Ve francouzském Deauville proběhlo minulý týden setkání tří státníků: Nicolase Sarkozyho, Dmitrije Medveděva a Angely Merkelové. Měla to být jakási reanimace mocenského trojúhelníku, jenž vznikl v roce 2003, kdy Francie a Německo potřebovaly posílit o Rusko evropskou frontu odporu proti americkému tažení v Iráku. Irácká operace byla zdárně ukončena i přes jejich vzdor, avšak trojstranné summity pokračovaly a byly často označovány za základ nové architektury rozhodování o evropských záležitostech mimo formální instituce Evropské unie (EU). Menší národy, které mají pod kůží zkušenost s rozhodováním velkých států „o nich bez nich“, z toho měly pramalou radost. K dohodě o návratu trojstranného formátu vrcholných setkání došlo na chodbách loňského summitu G20 v Torontu.

Spolupráce na ose Paříž–Berlín–Moskva se obnovuje na pozadí zlomových proměn v Evropě. Zatímco se na začátku tisíciletí mělo za to, že třenice uvnitř Evropské unie a NATO jsou nevyhnutelnými komplikacemi růstu, dnes je zřejmé, že se jedná o konceptuální krizi. EU stále nemůže strávit vlastní zbytnění a Lisabonská smlouva, jež z ní měla učinit politicky stejnorodější a akceschopnější celek, způsobila prozatím, zdá se, pravý opak. Členské země se úporně snaží prosazovat vlastní mezinárodní ambice na vlastní pěst, a nikoli skrze instituce sjednocené Evropy. Obyvatelstvo sžírá rostoucí neklid spojený se ztrátou jistoty ohledně bezprostřední budoucnosti, čehož výrazem je rostoucí přitažlivost populistických stran.

Afghánské tažení NATO uvízlo v bažině nudných technických podružností a bez jasně zacílené strategie rostoucí počty obětí působí dojmem zbytečnosti. Ať válka skončí jakkoli, její průběh na dlouhá léta zapudí u spojenců chuť na trestné výpravy za devatero hor. Na listopadovém summitu NATO v Lisabonu se odehraje slavnostní křest nové strategické koncepce Aliance. Již dnes je jasné, že novou definici alianční mise obsahovat nebude, ježto představy o ní uvnitř bloku se diametrálně rozbíhají. Koncepce bude zahrnovat všechny možné varianty: záruky územní nedotknutelnosti jednotlivých členů, odpovědi na nejnovější výzvy (cyberterorismus, pirátství, klimatické změny atd.), jakož i vytvoření ad hoc sborů pro zásahy mimo vlastní pásmo odpovědnosti NATO. Jak to všechno skloubit s potřebou radikálních škrtů ve výdajích na obranu, neví nikdo. Nikdo se ani neptá.

Pochopení nemilé skutečnosti, že Evropa ve svém současném politickém designu je nejspíše odsouzena k pozvolné marginalizaci, nutí stávající politickou garnituru k hledání nestandardních východisek. Ještě nedávno na ruské mantry o tom, že evropská bezpečnostní architektura vyžaduje radikální přestavbu, byla přichystána jednoznačná odpověď: Děkujeme, netřeba! Máme Severoatlantickou alianci, EU a pro strýčka příhodu i Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), co si můžeme více přát? Pak se tonalita popěvku změnila: problémy sice jsou, ale řešit je lze v rámci existujících institucí. Vznikl nápad vzkřísit OBSE – v prosinci se bude konat její první summit od roku 1999, příznačně v Kazachstánu.

V posledních měsících zazněly nové tóny: k problému je prý potřeba přistupovat tvůrčím způsobem. V červnu si Medveděv a Merkelová vymysleli Fórum Rusko–EU pro otázky bezpečnosti, jehož prvním pilotním projektem mělo být urovnání konfliktu v Podněstří. Od té doby, ouha, o osudu Podněstří v Evropě nepadlo ani slovo. Nyní Nicolas Sarkozy přichází se svěžím nápadem na vytvoření nových struktur spolupráce, které mají doplnit ty současné.

V pozicích stran je však patrný zásadní rozdíl. Rusko si přeje na starých základech ještě z dob studené války vystavět zcela nový čarokrásný chrám, neboť stará stavba obráží doby, kdy Kreml nemohl pravidla hry významně ovlivnit. Západní partneři by raději nastavovali na starou budovu nové věžičky a arkýře tak, aby byl podle možností uchován design z 90. let. Ten první přístup, zdánlivě mnohoslibný, je značně nebezpečný – zbourání staré budovy a výstavba nové v sobě skrývá četná rizika, pokušení a potenciální rozbroje. Druhý snadno může udělat ze stavby nefunkční „strašidelný zámek“, z definice neobyvatelný. Pochybný je i osud stavitelů: každý z nich má politicky na kahánku.

Změna geopolitických konstrukcí bývá většinou důsledkem vnějších šoků. Rozklíženost Starého světa je spojena s tušením jeho degradace a sílícího zaostávání za světovou dynamikou. Až se tušení promění v jistotu, bude zřejmé, že všechny současné spory o architektonických detailech jsou pouhou legrační pří o barvu průčelí v situaci, kdy střechou zatéká a zdivo je samá trhlina.

Týdeník EURO 43/2010

Autor je publicista