24.5.2022 | Svátek má Jana


ESEJ: Svatá patálie jeruzalémská

18.1.2022

Chrámová hora v Jeruzalémě je minové pole, jak už vědí i čeští diplomaté

Hned dva čeští ministři zahraničí se koncem roku zapletli do sporu o symbolický střed světa. Proč je s místem, kde kdysi stával jeruzalémský chrám a je posvátné hned pro několik náboženství, takový problém?

Nejdříve odcházející Jakub Kulhánek rozhodl, že Česko bude v OSN hlasovat proti rezoluci, která de facto popírá židovské vazby na Chrámovou horu. Takřka přesně v tutéž chvíli tehdejší kandidát na ministra zahraničí Jan Lipavský ve snaze setřást osočení, že je protiizraelský, navštívil oslavu chanuky, pořádanou izraelskou velvyslankyní v Praze. Chanukové večírky jsou dnes společenskou událostí, jenže... svátek připomíná právě okamžik, kdy Židé kdysi znovu dobyli Jeruzalém a obnovili bohoslužby v Chrámu.

Oba čeští ministři zahraničí se tak dotkli důležité skutečnosti: v otázkách, jako je Chrámová hora, nelze náboženství a politiku oddělit.

Chrámová hora – nebo z muslimského pohledu Posvátný okrsek – je relativně malé území uvnitř hradeb jeruzalémského Starého Města. Tvoří symbolický střed Jeruzaléma i celé Palestiny a od starověku je tak trochu středem světa.

Podle židovské tradice totiž právě zde začalo tvoření světa, z tohoto místa pocházela hlína, z níž byl stvořen Adam, zde se Abrahám pokusil obětovat svého syna Izáka. Stály zde dva židovské chrámy, pohanská svatyně, kostel i mešity. Odehrála se tam krveprolití, bylo tam rumiště i smetiště.

Chrám státu

Už král David kdysi propojil politiku i náboženství. Právě sem umístil své sídlo, zřejmě na základě politické úvahy. Jeruzalém totiž leží na dotyku území, které obývaly severní a jižní kmeny, jimž pololegendární panovník vládl. Proto zde postavil svůj palác a připravil stavbu budoucího chrámu, který – přinejmenším podle Bible – pak vybudoval jeho syn Šalomoun. Chrám měl být důstojným přístřeškem pro Schránu úmluvy s desaterem přikázání, jež do té doby přebývala ve stanu. David potřeboval důstojnou budovu; i v tom byl dosud patrný politický kalkul. Zakázku provedli (pohanští) Féničané, tehdy přední spojenci židovských králů.

Význam Chrámu pro židovskou identitu je obtížné srovnat s čímkoli z českých dějin – snad kdybychom dali dohromady Hradčany s Řípem i Blaníkem a přidali ještě korunovační klenoty s ostatky svatého Václava.

Chrám stál od 10. století př. n. l. do 6. století, kdy jej vyplenili a zbořili Babyloňané. Tehdy také zmizela Archa úmluvy, proto mohl v roce 1981 Steven Spielberg natočit film Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy. Židé Chrám obnovili a znovu o něj bojovali ve 2. stol. př. n. l. s nástupci Alexandra Makedonského. Makabejci ho následně přestavěli a ještě jednou Chrám na přelomu letopočtu podstatně rozšířil Herodes Veliký. I on měl své velmi politické důvody, byl to „židovský“ král s problematickým původem, který potřeboval oslnit skeptické poddané i římské nadřízené.

Římané v roce 70 n. l. po velkém židovském povstání Chrám znovu zničili. Židé se ještě dvakrát pokusili chrám dostavět, ale už bez úspěchu. Paradoxní je, že role Chrámu pro židovskou identitu trvala bez problémů i poté, co fyzicky zmizel.

Židovská tradice totiž sama sebe znovu vynalezla, když Chrám, obětiny a kněží nahradila synagogou, slovem a rabíny. Ztratila tak sice většinu svého apokalyptického náboje, ale představa, že Chrám jednoho dne bude znovu obnoven, kdesi vespod zůstala. Dnes si lze v Jeruzalémě koupit skládací modýlek „Třetího chrámu“.

Vzácná parcela

Křesťané v dějinách měli k židovskému Chrámu mnohem ambivalentnější postoj. Situaci jim usnadnilo, že Římané stavbu v roce 70 zničili a křesťanství, původně vedlejší židovský apokalyptický proud, se vydalo vlastní cestou.

