, z nějž vycházeli tvůrcové socialistické ideologie, zásadní antagonismus zaměstnavatele a zaměstnance, se projevil jako v lepším případě naivita a nedomyšlenost, v horším, ale nikterak vyloučeném vědomý podvod. Ve skutečnosti jde o oboustrannou závislost; podnikatel nemůže existovat bez svých zaměstnanců, stejně jako oni bez něj, čímž také pozbývá smyslu jeden ze základních článků socialistické víry, vykořisťování pracujících mas kapitalistou. Kapitalista (takový ten obtloustlý pán se štráfatým cylindrem, co sedí na pytli zlaťáků) si nějaké velkorysé vykořisťování nemůže dovolit, jelikož kdo by pak nakupoval jeho zboží či užíval jeho služeb, kdyby byli všichni vykořistění. Ale to jsou všechno hlouposti, jež může brát vážně leda hlavička mimořádně zatmělá, v dogmatech dávno uplynuvšího věku utkvělá. Je závažnější příčina, činící kombinaci socialismu s demokracií protismyslnou.

Svobodná společnost může být buď socialistická, nebo demokratická, obojí v jedno sloučiti nelze. Sociální stát, jak je nabízen jeho zvěstovateli, vypadá takto: o všechny je ve všem všudy postaráno, všichni požívají bezplatné zdravotní péče, bezplatného zajištění ve stáří, i mnoha dalších bezplatností. I řekne si občánek – to je ale hodný stát, ten sociální stát. Jen… kde na to všechno bere prachy? No kde, občánku: ve tvé vlastní kapse. Napaří ti daně, z nichž část pohltí sociální byrokracie, a co zbude, to pak bezplatně přiděluje. Jednu výhodu ovšem to zařízení má: občánek se nemusí sám o nic starat. Ale co s těmi, kteří o erární pečovatelství nestojí, protože si troufají postarat se o sebe sami? Ostatně totéž zabezpečení, a levněji, by poskytla kterákoli pojišťovna, jenže ono se to nesmí. Jsi a zůstaneš v péči dobrotivého státu, pacholku, a basta fidli. Kam jsi se poděla, ó demokracie?

Jest sociální demokracie cosi jako kočkopes, bájný tvor sestávající ze dvou vzájemně se odpuzujících částí. Partaj založená na kočkopsím principu, ani doopravdy levicová a vůbec už ne pravicová – taková se v dnešním Německu ani nevyskytuje - by učinila lépe, kdyby se rozdělila na dvě poloviny, aby si každý přišel na své: demokratická pro ty, kdož chovají představu státu řízeného v co nejvyšší míře přímou občanskou vůlí, a socialistická pro duše nesamostatné, jimž nevadí být na každém kroku dirigovány a semo tamo postrkovány. To se sice nestane a stát se nemůže, ale ani na tom už příliš nezáleží. Do země se valí statisíce migrantů z pracizích kulturních oblastí a starousedlé občanstvo jímá obava, aby v té záplavě neutonul jeho vlastní životní způsob, jím vyznávané hodnoty, zásady vytvářené tisíciletími. To také, lze míti za to, bude stěžejním politickým tématem budoucnosti, rozhodujícím, které strany uhájí svou pozici a která hudouc už od století devatenáctého pořád na stejnou notu, sama sebe odsoudila k úpadku, pakli ne k zániku.

Hannover, 10. srpna 2019