20.9.2021 | Svátek má Oleg


ESEJ: Návraty do nových vlastí

28.7.2021

Stát Izrael mohl být úplně jiný, než jaký je dnes. Variant země zaslíbené bylo nepřeberné množství

Historie nekráčí nevyhnutelnými cestami. Kdo chce znát dějiny i budoucnost, měl by se zajímat i o alternativy, které se náhodou nenaplnily. Týká se to všech zemí, ale těch malých víc než ostatních. A především Židé by o hledání vlastní země mohli vyprávět.

Vznik Izraele připomínal zrod řady národních států našeho regionu. I ve střední a východní Evropě se před sto lety „obnovoval“ jeden „historický“ stát za druhým, obvykle s pocitem, že se tím napravuje nějaký historický omyl či anomálie.

Zrod evropských národních hnutí rusko-americký historik Yuri Slezkine v knize Židovské století uváděl do přímé souvislosti se symbolickým „požidovštěním“ zdejších společností: „Každý lid je vyvolený, každý musí mít svůj stát, každá metropole je Jeruzalémem.“

To ale neznamená, že výsledná podoba je jediná možná. Pro český příběh tyto alternativy zpracoval třeba Pavel Kosatík v Českém snění (2010): třeba sen o životě bez Němců, s Lužicí, s vlastními koloniemi anebo o státu pro 40 milionů lidí. Lze dodat, že jsme se také mohli poněmčit, stát se monarchií se slovanským králem, být odsunuti na Sibiř, zůstat součástí habsburské monarchie nebo se stát sovětskou republikou – možností bylo opravdu mnoho.

Mnohé z toho platí i pro Izrael, který je ostatně často chápán jako zrcadlo evropských národních příběhů. Při úvahách o „zázračné“ obnově židovského státu se často objevují dvě zavádějící představy. Jednak víra, že kdysi existoval „židovský stát“, který nešťastným řízením osudu ve starověku zanikl, ale v novém věku se toto vychýlení z normálu podařilo zase napravit. A zadruhé jde o představu, že takto vzniklý stát byl víceméně jedinou myslitelnou podobou obnovené státnosti.

Jenže „židovských států“ existovalo v dějinách mnoho a ještě více bylo pokusů židovskou suverenitu nějak obnovit. Současně se dá říci, že bezdomovectví nebo exil byly pro židovské dějiny přinejmenším stejně typickým stavem jako život pod vlastní vládou.

Vzestupy a pády

Dějiny i náboženství Židů se vskutku otáčejí kolem otázky vlastní země a politické suverenity, případně jejich ztráty. Je to téma, které se v Bibli vynořuje počínaje Abrahámem a příslibem vlastní země. Následující příběhy jsou řetězcem odchodů, útěků a vyhnání, případně návratů a nového budování.

Neméně důležitá je „vzpomínka“ na království, které založili a rozvíjeli pololegendární králové Saul, David a Šalomoun před zhruba 3000 lety. To se stalo referenčním bodem nejen pro židovské vnímání vlastních dějin, ale i západní myšlení o státnosti. Vždyť i český heraldický lev je ve skutečnosti symbol jeruzalémských králů!

Je proto trochu paradox, že toto království reálně existovalo jen asi sto let, přičemž významné bylo maximálně v očích židovských autorů Bible. Vzniklo také hlavně díky dočasnému oslabení velkých říší v okolí Nilu a Eufratu někdy před rokem 1000 př. n. l. I to trochu připomíná geopolitickou situaci zemí střední Evropy, sevřených mezi „Německo“ a „Rusko“.

Po Šalomounově smrti v roce 931 př. n. l. se jednotný židovský stát rozpadl na dva menší a slabší, Izrael a Judsko, a ty se nevyhnutelně staly kořistí okolních velmocí, které mezitím opět zesílily. Izrael na severu zničili už kolem roku 722 př. n. l. Asyřané, jižní Judsko zase v roce 586 př. n. l. Babyloňané. A obě říše odvlekly velkou část obyvatel na východ.

V jistém ohledu to byl definitivní konec židovské nezávislosti. Návrat části vyhnanců ještě v 6. století př. n. l. umožnili Peršané, přemožitelé Babyloňanů, dokonce zřídili částečně nezávislou provincii Jehud. A nebylo to naposledy, kdy Peršané sehráli „sionistickou“ úlohu.

