22.10.2021 | Svátek má Sabina


EVROPA: Brexodus v pasti Unie, nebo naopak?

28.3.2017

Virtuózní, pragmatický, odvážný. Tak nazvala britská pravicová a konzervativní média projev „nové železné lady“, premiérky Theresy Mayové, ze 17. ledna 2017, jímž přinejmenším na čas – než půjde při vyjednávání s bruselskými komisaři o podmínkách obchodu s Evropskou unií do tuhého – ukončila nejistotu ohledně vládní strategie a konečného cíle budoucího vztahu s Unií. Ta od červnového plebiscitu vládla v notně rozpolcené anglicko-velšské společnosti, jež společně volila brexit v poměru 55:45 (na rozdíl od opačné volby irsko-skotské, 40:60).

Polooficiální diskuse kabinetu o tom, o jaké optimální obchodní podmínky brexitu by vláda měla usilovat, povzbuzovaly poražené intelektuály a politiky (pravice i levice) k nekonečným spekulacím, jak výsledek referenda oproti ústavní zvyklosti zvrátit, protože se ve své arogantní nadřazenosti nad obyčejnými lidmi nedokázali s porážkou smířit. Bylo skutečně tristní číst komentátory takových listů jako The Financial Times nebo The Guardian, podle nichž odchod z „jednotného trhu“ a celní unie způsobí hospodářskou katastrofu. Tito lidé stále doufali, že lze voliče nějak obejít, naplnit výsledky referenda pouze formálně, a zachovat tak Británii přístup ke společnému trhu, jako má Norsko (jež ovšem platí do unijního rozpočtu). Nebo alespoň vyjednat kompromis, pokud jde o omezení imigrace (třeba dočasné), či setrvat v celní unii a přijmout dnešní podmínky cel a tarifů pro obchod mimo Unii.

Tradice britské flotily

Odmítnutím takových polovičatých pokusů premiérka domácí debatu razantně ukončila. Nepochybně si byla vědoma politického rizika nekonečného handrkování s byrokratickou Komisí i špatně skrývaného nepřátelství eurokratů. Z Bruselu se ozývaly hlasy, že dva roky (podle článku 50) na vyjednání kompromisu s Británií nestačí, že je to maraton na léta – vždyť vyjednat unijní smlouvu o volnějším obchodu například s Kanadou trvalo šest let. Nejen byrokratické obstrukce, ale i průtahy dané nutností souhlasu všech 27 států velké naděje na optimální dohodu „šitou Britům na míru“ prostě nedávaly. Vláda se ocitla v pasti a byla de facto přinucena k radikálnímu kroku, tj. obětovat případné obchodní výhody společného trhu, pokud mají platit jakákoli omezení britského obchodu se světem.

Mayová proto představila vládní záměr dohody s Unií jako cestu z evropského kartelu ke svobodě, jako národní ideál a návrat nejen k tradici britské obchodní flotily na všech mořích, ale i k příbuzným, anglicky mluvícím národům. Ultimativně zatlačila na Unii, aby souhlasila s co nejvolnějšími podmínkami vzájemných transakcí. Ekonomické obavy odpůrců brexitu tak postavila (alespoň rétoricky) na hlavu. Svobodný obchod s Unií jistě předpokládat nelze a nějaké ztráty také nastanou, že by však Spojené království jako outsider (byť za ztížených pravidel Světové obchodní organizace) nemohlo relativně úspěšně obchodovat s Unií, s níž má ostatně velký deficit zahraničního obchodu (70 miliard liber ročně), není pravděpodobné. Daleko větší ztrátu, jak správně uvádí premiérka, by v takovém případě na sníženém objemu obchodu a na clech zaznamenala Evropa, zvláště stagnací soužená eurozóna.