Křesťané přesunuli těžiště své pozornosti na Golgotu, kde měl být Ježíš ukřižován a pohřben. V době, kdy už byl Řím křesťanským impériem, tam postupně vyrostl Chrám Božího hrobu, přičemž tam příznačně nahradil římský pohanský chrám. Navíc zatímco Židé se upínali k Chrámu, křesťané drobili pozornost na další místa v Jeruzalémě, třeba na Getsemanskou zahradu, místo poslední večeře a další lokality v okolí od Betléma až po Horu blahoslavenství v Galileji.

Je charakteristické, že když se z Evropy vydali křižáci do Palestiny, bylo to ve jménu „osvobození Božího hrobu“, nikoli místa Chrámu. Řád „Chudých rytířů Krista“ ale zřídil svou základnu právě v okolí Chrámu, a dokonce podle něj přijal nové jméno – templáři. Svatým bojovníkům však pověst místa nebránila v tom, aby tam ustájili své koně.

Ovšem procházet se po dnešní Chrámové hoře znamená udělat si procházku po různých obdobích islámské architektury. Oblast už po staletí patří muslimům, viditelné stopy po předchozích érách prakticky vymizely. Poprvé se muslimové dostali do Jeruzaléma asi roku 637, kdy ho na Byzanci dobyl chalífa Umar, jeden z Mohamedových druhů. Jeruzalém ale pro islám hrál zásadní úlohu ještě předtím, což ilustruje i jeho arabské jméno Al Kuds, tedy svatý.

Mohamed chtěl podobně jako první židovští křesťané legitimizovat svou zvěst odkazem na biblickou tradici. Král David v Koránu vystupuje jako Daúd, Abrahám jako Ibrahim, vlastně postavy muslimské dějepravy. První modlitební směr islámu byl k Jeruzalému, než se změnil na směr k Mekce.

Především ale Mohamed v Koránu popisuje svou „noční cestu“ na koni Burákovi k „mešitě nejvzdálenější“. Ta měla podle tradice ležet v Jeruzalémě, ale žádná muslimská stavba tam ještě být nemohla. Mohamed zemřel roku 632, muslimská vojska Jeruzalém, tehdy křesťanské město, dobyla až roku 673. Chalífa Umar byl prý otřesen stavem, v němž místo Šalomounova (Sulejmánova) chrámu shledal. Muslimové ještě během prvních desetiletí po získání města postavili obě dosud nejdůležitější stavby Posvátného okrsku – „nejvzdálenější mešitu“ (Al Aksá) a Skalní dóm, vlastně kopuli nad kamenem, který prý nese otisk Burákova kopyta.

V průběhu staletí muslimských dějin význam Jeruzaléma značně kolísal. Zejména pro šíity byla mnohem důležitější místa jako Karbala nebo Nadžaf. Roli hrály i politické okolnosti – podle toho, které město ten či onen panovník ovládal, například Damašek nebo Bagdád. Jeden muslimský vládce třeba bez mrknutí oka Jeruzalém vyměnil s křižáky za Káhiru.

Význam Jeruzaléma vzrostl až ve 20. století, a to opět z politických důvodů. Sehrál zásadní roli pro vzestup radikálních islámských hnutí. Nebo proto, že pro rod Hášimovců, nynější vládce Jordánska, byl důležitý jako nástroj pro získání legitimity. Hášimovci kdysi ovládali i Hidžáz s Mekkou a Medinou, ale zůstal jim „jen“ Jeruzalém. „Typická“ zlatá kopule Skalního dómu byla poprvé pozlacena teprve před sto lety. Hášimovci tehdy získali formální titul „správců svatých míst v Jeruzalémě“ a ten jim zůstal i poté, co v roce 1967 o vládu nad Starým Městem v Jeruzalémě přišli.

Virtuální moc nad Posvátným okrskem ale chce vykonávat kde kdo. Zásadní úlohu hraje Jeruzalém/Al Kuds v íránské propagandě, jeho jméno nesou třeba jednotky provádějící bojové mise v zahraničí. Pro nearabský šíitský Írán je tak Jeruzalém prostředkem, jak unést emblematické muslimské téma pro své účely. Ostatně, o totéž se v posledních letech snaží i turecký prezident Erdogan pod hlavičkou programu návratu k osmanskému dědictví. Osmané totiž Jeruzalém až do roku 1917 skutečně ovládali (a také ho zanedbávali), dnes je pro ně tak klíčem k obnově minulosti. Turecko začalo do Jeruzaléma vozit „poutníky“, většinou nezaměstnané, kterým uhradí cestu. Paradoxně to ale vyvolalo neklid dřív u Palestinců než Izraelců.