Cesty bez návratu

Židovskou suverenitu po nadvládě makedonských Řeků znovu částečně obnovil (a pak zase postupně ztrácel ve prospěch Říma) židovský rod Makabejců ve 2. století př. n. l. Dočasně se něco podobného podařilo ve 2. století za povstání Bar Kochby, který dokonce začal razit vlastní mince, protiřímská vzpoura ale skončila děsivými masakry jedněch Židů a vyhnáním jiných. Jenže navzdory zavedenému mínění ani tehdy neskončila fyzická přítomnost Židů v zaslíbené zemi a s ní spojené naděje na obnovu politické i náboženské svrchovanosti.

Zemi zaslíbenou ještě jednou v 7. století dobyli Peršané a vyvolali židovské naděje, ale brzy po nich přišli Arabové, pak křižáci a nakonec Turci, takže myšlenka na obnovu židovského státu zůstávala na stovky let mimo debatu. Nezanikla však nikdy, ještě dnes každý věřící Žid pravidelně odříkává modlitby, které volají po obnově království s centrem Jeruzalémě. Nicméně hlavní proud židovského myšlení se už po katastrofální porážce neúspěšného mesiáše Bar Kochby odvrátil od politiky a válčení k introspekci a rituálu. Pokyn k obnově státnosti tak měl přijít shůry.

Mezitím se pravidelně objevovaly pokusy o individuální návrat do země izraelské. Vlastně skoro všichni významní židovští autoři středověku se tam vypravili a usadili – Nachmanides, Jehuda ha-Levi, Šlomo Alkabec, Josef Karo nebo Izák Luria, kteří založili ekonomicky nezávislé komunity v Safedu, Tiberiadě a jinde, a filozof Maimonides se „doma“ nechal alespoň pohřbít.

Jsou zaznamenány pokusy o hromadné přesídlení, často v souvislosti s mesiášskými očekáváními, například po vystoupení „falešných mesiášů“ Šabtaje Cvi v 17. a Jakoba Franka v 18. století. Oba měli silný ohlas i v tehdejší židovské Praze. Očekáváními blízkého konce byla zřejmě motivována i dosud málo prozkoumaná vysídlenecká vlna z roku 1840, což byl magický rok 5600 židovského kalendáře. Do Jeruzaléma se roku 1813 vypravilo také pět stovek žáků Gaona z Vilny, kteří se domnívali, že budou-li plnit přikázání přímo v zemi izraelské, mohou urychlit příchod spásy.

Do země izraelské také už ve 13. století zamířil rabi Jechiel Pařížský, následovaný třemi stovkami žáků a jejich rodinných příslušníků, zahynuli ale pravděpodobně rukama křižáků.

Pozoruhodná byla také expedice Ješaji Horovice, pražského rodáka, který podle některých zdrojů roku 1621 podnítil vlnu odchodů z českých zemí. Přes Moravu cestoval o pár desítek let později polský rabín Jehuda he Chasid, který na sebe zřejmě také nabalil mnohasethlavou skupinu. Třetina účastníků zájezdu zemřela cestou na choroby a jiné útrapy, ostatní se nakonec dostali do tureckého vězení. Hromadný návrat se ještě pokusila zorganizovat v 16. století židovská obchodnice a filantropka Doňa Gracia a její synovec Josef Nasi, kteří získali sultánův souhlas za příslib velkého zvýšení daňového výnosu do státní pokladny.

Čistě teoreticky je možné si představit, že by takový proud návratů sílil a vyústil ve vznik nějakého státu. Nepochybně by se politicky i kulturně podobal svému okolí a podstatně by se lišil od novodobého Izraele, který od počátku vznikal jako moderní stát západního typu. Jenže tato možnost byla hypotetická, zaslíbená země zůstávala součástí cizí říše, kterou mohl porazit jen zázrak. Většímu přistěhovalectví totiž bránily obtížné fyzické podmínky i skutečnost, že až do 19. století se každý usedlík stal sultánovým poddaným, včetně povinnosti dlouhé vojenské služby. Jako první tyto překážky paradoxně překonali evropští křesťanští osadníci, kteří zamířili do Svaté země pod ochranou svých stále mocnějších vlastí, získali ve skomírající osmanské říši velkou volnost a založili tam ekonomicky soběstačné jednotky. Podle některých názorů ale teprve němečtí protestanti ukázali cestu židovským kolonistům.