Mayová sice doufá, že racionalita argumentu o užitečnosti vzájemného volného obchodu, jenž není žádnou „hrou s nulovým součtem“, nakonec převáží, přesto zřejmě netrpí iluzí a – což je v pragmatické Anglii vzácné – nepodceňuje fanatismus ideologů, ba obává se reálného utopismu evropských politiků. Odvážila se je tvrdě varovat, že by v případě konfliktu poškodili především sami sebe: „Slyším hlasy, jež chtějí Británii potrestat...; žádná dohoda by byla lepší než špatná...; poškodila by především evropské státy...; mohli bychom tak jako tak obchodovat s Evropou a zůstala by nám svoboda bezcelního obchodu se světem.“ – „Nevěřím, ře by Unie ohrozila své investice v Británii v hodnotě půl bilionu liber...; riskovala by export ve výši 290 miliard liber..., který zaměstnává miliony osob.“ – „Nevěřím, že by se politici EU odvážili tvrdit německým vývozcům, francouzským farmářům, španělským rybářům a nezaměstnané mládeži eurozóny, že musejí zchudnout kvůli politickému potrestání Británie.“

Podle potřeby a v přijatelném množství

Popíračům lidové vůle premiérka vysvětlila, že zastáncům brexitu nešlo výlučně o ekonomiku, nepoddali se demagogickému zastrašování Cameronovy vlády, jež „vyhrožovala“ hospodářským krachem. Měli pocit, že nemají co ztratit. Je přece evidentní, že ti chudší z nich, kteří masově volili nezávislost v přelidněné zemi, trpí daleko více návalem cizinců, a proto tak ostře vnímají rozpad tradiční obce, národní identity a bezmocné, cizině podřízené demokracie. Na rozdíl od kosmopolitní vyšší vrstvy „bezdomovců“ mají svůj jediný domov rádi. Požadavek na omezení a kontrolu imigrace i na obnovení suverenity volené vlády se v referendu sloučil.

Paradoxní na její argumentaci je však něco jiného. Optimistická, kapitalistická léta po pádu komunismu v Evropě s hypoteční a úvěrovou krizí (2008) skončila. Americký prezident a populistické strany v Evropě hlásí ochranářskou politiku v zájmu obrany národní soudržnosti s chudší vrstvou, která ztrátou tradičního průmyslu a konkurencí imigrantů citelně utrpěla (o tom, že na tom má značný podíl automatizace výroby, se většinou nemluví). Mayová naopak prohlásila, že britský národ je i při svém patriotismu tradičně internacionální (podobně jako Američané) a vůči přistěhovalcům vstřícný. A svobodný, globální obchod že je naprosto nezbytný. Potíž s přílivem cizinců je pouze v jejich nečekaném a nevstřebatelném množství a jistě i v nedostatku kvalifikace. Manuální práce ubývá. Umírněným nacionalismem, ochranou privilegií a práv domácích dělníků chce získat jejich souhlas, byť argumentuje ve prospěch globalizace.

Dokonce naznačila možnost de facto singapurského hospodářského modelu laissez-faire a nízkých daní. Alternativou vůči nadvládě supranacionální organizace, jako je EU, nemusí nezbytně být xenofobní národ, skrývající se v bunkru své etnicity. Předpokládá se, že Američany přislíbená obchodní „superdohoda“ (řečeno superlativním slovníkem Donalda Trumpa) přinese možnost volného pohybu osob za prací a jistě Angličany nijak nepobouří. Ostatně, každý z obou příbuzných národů má na protilehlé straně Atlantiku milion svých občanů.

„Pašují dějinami své kolektivní já“

Tím se Mayová přihlásila k tradičnímu, národnímu konzervatismu a k obraně tržního hospodářství i v globálním měřítku. V projevu zmínila „báječnou různorodost národů“, internacionalismus jako interakci svobodných národních států, které chrání svou identitu (kulturu), ale obchodují se všemi a přijímají cizince podle potřeby a v přijatelném množství.

Její bouřlivě optimistický projev k národu (prý prozrazoval vliv plamenného rétora, nynějšího ministra zahraničí Borise Johnsona) navázal na kampaň za brexit, neboť zastrašování katastrofickými scénáři používala jen druhá strana. Má ale i svou temnou stránku, když se obrací k politikům Evropské unie. Naoko se omlouvá za tradici anglické demokracie, ve skutečnosti jim však implicitně vytýká onen eufemisticky řečeno „demokratický deficit“, jenž ovládá nevolené a neodvolatelné unijní instituce, proti nimž se všude v Evropě zdvihá často zuřivý, neuvědomělý lidový odpor.

