Radovan Karadžič byl vždy jenom pompézní pitomec. Upocený samolibý tlusťoch, který se hříčkou dějin stal na chvíli nějakým symbolem, o jehož smyslu se dnes už vlastně nic neví. Prototyp neúspěšného aparátčíka, který byl tak dlouho v normálním lidském společenství všem pro smích, až se vrhnul na politiku. Někdy na začátku roku 1996 jsem ho potkal. Seděl v hale horského hotýlku v Pale a s nesoustředěným, plovoucím a trochu šíleným pohledem vedl hloupé řeči o konci civilizace a dějinné nutnosti lidských obětí. Rozhovoru nebyl schopen, protože nevnímal otázky a vedl blábolivý monolog. Z terasy byl u kostela pod kopcem vidět veliký anglický nápis oslavující válku, která pár týdnů přetím skončila. Do místnosti nesměly kamery ani magnetofony, protože v zimě 2005/2006 věřil na to, že ho Američané, Židé a Arabové chtějí zlikvidovat bombou ukrytou v novinářském nádobíčku. Pitomec, v jehož blízkosti se studem špatně dýchalo.

Celý život toužil po uznání. Celý život se podbízel populárním lidem. Sarajevští intelektuálové dodnes vzpomínají, jak vysedával v oblíbené restauraci Domu spisovatelů a jak moc se snažil přitulit k nějaké ze stolních společností, které v letech před válkou ve městě udávaly tón intelektuální debaty. Byl pro smích. Toužil po popularitě natolik, že se přitulil k fotbalu a sarajevskému týmu proto začal dělat psychologa. Byl pro smích. Psal básně o krvi, konci světa a válce. I jako básník byl pro smích. V pětaosmdesátém ho sarajevský soud odsoudil na tři roky za podvod a zpronevěru a po letech obstrukcí a vyhýbání se úřadům ho od vězení zachránilo vypuknutí války. Vynikl, až když většina Jugoslávie zešílela - jako upocený pompézní vrah.

V Bělehradě ho teď zatkla srbská policie, když ho za účast ve vládě prodala Srbská socialistická strana, které byl, stejně jako jejímu vůdci Slobodanu Miloševičovi, vždycky jen pro smích. On sám se považoval za světového srbského politika a oni ho vždy měli za okresního burana, který byl dobrý jen proto, že uměl poslouchat příkazy. Ta ironie mu asi nedojde. Socialisté se očišťují od minulosti právě jeho obětováním a s úsměvem moderní levicové strany se obracejí k Evropě. On pojede bručet do Haagu. Tolik o smyslu oběti. Snad jenom - zveřejněné fotografie z poslední doby před zatčením ukazují téměř půvabného starého vousáče v brýlích a s dobráckým pohledem, který se prý poslední roky živil v soukromém sanatoriu jako lékař alternativní medicíny. Kdopak mu asi vystavil falešné papíry, universitní diplom, krycí životopis a doklady o sociálním pojištění? Nikdo prý o něm za prezidentování Vojislava Koštunici nevěděl, bla, bla, bla… A aby té ironie nebylo dost - namísto povstání milionů v celém Srbsku, ve které věřil pro případ svého zatčení, hladové kamery našly v Bělehradě jediný protestík sotva dvaceti popletených ultrapravicových mladíků. Zbytek Srbska koukal na televizi.

Mohu se mýlit, ale pokud mu roky paranoidního strachu před zatčením nebo únosem rukou nějakého fantasmagorického mezinárodního komanda neposunuly něco v jeho duši, ten krásný plnovous půjde dolů a před haagský tribunál předstoupí jen o něco starší Radovan Karadžič - jako odvar urputného Slobodana Miloševiče. Bude psát memoáry a patetické básně, doufat v poslední velkou medializovanou bitvu a hrdinskou smrt ve jménu dalšího bla, bla, bla, bla. Bylo by krásné, kdyby jeho srdce vydrželo a mezinárodní soud po podrobném projednání všech obvinění vynesl rozsudek. A ještě krásnější by bylo, kdyby v té době v cele haagského tribunálu seděl i další pompézní – pravda, o něco méně pitomý – válečný lhář a zločinec, který osobně nechával ostřelovat civilní budovy se stejně lehkým srdcem jako unášet příslušníky mezinárodních mírových jednotek a pozorovatelských misí – Ratko Mladič.

Zatčení Karadžiče je nakonec obrovským vítězstvím Srbska. Srbské soudy a vláda už v minulých letech zahájily nesmírně obtížný pochod směrem k zákonnosti a vládě práva a faktů nad politickou mafií a mýty o heroické minulosti bez viny. Vydání Karadžiče a jednou, doufejme, i zatčení Mladiče, bude znamením dosažené dospělosti. Kéž by Češi měli jednou tolik odvahy promluvit o vlastních minulých zločinech.

Dodatek i jinak upravené druhé verze:
Premiér Bosny a Hercegoviny Milorad Dodik (pro nezasvěcené, je to Srb jako poleno) oznámil už v roce 2005, že vláda Republiky srbské má dokumenty, prokazující, že Karadžič v roce 1997, kdy už se skrýval, odnesl ze sejfu Národní banky Republiky srbské v Banja Luce v hotovosti v různých měnách ekvivalent třiceti šesti milionů euro. Zdroj informace: B-92, 24.7.2008

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)