V době, kdy na konci 19. století zahájil svou misi „zakladatel sionismu“ Theodor Herzl, existovaly v zemi četné zemědělské osady a školy, i když obvykle vznikly a trvaly jen za pomoci židovských filantropů z Evropy. Jejich cílem nebylo založit samostatný stát, ale najít alternativu evropskému životu, obnovit židovského ducha prací na půdě nebo najít útočiště pro ty nejohroženější.

Doma v cizině

A tak podstatná část židovských dějin proběhla v exilu. Některé z nejpodstatnějších událostí i intelektuálních výkonů jsou spojeny s vyhnanstvím, jež bylo chápáno jako sice provizorium, ale podivně trvalé. To mimo jiné vedlo ke vzniku alternativních pokusů o obnovu vlastní svrchovanosti, ale mimo zaslíbenou zemi. Například Židé odvlečení kdysi Babyloňany na východ žili v oblasti dnešního Iráku až do 20. století. Po dlouhá staletí byli schopni udržovat své vlastní politické instituce, které byly například schopny vybírat chrámovou daň a posílat ji tisíce kilometrů daleko do Jeruzaléma.

Jiný typ „skorostátu“ vytvářeli Židé o něco později ve středověké Evropě, částečně i v islámském světě. Jednotlivé obce si uchovaly samosprávu ve výběru daní, charity, náboženského života nebo školství. Komunitám ovšem nevládli duchovní, ale volené rady a vlastně se jednalo o miniaturní sekulární republiky uvnitř feudálního světa. Nejsvětlejší okamžik tyto instituce zažily na prahu novověku v polsko-litevském státu, kde ostatně žila největší část Židů. Na pokyn křesťanských vládců se židovské obce spojily do virtuálního státu, který měl všechny náležitosti – kromě území.

Právě této dlouhodobé židovské zkušenosti se samosprávou přičítá izraelský politolog Šlomo Avineri fakt, že se v Izraeli podařilo vytvořit demokracii a udržet ji i ve stavu trvalého ohrožení. Vliv západních liberálně-demokratických idejí byl podle něj až na druhém místě.

V dějinách existovaly i jiné židovské pseudostáty, které zůstávají stranou pozornosti. Třeba v oblasti Mekky a Medíny v Mohamedově éře žily vlivné „židovské kmeny“, s nimiž prorok válčil o moc i výklad svých vidění. Není přitom jasné, zda se jednalo o potomky židovských vyhnanců, anebo (spíše) arabské pohanské kmeny, které – podobně jako řada jiných skupin v dějinách lidstva – přijaly židovskou identitu a náboženství.

Totéž platí i o pololegendárním státu Chazarů v oblasti mezi Černým a Kaspickým mořem. Jeho obyvatelé podle nepotvrzené legendy někdy v 8. nebo 9. století přijali judaismus. Hromadné konverze k judaismu, dočasné nebo dlouhodobé, se objevovaly v dějinách periodicky. Jakési (kvazi)židovské království existovalo možná v Jemenu, mezi Berbery, a dokonce také v Etiopii.

Některé z těchto skupin se považovaly za „ztracené kmeny“, totiž obyvatele Izraelského království, které kdysi vyvrátili Asyřané a jeho obyvatele vystěhovali kamsi na východ. Od té doby se objevují zprávy o jejich údajném pobytu, třeba v Afghánistánu nebo Íránu. Identitu ztracených kmenů přijaly během staletí četné skupiny v Americe, Africe i Asii – a mnohé se ve 20. století nakonec přesunuly do Izraele jako indičtí Bene Israel.

V židovském myšlení dlouho žila nadějná představa, že ztracené kmeny kdesi žijí a vybudovaly mocné nezávislé království. Podle jedné (nedoložené) teorie byl Kryštof Kolumbus tajný Žid a jeho cesta do Indie byla ve skutečnosti hledáním mytického židovského státu. Ještě dlouho po objevení Ameriky přicházeli cestovatelé s tvrzením, že se v jihoamerických horách setkali s těmito „ztracenými Židy“.

„Praví“ Židé však žili jinde a jinak. Sen o vlastním státu nebo nějakém jiném způsobu překonání exilu zůstal, ale často se po nástupu modernity transformoval do velmi odlišných podob. Třeba v touhu po asimilaci, případně víru v liberalismus či komunismus jakožto pomyslné „univerzální vlasti“, symbolické náhražky fyzické země zaslíbené. Někteří Židé se stali zapálenými nacionalisty hostitelských národů, až nevyhnutelně přišli i ti, kdo logiku věci obrátili – a stali se moderními nacionalisty židovskými: když nám zatím Mesiáš zaslíbenou zemi nezajistil, uděláme si ji sami.

Izrael v laboratoři

„Současnou situaci lze shrnout berlínským výkřikem: Židi pryč! Ale kam?“ Tak formuloval židovské dilema Theodor Herzl někdy na konci 19. století. Budoucí vůdce sionistického hnutí desítky let před nástupem nacistů dospěl k závěru, že evropským Židům hrozí nejen ztráta identity, ale především fyzická hrozba. Řešení znělo tehdy fantasticky: založení vlastního státu.

Herzl přišel s revoluční myšlenkou, že nemá smysl stavět pokusné osady, nýbrž rovnou začít budovat stát. Současně byl velmi konzervativní a zdůrazňoval, že nehodlá Židy měnit nebo zlepšovat, tak jako mnozí jiní. Nechtěl budovat „židovský stát“, ale „stát pro Židy“ coby kus Evropy v Orientu, ale bez evropských nešvarů. Tento realismus v revolučním kabátě se ukázal jako velmi efektivní. V meziválečném období už vlastně existoval moderní Izrael v prenatálním stavu, měl svou vládu, parlament, filharmonii, odbory i národní fotbalové mužstvo.

Ještě předtím ale bylo potřeba vyřešit jinou otázku. Po krvavém pogromu v Kišiněvě v roce 1903 navrhla část účastníků basilejského sionistického kongresu řešit situaci Židů co nejrychlejším přesunem kamkoli, kde budou v bezpečí. Británie sionistickému hnutí nabídla území ve východní Africe. O plánu se dodnes mluví jako o „ugandském“, ale dotyčné místo leží v dnešní Keni.

Část delegátů byla pro, ale jasná většina proti. Příznačně zejména ti, kdo zastupovali nejohroženější část evropských Židů, z carského Ruska. Ti trvali na Palestině nejen z praktických důvodů (v Africe by nebylo z čeho žít, hrozil konflikt s Masaji, bylo by to dočasné řešení pro malé množství lidí atd.), ale i z důvodů ideových. Když návrat, tak opravdový, na Sión. Hnutí „teritorialistů“, kteří hledali i jiné země, mělo velký vliv ještě celá desetiletí, než se ukázalo, že Palestina je řešením. Dnes je zapomenuto.

Přitom myšlenka, že Židé mohou nalézt azyl kdekoli, kde to půjde, je mnohem starší. Například roku 1820 koupil jistý Mordecai Manuel Noah ostrov Grand Island na řece Niagara, aby zde vytvořil „Ararat“, útočiště pro pronásledované Židy. Projekt byl neúspěšný nejen proto, že se Spojené státy brzy začaly jevit jako dostatečně atraktivní alternativa. V Araratu, vlastně kolektivní záchranné arše novodobého Noema, prostě pronásledovaní Židé neměli obživu.

A to se stalo osudným i dalším návrhům. Různí židovští vůdcové i samozvaní spasitelé navrhovali vytvořit náhradní státy nebo samosprávné komunity na Sinaji, na Kypru, v Kimberley nebo Tasmánii v Austrálii. Uvažovalo se i o Argentině, Ekvádoru, Surinamu (už roku 1652) a dalších územích. Tyto plány obvykle postrádaly ekonomickou životaschopnost, ale i podporu důležitých zemí nebo dostatečnou motivaci těch, kterým měli prospět.

Sionistické plány chovali i antisemité. Němečtí nacionalisté přišli už v 19. století s nápadem na vysídlení německých Židů na Madagaskar. Tento záměr oprášili nacisté po porážce Francie v roce 1940, než v následujícím roce napadli SSSR a dobyli při tom území s velkými židovskými komunitami. O tom, jak by „Plán Madagaskar“ vypadal, napsal pozoruhodnou historickou fikci Brit Guy Saville (česky 2016). Němci za války uvažovali i o přesídlení Čechů, to je zase jedna z našich neuskutečněných minulostí.

Jinou židovskou domovinou pod sovětskou aegidou měl být poloostrov Krym, kam skutečně ve 20. letech zamířilo mnoho mladých Židů. Stalinovi se ale ve 30. letech přestal tento plán zamlouvat už proto, že černomořský Krym byl nepříjemně blízko k „sionistické“ Palestině. Místo toho vznikla myšlenka na vznik židovské autonomní oblasti v Birobidžanu daleko na východě, až u čínských hranic. V té době také začal Stalin překvapivě podporovat jidiš kulturu, a to jako protějšek k „sionistické“ hebrejštině.

Některé z těchto fantastických projektů využil jako pozadí pro svůj román Židovský policejní klub americký spisovatel Michael Chabon. Odehrává se na Aljašce, kde měla podle románu vzniknout dočasná židovská domovina. Takový návrh skutečně roku 1940 v Americe padl. Chabona inspiroval nález v antikvariátu, totiž předválečné jazykové příručky, která působila dojmem, že dotyčného připravuje na život v neznámé zemi, kde se v jidiš hovoří o podzemní dráze, armádě nebo vládních záležitostech. Čtenář ovšem zastihuje dočasnou židovskou autonomii ve stavu závěrečného rozkladu, navíc se ani tam románoví Židé nevyhnuli konfliktu s Eskymáky.

Izraelské bubliny

Ze všech možností vznikla jen jedna, rovnostářská republika podle evropského střihu, jejímž jazykem se stala hebrejština, nikoli jidiš, němčina či angličtina, jak se též uvažovalo. Jde v podstatě o velmi úspěšný stát, který splnil většinu zadaných úkolů. Stal se pro Židy útočištěm, vrátil jim důstojnost a zaručuje přežití židovské identity do další éry – než zase bude vše trochu jinak.

Přesto je pro Izrael jako stále ještě mladou politickou jednotku charakteristické, že tam vzniká řada různých dystopií nebo alternativních a kontrafaktuálních historií, které zpracovávají různé kolektivní strachy. Česky například v roce 1994 vyšla Cesta do Ejn Charod (originál symbolicky z roku 1984), jež pojednávala o vojenském převratu. Ve stejné době vznikl román Jeremiéšův dvůr od Benjamina Tamuze, který popisuje, jak se vlády v Izraeli chopili náboženští extremisté. Televizní seriál Autonomie z roku 2018 zas pojednává o rozpadu Izraele na dva nepřátelské celky, vzájemně oddělené „zdí“ – sekulární část s hlavním městem v Tel Avivu a ultraortodoxní „autonomii“ s centrem v Jeruzalémě.

V Izraeli od počátku existoval velký státní i společenský tlak na jednotu a homogenitu. Té se dosáhnout nepodařilo, naopak vznikly kapsle, v nichž si některé společnosti vydobyly až nezdravou autonomii, zejména ultraortodoxní Židé a část osadníků na Západním břehu. Svůj svět si udržují i Židé postsovětského původu nebo izraelští Arabové. Liberální a ležérní Tel Aviv si dokonce vysloužil vlastní přezdívku ha-bua, bublina.

Izraelci si pamatují i okamžik, kdy uvěřili, že by jejich stát mohl zaniknout po cizím útoku, jiní snili o velkém Izraeli nebo naopak federaci s Palestinci, vlastně dvounárodním státu. Mluvil o tom dosavadní pravicový prezident Reuven Rivlin, ale také už před vznikem Izraele významný izraelský filozof, pražský rodák Hugo Bergmann.

Jsou to vlastně vzorky cest, kterými se celek nevydal. Společnost je může chápat jako inspiraci, zdroj obav, sebepoznání nebo pociťovat fantomovou bolest po zmarněných touhách. To ale platí i pro jiné státy a národy. Každý má svá unikátní traumata a vzpomínkové optimismy. A samozřejmě také sny a plány.

Autor je komentátor ČRo

LN, 24.7.2021



TURBO ÚKLID: Přihlaste se do testování jedinečných mopů od Viledy
TURBO ÚKLID: Přihlaste se do testování jedinečných mopů od Viledy

Chcete mít vytřeno raz dva? Přejděte na TURBO! Otestujte s eMiminem třásňový mop s mikrovlákny Vileda TURBO. Nový mop čeká na 10 z vás.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.