Přítomnost tureckých poutníků zvýrazňuje něco, co frázi o „třetím nejposvátnějším místě islámu“ problematizuje. O fyzický Jeruzalém se muslimové ve světě tolik nezajímali, nenavštěvovali ho a vlastně o něm nemají konkrétní představu. Pokud pro někoho hraje Posvátný okrsek opravdu hluboký význam, je to někdo jiný.

Palestinský park

Ještě nikdy jsem nehrál fotbal na Pražském hradě. Zato jsem si začutal na Chrámové hoře. Areál sice hostí mešity a náboženskou školu, ale také je to vlastně cosi jako park, kam se mnozí arabští obyvatelé Jeruzaléma vypravují ne(jen) se pomodlit, ale i posedět a poklábosit. Je místo, kde se v celém Jeruzalémě cítí nejkomfortněji, nejvíc jim patří. Proto mě do hry šikovně vtáhl nudící se chlapec, kterému ulétl míč.

Tím není řečeno, že prostor nemá pro věřící muslimy silný náboženský význam, ale Posvátný okrsek dokáže pospojovat všechny tři funkce, tedy náboženskou, osobní a národní, protože se z něj stalo ohnisko palestinského patriotismu. Obrázky Skalního dómu nebo siluetu areálu s kopulemi nedaleké mešity je v arabských obchodech, domácnostech nebo autech možné vidět na každém kroku.

Skutečně Posvátný okrsek patří Palestincům? V praktickém smyslu ano, zejména pokud budeme mluvit o muslimech ze samotného Jeruzaléma, Palestinci ze Západního břehu musejí nejdříve překročit hranici. Podle dohod mezi Izraelem, Jordánskem a muslimskou radou, která okrsek spravuje, se na místě smí modlit jen muslimové. Jen oni smějí procházet deseti tradičními branami, zatímco jinověrcům je určen jen jeden úzký vchod.

V době muslimských modliteb tak musejí nemuslimové areál opustit. Postará se o to paradoxně izraelská policie, která opovážlivé turisty, prohlásivší se za muslimy, klidně přezkouší z šahády, vyznání víry. Někteří z izraelských policistů jsou totiž sami muslimové, většinou beduíni nebo drúzové.

„Popalestinštění“ a politizace otázky Posvátného okrsku má však i negativní dopady. Palestinští představitelé, a zdaleka nejen radikálové z Hamásu nebo Islámského džihádu, používají hoax o údajných izraelských plánech na zničení Al Aksá, kdykoli potřebují odvést pozornost od svých selhání. Tato pomůcka k mobilizaci rozvášněných mladých mužů funguje velmi spolehlivě, ale je velmi nebezpečná.

Současná „oficiální“ palestinská verze je založena na tvrzení, že na místě žádný židovský chrám neexistoval, byť původní muslimský význam Posvátného okrsku byl od jeho existence výslovně odvozen. „No temple, Sir!“ odpovídají i malí arabští Jeruzalémané na turistův dotaz po „Temple mount“, Chrámové hoře.

Chodit, nebo nechodit

Jinou kontroverzní aktivitou je systematické vyvážení zeminy z oblasti okrsku po stavebních pracích. Izraelské úřady nechtějí vstoupit do otevřeného sporu s muslimskou radou, a tak vznikl dobrovolnický projekt prosévání ilegálně vytěženého materiálu na hromadách za městem. Zemina totiž může obsahovat archeologické pozůstatky po židovských dějinách.

Žádný epochální nález zatím učiněn nebyl, jen pár pečetí se jmény kněžských rodin známých z Bible nebo šípy z dob babylonského nebo římského obléhání. Skutečný archeologický průzkum toho, co je pod povrchem, ale muslimská rada Posvátného okrsku nikdy nepřipustí.

I židovské postoje k Chrámové hoře jsou však komplikované. Od zboření Chrámu ve starověku běží debata, zda si toto místo uchovalo nějakou svatost. Podle převažujícího názoru ano, proto část rabínů soudí, že zbožní Židé by na Chrámovou horu ani neměli chodit. Případně že by tam neměl chodit vůbec nikdo, protože se snadno může dostat do prostoru nejsvětější svatyně uvnitř chrámu. Umírněnější postoj říká, že stačí chodit po okraji areálu.

