Karavana jede a psi štěkají, tak by se dal shrnout projev předsedy Evropské komise a pokud nějaký novinář očekával, že se něco o směřování Unie dozví, musel být zklamán. „Brexitem nic nezačíná a nic nekončí. Vítr nám vane do plachet.” Byl to projev ryze normalizační, jak by řekli pamětníci komunistického posttotalitního režimu 80. let, kdy budovatelé zářných zítřků ztratili svou víru a oháněli se reálným socialismem, faktem institucionalizované ideologie, čili svou faktickou mocí a vládou. A jako tenkrát už tušili svou Nemesis a vyhrožovali „zaprodancům a ztroskotancům”, tak i Juncker pohrozil Britům, že budou litovat, a nikoli bezdůvodně. Už tři měsíce trvají bezvýsledná vyjednávání Unie s Británii, protože ideologická konstrukce kartelu nepřipouští kompromis s volným obchodem.

Ideologický projekt ztrátu víry ovšem dlouhodobě nepřežije, žádná moc nemůže být holá, ta nedemokratická se musí opírat o nějakou pohádku, ta demokratická o soudržnost a souručenství národa.

Euroskepticky se tvářící premiér svobodomyslného Holandska Mark Rutte reagoval na Junckerův funkcionářský federalizační optimismus poznámkou, že „lidé s vizí by měli hledat pomoc lékaře”. Tlačit na pilu integrace by dnes vedlo opět k povstání v Polsku a Maďarsku, dějiny se někdy tak trochu opakují.

Juncker má pravdu jen v tom, že předčasný brexit nespustil v Evropě dominový efekt a eurozona vykazuje letos poprvé od krize dvouprocentní růst, nezaměstnanost devítiprocentní, což ovšem není žádný fučák do plachet, jestliže mimo eurozónu je růst téměř dvojnásobný a nezaměstnanost se blíží nule.

Zajímavější je na normalizačním projevu, co je zamlčeno. O migrační krizi, dočasně utlumené, jež ale stále ohrožuje budoucnost evropské civilizace, ani muk. O solidaritě v Unii pan předseda nemluví už léta, co by tomu asi řekla ztracená generace v celém Předalpí (od roku 2009), které vykazuje trvalou nezaměstnost mladých mezi 20 – 25 procenty (do 30 let), a to prosím statisticky sníženou masivní emigrací těch nejschopnějších. Můžeme mu to jistě odpustit, neboť za neřešením eurokrize stojí Německo. To nepustí Jižanům ani chlup a fiskální ordnung je odsoudil k nekonečné hospodářské stagnaci. Juncker si proto musel svůj projev nechat odsouhlasit německým financministrem. Vize je ale vize, a tak nám alespoň připomněl, že má výjimku ze společné měny výlučně Dánsko. A vytvoříme společnou armádu a prezident bude jeden (za Komisi i za Radu) a europoslanci budou hrdými členy panevropských stran a budou reprezentovat Evropu, nikoli pouhé „regiony.”

Co také starému matadorovi evropského federalismu zbývá, když pravidla určuje Berlín navýsost spokojený se statutem quo a ani nadějný mladý prezident Francie fiskální eurovládu nad Německem neprosadí.

Nejlepší ovšem nakonec. Lucemburský předseda vlády, jenž celá léta brzdil snahy o likvidaci daňových rájů a nebýt funkcionářem v EU, skončil by možná ve vězení, nyní navrhuje zrušit veto členských států brzdící harmonizaci firemní daně a EU.

Není to krásné, když se idealismus a kariéra vzájemně doplňují?