Před 100 lety zemřel císař František Josef I. Nebyl to ještě konec Rakouska-Uherska jako takového ani habsburské nadnárodní monarchie (ještě další dva roky vládl císař Karel a pokračovala Velká válka). Ale byl to konec jejího symbolu. Konstatovat, že po této éře dnes vládne nostalgie, je jako nosit dříví do lesa. Stačí se podívat na cimrmanovský kult, který z té nostalgie těží. Ale k tomuto A je třeba dodat B.

Tato nostalgie se prosadila až dlouho po smrti Františka Josefa. Až v situaci generálů po bitvě, kteří vědí, jak to nakonec dopadlo. Že alternativou k císaři, jeho „prohnilé monarchii“ a „žaláři národů“ nebyl jen vznik národních států ve střední Evropě a rozvoj demokracie zvláště v masarykovském Československu, jak se tím rádi chlubíme, ale že k této alternativě patřil i rozvoj totalitních ideologií a nacionalismů, nástup nacismu i komunismu.

Ten stát byl mou vlastí

Při úmrtí císaře ani o dva roky později při vyhlášení Československa to hlavně v českém prostředí tak jasné nebylo. Ale lidé, kteří neuvažovali etnocentricky, už to tušili. Patřil k nim spisovatel Joseph Roth, Žid z nejvýchodnější Haliče, jenž našel svůj domov ve Vídni a v roce 1932 napsal asi nejznámější elegii na éru Františka Josefa – román Pochod Radeckého.

„Nedokážu zapomenout na válku a na zánik jediné vlasti, kterou jsem kdy měl, rakousko-uherské monarchie,“ vzpomínal Roth. „Svoji vlast jsem miloval. Umožňovala mi, abych byl současně vlastencem i světoobčanem. Měl jsem rád ctnosti a přednosti své otčiny a dnes, kdy je mrtvá a pryč, mám rád dokonce i její chyby a nedostatky.“

V Praze se po roce 1918 slavil konec habsburského „žaláře národů“ a taková slova, jaká použil Roth, zněla legračně, zpozdile, ba zrádcovsky. Vždyť v české optice mířila proti étosu Masaryka, naší republiky i demokracie. Ale teď se na konec éry Františka Josefa i monarchie můžeme dívat pestřeji a nuancovaněji.

Pěkně to dokládá první díl televizního cyklu České století, nazvaný Velké bourání, který byl nedávno opět vysílán. Když profesor Masaryk v roce 1914 v Praze hovoří s místodržícím knížetem Thunem, nevyznívá to jako rozhovor vizionáře s reakcionářem, ale jako soupeření argumentů, jež u obou mužů stojí za úvahu. Když Thun říká: „Vyvoláváte duchy, kteří se mohou obrátit proti vám,“ z dnešního pohledu je to docela racionální výstraha před všemi riziky, která přinesla následující léta – před Leninem, Stalinem i Hitlerem.

Čím je to dnes zajímavé? Například i tím, že Evropská unie získává v očích čím dál většího počtu svých obyvatel podobný cejch nereformovatelného „žaláře národů“ (i tento výraz se objevuje na webu), jaký byl před sto lety připisován Rakousku-Uhersku. A že ti, kteří proti tomu bojují, také vyvolávají duchy, již se mohou obrátit proti nim. Možná bude jednou i sama současná EU vzbuzovat podobnou nostalgii po klidu a pořádku, jakou budí éra Františka Josefa.

Otázka je, zda EU najde tak silného a uznávaného spisovatele, jakým byl Joseph Roth. Romanopisce, který by si jí cenil natolik upřímně, že by po jejím rozklížení od srdce napsal: „Byla mou vlastí. Umožňovala mi, abych byl současně vlastencem i světoobčanem. Měl jsem rád její ctnosti i přednosti, a s odstupem mám rád dokonce i její chyby a nedostatky.“

LN, 21.11.2016