Sionistické hnutí, které od 19. století usilovalo o návrat do Zaslíbené země, nese přímo jméno hory Sión, na které je Jeruzalém zbudován. Současně pro něj „obnovou Chrámu“ bylo spíš obnovení státnosti. Řada sionistů dávala přednost životu na venkově nebo v Tel Avivu, vlastně miniaturní Evropě.

Chrám ale pro židovskou i izraelskou identitu nikdy neztratil zásadní roli. Muslimské úřady přístup Židů k epicentru židovských dějin dlouho komplikovali, Jordánci po obsazení Starého Města v roce 1948 ho úplně znemožnili. Naopak tzv. Šestidenní válka v roce 1967 situaci obrátila a Izraelci dobyli celý Jeruzalém, včetně Chrámové hory.

Padly tehdy návrhy na zbourání Skalního dómu. Izraelská vláda však udělala opak a dohodla se s muslimskou radou, že nadále ponechá správu provozu v jejích rukou, zatímco Izraelci budou mít v gesci bezpečnostní stránku věci. Asi vůbec poprvé v dějinách vítěz nezabral areál pro sebe. Podle dohody mělo být muslimům ponecháno výhradní právo se v Posvátném okrsku modlit, což nadále vynucuje izraelská policie. V poslední době ovšem na Chrámovou horu přichází stále více věřících Izraelců, kteří například modlení zastírají fingovaným hovorem do telefonu.

Na podzim vyvolal pozornost případ izraelského Žida, kterého za polohlasné modlení policie na dva týdny vykázala z areálu. Muž se odvolal a soud první instance mu dal za pravdu podle principu svobody vyznání, což vyvolalo velké znepokojení na muslimské straně. Soud další instance na podnět jeruzalémské policie se vrátil k principu, který vyhlásil už v 70. letech izraelský Nejvyšší soud: náboženská svoboda – například právo Židů modlit se na Chrámové hoře – je důležitá, ale je jí nadřazen zájem na veřejné bezpečnosti.

Bláznivá hora

Jenže muslimové a obecně Palestinci budou mít stále více důvodů ke znepokojení, protože tuší, že čas hraje proti nim. Přísně vzato nelze nikomu zabránit, aby se modlil v duchu, a zájem mezi Izraelci, zejména těmi z tzv. „národně-náboženského segmentu“, přicházet na Chrámovou horu, bude růst – a poroste tedy i tlak na to, aby nějaké řešení otevřeně zahrnulo i práva Židů.

Například v hrobce patriarchů v Hebronu (kde je pohřben Abrahám/Ibrahim), kterou považují za posvátnou Židé i muslimové, objekt obě vyznání sdílí, ovšem za tu cenu, že budova je stavebně rozdělena, věřící přicházejí každý z jiné strany a z bezpečnostních důvodů se ani nevidí.

Jenže fyzické rozdělení Posvátného okrsku je pro muslimy nepřijatelné, žádná izraelská vláda zase nemůže zcela rezignovat na alespoň určitá práva Židů. Dřívější návrhy na izraelsko-palestinský mír zahrnovaly i rozdělení Jeruzaléma, včetně rozdělení Chrámové hory. Ta by se nedělila vertikálně, na dvě sekce, ale horizontálně – vše nad zemí by bylo palestinské, vše pod zemí (včetně předpokládaných pozůstatků po židovských chrámech) by bylo izraelské. Zní to bláznivě, a proto by to mohlo fungovat.

Zmíněné hlasování v OSN symbolicky smazalo židovskou část historie Chrámové hory. Státy, jež hlasovaly pro nebo se zdržely, vlastně vyslaly izraelské vládě vzkaz, že se má o své věci starat sama, protože jim alespoň iluze o nestrannosti nestála ani za zvednutí ruky. Pokud tím někomu neprospěli, pak jsou to ale možná víc Palestinci než Izraelci. V tomto smyslu se exministr Jakub Kulhánek rozhodl nepochybně logicky a správně.

Autor je komentátor ČRo

LN, 8.1.2022



Českých písniček pro děti je málo! Pusťte jim tuhle o rybičkách
Českých písniček pro děti je málo! Pusťte jim tuhle o rybičkách

Také jste radši, když si děti oblíbí hezkou českou písničku místo nějaké v angličtině? Pak se vám rozhodně bude líbit tahle rybičková písnička od...