Unie se nalézá v těžké krizi. Pryč je dávný budovatelský optimismus europolitiků – sami dobře vědí, že ani volbami, ani parlamentní cestou další integraci nikde neprosadí. A reformu směrem k větší autonomii států bruselská, neřestně přeplacená nomenklatura nikdy nepřipustí. Je zajatcem mrtvé pokrokové integrace, nemůže couvat, ztotožnila se s dějinnou nutností, jak kdysi charakterizoval básník Jiří Gruša činovníky reálného socialismu: „Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají, a tvrdí tautologicky, co nejsme my, to neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí a nebude.“

Možná jde o první náznak rozkladu vnitřní jednoty nomenklatury. Nedávno se zhroutila velká koalice v europarlamentu, a jak bylo názorně vidět při hlasování o novém předsedovi a handrkování o lukrativních postech místopředsedů, nešlo jí o nic jiného než o udržení toho, co ještě má. Neslyšeli jsme jedinou politickou myšlenku, jediný nápad, jak z krize eurozóny a migrace ven.

Umění pragmatického kompromisu

Premiérka instinktivně a velmi didakticky Evropanům vysvětluje: „Máme odlišnou politickou tradici. Nemíváme koaliční vlády a základem nepsané ústavy je suverenita parlamentu. Naše veřejnost svou vládu přísně soudí a za její činnost jí vystavuje účet, proto se nadnárodní instituce EU tak špatně snášejí s naším politickým a životním stylem. Unie tíhne k uniformitě.“ A opět, stejně jako předtím v ekonomické argumentaci, varuje: „Británie v Evropě jistě není jediným státem, který klade takový důraz na demokratickou volbu a kontrolu, jediným členem s tak mezinárodními preferencemi a takovým přesvědčením, že je třeba oslavovat různorodost. Brexit může být lekcí i pro EU.“

Ano, některé skandinávské státy mají k Británii blízko, ale ostrovní demokratická tradice má kořeny v 15. století a je daleko hlubší. Nevím, jestli si je britská premiérka vědoma jakobínské intelektuální tradice, jež ovládla politiku Unie. Rozdíl mezi anglosaským a evropským pojetím demokracie definoval stručně český filosof Rio Preisner: „Americká ,revoluce‘ (potažmo anglická 1688) je plod duchovní aristokracie, která vytýčila prostor svobody, jejž vymezuje s ohledem na nedokonalost člověka a neváhá ji vztahovat i na sebe. Evropská jakobínská elita se ztotožňuje s ,obecnou vůlí‘, již ovšem sama definuje... hovoří také o svobodě, ale v rozporném sepětí s dokonalostí utopického programu, kterou váže na historickou zákonitost.“

Projev Theresy Mayové názorně ilustruje filosofův postřeh. „Referendum národ rozdělilo... Jeden z důvodů naší letité úspěšné demokracie leží v národní identitě a ve vzájemné občanské úctě. A ovšem i v důležitosti, jakou přisuzujeme našim institucím. Jestliže bylo hlasováno, respektujeme výsledek. Vítěz má být velkorysý, poražený uznat legitimitu volby. Národ se sjednotí.“ Největší politickou ctností Angličanů (se Skoty a Iry je to horší) je pokora, uznání vlastního omylu, „fair play“, umění pragmatického kompromisu i umění prohrávat.

Britská premiérka potřebovala mít alternativní plán. Pokud by nedosáhla přijatelné smlouvy o volnějším obchodu s unijním kartelem, musela nabídnout alternativu. Těžko předvídat, jaké hospodářské ztráty a případné kompenzace nastanou. Stále slyšíme, že Unie není à la carte německá kancléřka mluví o „nepřijatelném vyzobávání rozinek“, Barnier a Verhofstadt o astronomických sumách, jež má Británie zaplatit za vystoupení kvůli starým závazkům, atd. atp. Převáží pragmatismus, nebo se unionisté ohrožení populisty a americkým prezidentem pokusí poškodit sebe i Británii, páté největší hospodářství světa? Jedno je jisté – Británii mohou ublížit jen dočasně, ale v zajetí své statické, integrační byrokracie by natolik uškodili sobě, že by se dal do pohybu neodvratný proces rozkladu Unie.

Kontexty, březen 2017



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.