Marně přemýšlím, za co se zastánci v podtitulku uvedené formy státu (resp. jeho zbytků) mstí těm, kteří za velkých obětí a mnohdy v krvi pro ně stát udrželi. Připomíná mi to „co zdarma dostaneš, toho si nevážíš“.

Někteří lidé mají tendenci nevážit si svého života, který začal zplozením, porodem a řekněme přibližně osmnácti lety výchovy a mnohdy i odříkání rodičů, kteří tak činili s láskou. Jiní lidé mají tendenci nevážit si svého národního státu, který založili jejich předci, aby jej další pokolení udržela před nepřáteli, stavěla, rozvíjela a jako součást odkazu a národní hrdosti předala svým potomkům. Rozdíl mezi oběma skupinami je v tom, že zatímco v prvním případě škodí hlavně sami sobě a teď, v tom druhém pak negativně ovlivňují budoucnost celých národů.

Stát je institucí disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony, je vymezen státní mocí, státním občanstvím a státním územím. Svrchovaný stát pak není již z principu všech definic podřízen žádné jiné státní moci, a to jak vnější, tak vnitřní. Kritéria státu jsou definována v Konvenci o právech a povinnostech států z amerického Montevidea (principy byly ale obecně uznány v mezinárodním právu) z roku 1933. Podle této konvence je stát subjektem, který:

1) má stálé obyvatelstvo,
2) má vymezené státní území,
3) disponuje státní mocí, má vládu a státní aparát,
4) má schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy.

Pojetí státu tak, jak je chápe současná Evropská unie, je v mnoha ohledech v přímém rozporu se základními kritérii uznanými jako základ státní existence. Pod taktovkou současných politiků, u nichž jejich „vlastní“ názory splývají bez rozdílu toho, kam patří, staví Unie na politice sociálního státu, multikulturalismu, rušení hranic a otevření se přistěhovalcům a jiným kulturám, které tu nemají žádnou historii. Pojem „stálé obyvatelstvo“ se smrskl do přehledu těch, které lze obrat na daních o jejich peníze a ty pak přerozdělit, pojem „vymezené státní území“ už zcela ztrácí na smyslu, neboť hranice samostatných suverénních států už nikdo nehlídá, pojem „státní moc, vláda a státní aparát“ se z původního smyslu doslova přetavil na moc unijní a vládu jí podřízenou. Také schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy je přísně regulována tzv. „společnou zahraniční politikou“, aby snad zájem některého suverénního státu nepřekročil zájmy unijní.

Lidé pro vlast umírali ve dvou světových válkách. Tehdy ještě věděli, co to vlast je a jak je drahá. Věděli, na rozdíl od dnešních pseudohumanistů, že pro jejich děti potom je dražší, než jejich vlastní život teď. I za komunistického režimu umírali lidé pro vlast. Vojenské přísahy, které se v různém období měnily (a které nabízím zde), obsahují slova „vlast“ a „republika“ jako základ - tu poslední nevyjímaje: „Já, voják ozbrojených sil, vědom si svých občanských a vlasteneckých povinností, slavnostně prohlašuji, že budu věrný České republice. Budu vojákem statečným a ukázněným a budu plnit ustanovení vojenských předpisů. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně a připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení. Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život.Tak přísahám!“ Věrnost a službu České republice přísahají prezident, poslanci i senátoři. Ani slovo o hájení zájmů jiných států. Nikdy před tím, ani dnes.

Údajně sociální, přistěhovalcům otevřený, multikulturalistický stát bez hranic chápu jako výsměch všemu, co jsem popsal nahoře. Jako facku vězněným a v boji padlým předkům, jako pošlapání původního smyslu přísah, jako ponížení osobní odpovědnosti člověka za svůj život, která se stává „sdílenou“ a rozplizlou, jako snížení schopnosti a umění každého jedince postarat se sám o sebe a svou rodinu a nebýt už z principu sociálního státu navyklý na to, že se o mě postará někdo jiný, i kdyby mnohdy ani nemusel, a jako ohrožení křesťanských hodnot starého kontinentu a skutečných osobních svobod původních obyvatel evropských států.

Thúkýdidés z Athén, řecký historik a politik, prohlásil:
„Svobodu možno odstranit ze sbírky zákonů, ale nemožno ji vytrhnout z paměti.“

Aulus Cornelius Celsus, jeden z největších římských lékařských spisovatelů, autor encyklopedie pojednávající o zemědělství, válečném umění, rétorice, filosofii, zákonu a medicíně, prohlásil:
„Co nepřipouští přirozenost, to nestvrzuje žádný zákon.“ Nebo také: „Nikdo není povinen konat více než může.“

Myslím, že by si současní unijní politici měli tato tisíciletá moudra urychleně osvojit. Jsou tu déle než oni. A po nich také zůstanou, ať už se zrovna dnes děje cokoli proti jejich smyslu. Evropská unie zatím systematicky pošlapává základní definice existence států a snaží se jejich základy rozbourat vznikem nové sociální multikulturalistické říše. Naštěstí nikdy v historii člověka nevydrželo nic, co bylo postaveno proti jeho přirozenosti. Šlo jen o to, jak dlouho to trvalo a jaké oběti to stálo... Sociální a multikulturalistický stát bez hranic? To není žádný „stát“, za který naši předci pokládali své životy. To je jen území, na kterém si bláhoví unijní politici myslí, že naprostým pomícháním kultur a bezbřehou novodobou pseudosolidaritou odvrátí konflikty mezi národy. Teprve budoucí historie ukáže, jak fatálně se mýlili. Ten sociálně inženýrský koktejl v Evropě je jen jednou z nějvětších časovaných bomb třetího tisíciletí.

Autor je členem Republikového předsednictva Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora