Pět důvodů, proč je rozhodnutí ESLP v kauze Evy Michalákové absurdní

Okresní soud v Hodoníně v lednu 2021 svěřil Evě Michalákové syny do výhradní péče. Udělal to se znalostí všech detailů případu. Jak je možné, že ten Štrasburský došel k jinému závěru?

Minulý týden po neuvěřitelných 4 letech konečně padl rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP) ohledně případu Češky Evy Michalákové a jejích dvou synů odebraných před deseti lety norskou sociální službou Barnevernet (BV). Soud se postavil na stranu Norska.

Nekoná se ale žádné skandální odhalení nových detailů či zatajovaných jakýchkoliv šťavnatých skutečností. V rozsudku bylo potvrzeno to, co členové Petičního výboru na její podporu včetně mě říkají celou dobu - že proti paní Michalákové nikdy nebylo ani započato jakékoliv trestní řízení, natož aby dostala byť jen pokutu, může dál učit ve škole a školce a vychovávat dceru současného přítele.

V mnohém jste se zlepšila, nemáme proti Vám důkazy, ale on stejně stačí jen náš pocit

Měla se provinit jen tím, že prý děti dostatečně neochránila před otcem (s nímž se však okamžitě na doporučení Barnevernetu rozvedla) a po více než třech letech, kdy se absolutně nemohla dovolat v Norsku spravedlnosti, tedy případ ze zoufalství medializovala. Tehdy to totiž ani nemohlo být fakticky horší. Její synové už žili rozdělení ve dvou různých rodinách, ona je prakticky nevídala, dárky a dopisy se vracely zpět neotevřené.

Ona neměla ani naději, natož aspoň finanční prostředky na to se bránit proti výmyslům a lžím postaveným jen na dojmech pracovníků, které by se lehce prokázaly, kdyby je jen někdo mohl zkontrolovat. Barnevernet se ale nikomu nezodpovídá, má nad rodinami prakticky neomezenou moc. Čas přitom běžel.

Jak bylo zmíněno v úvodu, okresní soud v Hodoníně se znalostí veškerých podrobností případu, svěřil syny do péče Michalákové. Formálně, protože fakticky zůstávají v Norsku. Norové si totiž uzurpují právo rozhodovat o českých občanech jen proto, že jsou aktuálně na jejich území a odmítli i byť jen posoudit, jestli by se o děti mohl starat někdo z příbuzných v Česku.

Štrasburský soud rozhodl jinak. Bez jakéhokoliv kritického zamyšlení a řádného vypořádání se se všemi argumenty Michalákové, prostě převzal tvrzení Norska. Země, pro níž jsou už desítky podobných kauz mezinárodní ostudou a mají proto důvod lhát a pokoušet se obhajovat neobhajitelné. Rozsudek ve výsledku působí vyloženě absurdně a níže nabízím pět důvodů proč.

1) Neověřené přebrání lží Barnevernetu jako z filmu Hon

„Norský Barnevernet využívá služeb soukromníků. A ti jsou často vedeni ekonomickými zájmy,“ byl jeden z nadpisů tiskové zprávy Petičního výboru, která upozorňovala na 100stránkový audit zadaný přímo norskou vládou, v němž se potvrdila obrovská korupce v jejich systému ochrany dětí. Stručně: velmi se vyplatilo brát děti z rodin a poskytovat jim opatření u pěstounů. Nikdo mi proto nevymluví, že úředníci Barnevernetu nemají důvod ve svých zprávách lhát, zvlášť pokud se snaží zakrýt vlastní chyby, nekompetentnost nebo touhu po státních penězích.

Toto ale Štrasburk vůbec nevzal v potaz a absolutně nedošlo k jakémukoliv ověření tvrzení norské strany. V rozsudku tak jen čteme protiřečící si věty, že v rodině mělo docházet k velmi vážnému zanedbávání, zneužívání a já nevím co ještě - jen pro to naprosto nejsou důkazy a tyto velmi závažné prohřešky nikdy ani nebyly předány policii k prošetření.

Objevilo se tam jedno nedůvěryhodné svědectví pěstounky, to se zaprotokovalo a deset let se to opakuje, asi aby se lež mohla stát pravdou. V tomto mě ESLP velmi zklamal, v jiných rozsudcích postupy přezkoumával mnohem důkladněji, tady ale porušili i svá vlastní pravidla nezávislého a co možná nejrychlejšího prošetření.

2) Svědectví dítěte zprostředkované skrz pracovnici Barnevernetu po x letech bez rodičů

Další absurditou je přistoupení na argumentaci, že zhruba desetileté dítě, které už několik let vůbec nevidělo matku a léčí s psychickými obtížemi, může být „korunním svědkem“ a všichni se 100 % musí řídit jeho vůlí. Navíc stačí, aby jeho neurčitou výpověď zaznamenala pouze pracovnice BV.

Myslím, že ani není nutné připomínat případy různých zmanipulovaných dětských bojovníků. Každý, kdo přímo nebo zprostředkovaně u přátel zažil rozvod, si velmi jasně uvědomuje, jak snadno jsou děti ovlivnitelné. Často přitom stačí, aby vychovávající rodič jen utrousil smutnou poznámku vůči druhému rodiči a materiálu pro spřáteleného znalce je dostatek.

Zajímavé je, že děti, které chtějí zpět k rodičům, buď nikdo nevyslýchá, nebo jsou jejich výpovědi zcela ignorovány a ještě dávány k tíži rodičům. Je totiž tak nějak povinností dětí, aby u pěstounů jen prospívaly a líbilo se jim tam. Dokonce jsem se setkal s tím, že bylo známkou patologické výchovy v rodině, pokud se jim stýskalo!

3) Medializace, kdy nejvíce děti poškodili obhájci Barnevernetu

Když došly BV argumenty o špatné péči matky, učitelky, která tedy jen neměla děti dostatečně ochránit před údajně násilným otcem, začali argumentovat medializací. Eva Michaláková a Petiční výbor přitom do žádných detailů nezacházely. To spíše ti, kteří se stavěli na stranu Norska a „v zájmu dětí“ zveřejňovali údajně zásadně nechutné fotky dokazující příšerné poměry v rodině.

Toto si pak měli přečíst pěstouni, jež to stresovalo (proč nás to má zajímat, když principem pěstounství je DOČASNÁ péče o děti tak, aby se mohly vrátit k biologické rodině?) a následně i starší syn, který z toho měl mít trauma. Proto mu pak dál vůbec neposkytovali povinné kurzy češtiny - co kdyby se tomu ještě naučil rozumět!

4) Neřešilo se rozdělení bratrů a nemožnost ani písemné komunikace

Čtvrtým důvodem, proč mi rozsudek přijde absurdní, je naprosté neřešení toho, že bratři byli rozděleni a matka jim nemůže ani napsat. Nemohl jim napsat ani umírající dědeček. To i tu chybějící povinnost výuky češtiny vysvětlili sice neakceptovatelně komicky, ale nedošlo k úplnému opomenutí faktu, že se tam toto děje. Celkově nevěřím tomu, že předání vzkazu: „Jsem na vás pyšný a věřím, že se vám daří dobře“, co jim dědeček napsal, mohlo způsobit jakkoliv větší trauma než vědomí, že si na ně asi ani nevzpomene. Kluci ho prokazatelně měli rádi.

5) Rozsudek, který přijde „zvláštní“ Norům i řediteli UMPOD Kapitánovi

Nejen norskému novináři, Asle Hansenovi, který dlouhodobě píše o případech Barnevernetu, se rozsudek v případu Evy Michalákové zdá zvláštní. V posledních třech letech totiž Norové prohráli už 14 stížností rodičů, pochybení nebylo konstatováno ve 4, dalších 10 bylo označeno za nepřípustné (soud se k nim tak vůbec blíže nevyjádřil) a ještě jiných 24 velmi podobných stále čeká na rozhodnutí ve statutu „communicated“ (zde v AJ analýza na základě databáze soudu HUDOC k srpnu 2021). Prakticky ve všech se řeší, že Barnevernet protežuje pěstouny a s absurdními výmluvami omezuje na minimum rodičům kontakty s dětmi, až dojde k nucené adopci. Ta hrozila i v případě chlapců Michalákových, podařila se ale zažehnat.

Nechci raději dále spekulovat, proč ten rozsudek je tak nevyvážený, jaký je. V každém případě se nyní i ředitel Ústavu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (UMPOD) Zdeněk Kapitán postavil za Michalákovou a řekl, že Norové měli děti vrátit.

Velký senát? Nebo zveřejnit český rozsudek?

Co nyní dál? To musí rozhodnout advokáti paní Michalákové. Nabízí se odvolání k Velkému senátu ESLP, což je cesta, kterou zvolila např. norská maminka Trude Strand Lobben. Té byl syn „preventivně“ odebrán krátce po porodu. Barnevernet zde nevysvětlil, jak může dítě být i po letech stále ohrožené a vyžadovat zvláštní péči, když je celou dobu jen u pěstounů, kde měl tak výborně prospívat, až jim ho rovnou nuceně adoptovali. Matka přitom bez problémů pečovala o další, později narozené dítě.

První rozsudek nekonstatoval porušení práva na rodinný život, Velký senát už ano a případ se stal precedentem pro ostatní. Taková cesta by ale s vysokou pravděpodobností zabrala další dva až tři roky čekání, kdy by stejně bylo nutné otevřít případ znovu ještě v Norsku. Oba chlapci Michalákovi už v mezičase budou zletilí.

Nebo je také možné jít cestou zveřejnění alespoň českého rozsudku a trvat na tom, aby ho Norové dodržovali tak, jak správně mají. Chlapci totiž stále mají české občanství a s novou vládou mám naději doufat, že to nebude jen cár papíru. Rozsudkem u ESLP totiž už pominuly důvody, proč se tohoto nevyužilo více.

Krev není voda

Paní Michalákové nejde o návrat synů do její péče. Moc dobře si uvědomuje, že je deset let v jiných rodinách hluboce změnilo. Chtěla by ale mít možnost se s nimi opět aspoň občas vídat a postupně jim ukázat, že není žádná nebezpečná příšera, ale normální máma, učitelka, která je má i s celou širší rodinou ráda.

Možná se udělaly v minulosti nějaké chyby, ale jen pokud spolu budou moci opět mluvit, mohou si vše vysvětlit. A za to nyní i dál bojuji, protože stále věřím, že krev není voda a pro budoucí život chlapců bude zásadně důležité, aby došlo k vzájemnému usmíření.