Itálie přestala blokovat vyplacení tří miliard eur pro Turecko. Ankara dostane peníze výměnou za to, že zbrzdí proud migrantů do Evropy. Obrana západních hodnot se však koupit nedá.

Brusel chce „přísně kontrolovat použití peněz“ ze strany Turecka. Jsem zvědavý, jak bude Evropská komise kontrolovat tureckou vládu, když nedokáže prosadit ani to, aby vlastní členské země plnily smlouvy. Itálie a Řecko již měsíce nekontrolují hranice Evropy, ačkoliv jak italské, tak řecké banky závisí na evropských penězích. Naopak premiér Renzi dlouho blokoval třímiliardový obchod s Tureckem a žádal jako podmínku další výhody pro sebe. Ve středu mu Evropská komise ustoupila a ohlásila, že se Itálie smí ještě více zadlužit, a oficiálně to zdůvodnila migrační krizí. V této atmosféře bazaru má Brusel slabé karty, protože mezitím tureckému prezidentovi Erdoganovi již tři miliardy nestačí a požaduje dvě navíc. Migranty používá k vydírání Evropy, která je vydíratelná z vlastní viny.

Evropské elity umí o svých hodnotách pateticky řečnit, ale neumí je bránit. Jako by nechápaly, že západní hodnoty nejsou přirozené jako dýchání. Právě proto, že život lidí zlepšují, tak jejich uskutečnění a zachování musí být prosazováno silou. Jeden z mnoha důvodů, proč tomu tak je, je naprogramovaná konfliktnost vztahů mezi společenskými systémy, ideologiemi a náboženstvími.

Prostor, na kterém mají být evropské hodnoty uplatňovány, je třeba (a to i násilím) bránit. A vůbec není paradoxní, že násilí slouží k obraně hodnot ze své podstaty mírumilovných. Je to nezbytné právě proto, že jsou vždycky jenom výjimkou, dočasně existující pevninou uskutečněných ideálů v záplavě chaosu. Tento ostrov je ale třeba neustále bránit nebo bude zaplaven. Přesně to Evropě hrozí.

Posuzujeme-li politické jednání z hlediska jeho optimalizace, tak není zrovna slibné, když se Evropané spoléhají na pomoc hodnotově a zájmově zcela odlišných aktérů, jako je Turecko nebo severoafrické státy. Evropské elity zřejmě nechápou, že účelné a účinné mohou být pouze důrazné a přímočaré akce s krátkým časovým horizontem. Jakékoliv okolky, pokusy vyhnout se nepohodlným opatřením a přenášení odpovědnosti na jiné hráče pouze zvyšují náklady celé akce, prodlužují její trvání a snižují pravděpodobnost úspěchu. Nejefektivnější jsou taková řešení, která:

1. v co největší míře závisí na tom, kdo má největší zájem na jejich uskutečnění (tj. na Evropanech samotných) a zároveň
2. používají jenom ty vlivnější proměnné, tj. volí účelné postupy.

V případě migrační vlny je takovou proměnnou obrana jižního křídla EU. Cílem přitom musí být radikálně a trvale omezit příliv migrantů. Kroky tímto směrem je potřeba udělat rychle a efektivně. Že je to možné, dokazuje příklad Maďarska. Mimochodem, Evropané chtějí platit Turecku za totéž, co Maďarsko udělalo na vlastní náklady, byť i s opačným znaménkem. Maďarsko nepouští migranty dovnitř a Turecko je nemá pustit ven.

K tomu, aby byla zachována realistická šance na skutečnou asimilaci těch, kteří již v Evropě jsou, a hlavně na zachování západních hodnot, se evropské elity nevyhnou tomu myslet a jednat v kategoriích spojených s pojmem „pevnost Evropa“. Čím později se to stane, tím ošklivější budou s tím spojené obrázky, abych citoval rakouského ministra zahraničí Sebastiana Kurze. Evropské elity si na tuto práci chtějí najmout Turecko a to samozřejmě stupňuje cenu. Ankara totiž dobře ví, že Evropané sami nejsou schopni svoje hodnoty bránit tak, jak by si to zasloužily.