Minule jsem se pokusil popsat rozdíl mezi levicovým a pravicovým intelektuálem, tedy jak jej vidím já. Opomněl jsem se v tom popisu zmínit o antisemitismu, který oba typy rozděluje pomalu více než politika. Levicoví intelektuálové fandí arabským Palestincům a pravicoví intelektuálové převážně hebrejským Izraelcům. Proč tomu tak je, není nijaká záhada, ale mnohem zajímavější je, že ještě celkem nedávno (před příchodem Hitlera) se oba typy ve svém antisemitismu shodovaly. Tedy většinou, byly samozřejmě výjimky jako náš první president T.G. Masaryk.

Židé v Evropě byli po staletí diskriminováni a jejich aktivita omezována. Přesto, nebo právě proto, se vždy dokázali ekonomicky vyšvihnout nad standard či nad průměr společnosti, v které žili. Dosahovali toho pomocí dvou metod. První byla ve výuce jejich dětí. Věnovali vzdělání svých potomků mnohem více energie i peněz než většinová společnost a protože nesměli vlastnit půdu, vrhali se na řemesla, bankovnictví a jiná odvětví jako lékařství a na vědu, když se tato popelka vzdělání konečně oprostila od církve.

Druhou metodou bylo držení při sobě a podpora všech, kteří patřili do židovské obce. Nebudu zde rozebírat, jak to chodilo, stačí, když řeknu, že tato podpora „svých“ byla pociťována většinovou společností jako nepřátelská. Všude tam, kde byl židovský vliv nejcitelnější. Tedy v bankovnictví, ve zlatnictví, v justici a obchodu všeobecně, kde bylo Židů nejvíce. Kupříkladu v předválečném Berlíně bylo (přibližně) 4000 právníků, z toho 3600 židovského vyznání. To samé ve zlatnickém řemesle. Dostat se mezi tuto „kastu“ vyučenému tovarišovi nežidovského původu nebylo lehké. Židé preferovali svoje lidi a pustili mezi sebe, jen koho museli. Odtud pramenila nenávist a závist ke všemu židovskému, které využil Hitler. Nutno dodat, že ta závist nebyla oprávněná. Židé nedělali nic, co by dnes nedělaly všechny etnické skupiny, které žijí v diaspoře a mohou svým vzděláním konkurovat většinové společnosti.

Idealistická (nežidovská) intelektuální mládež, která vycházela ze vzdělávacích institucí, byla na tohle značně citlivá. Byla plna ideálů ze škol i z mládí, z pohádek svého dětství, kde všichni dobří lidé pomáhají jeden druhému a kde ti zlí jsou většinou ti bohatí a mocní. Neabsolvovala žádnou zkoušku dospělosti, žádnou Bar micva, která by jimi zatřásla v pravý čas a připravila je na život dospělých, kde vše je jinak než v pohádkách, a to i když dobro vítězí. Život sám pak s mladými zatřásl a většinou bolestně. Z těch, kteří se z toho poučili, se stali pravičáci a z těch nepoučených se stali zavilí levičáci.

Hitler i Stalin byli levičáci. Hitler více idealistický, ale také více nenávistný než pragmatický Stalin. Stalin svou nenávist vůči nepřátelům, ať už opravdovým nebo domnělým, dokázal kontrolovat. Hitlera kontrolovala jeho nenávist. Se svým programem národního socialismu jen pro „vyvolenou“ rasu se automaticky odřízl od všech levicových i pravicových intelektuálů jiných národností. Stalin naopak využil marxistických ideálů a pohádek o boji tříd ku svému prospěchu. Pohádka o boji tříd náramně levicově orientovaným intelektuálům vyhovovala a dodnes vyhovuje. I když... už to po všech těch odhalených průšvizích s miliony mrtvých a odsouzených k otrocké dřině v gulazích všech států „socialistického tábora míru a přátelství“, není ono. Zbyla jen zapšklá nenávist k sionistům a buržoasii vůbec. Nejvíce ovšem k buržoasii ve vlastních řadách, aniž by si ale intelektuální levice lámala hlavu tím, že její postavení ve společnosti je v podstatě buržoazní také. Buržousti jsme ovšem všichni. Jak ti, kteří chtějí stát na vlastních nohách, tak i ti, komu naopak intelektuální postavení ve společnosti (university a státní instituce) ty jistoty přináší. Pravice dobře ví, že jistoty inteligence a intelektálů jsou zaručeny jen tehdy, když těch, kteří se o sebe chtějí a umí postarat, je víc než těch, co ty jistoty vymáhají.

Dnešní situace v zemích Západu (počítej se k nim, kdo chceš!) je taková, že naši volení vůdcové se rekrutují převážně z řad levicových a pravicových intelektuálů, když pominu různé ty okrajově zájmové skupiny, které občas zazáří. Momentálně třeba zelení, před nimi to byli liberálové a demokraté různých odstínů a do budoucna to budou vyznavači islámu. Ti už dnes ovlivňují politiku Západu i přesto, že jejich počet není ještě hrozbou, jen předzvěstí, co by mohlo být, pokud naši volení vůdcové nenaleznou odvahu hájit svou kulturu razantněji než dosud. A oni ji nenaleznou. protože výchova naší mladé generace k hrdinství nevede. Ona už nevede vlastně k ničemu. Celý vzdělávací systém se během dvou generací přerodil ve vzdělávací průmysl, jehož hlavním úkolem je na sebe vydělat a dobře uživit ty, kteří v něm pracují. Úroveň vzdělání se proto snižuje, aby systém dokázal „vyrobit“ co nejvíce lidí s diplomem. Na druhou stranu se neustále mění metody výuky, což bohužel není výrazem neustálého zlepšování těch metod, ale povětšině snahou vzdělávacích byrokratů na sebe upozornit, udělat si jméno..

Nechci se touto kritikou dotknout exaktních věd, které ještě stále produkují dobré a vynikající inženýry, lékaře, chemiky, fyziky či matematiky, ale o zbytku se dá s trochou nadsázky říci, že... produkuje odborníky v oboru rétoriky, již jsou ale neumětely ve všem praktickém. Jenže právě z těch se dnes rekrutují budoucí vůdcové politických stran a vedoucí politická třída národa všeobecně. Když pak tito vynikající kecálisté začnou praktikovat politiku korektnosti jak v pohádkách pro děti, aniž by chtěli či snad i mohli(!) dohlédnout důsledků svých dětinských představ, jsme tam, kde dnes jsme.

Islám je rostoucí bouře, na kterou nejsme dobře připraveni, protože ji naši vůdcové nechtějí vidět. Volební potenciál islámských voličů v západních zemích nejen roste, ale svou jednotou hlasování “in block“ je lákadlem pro všechny levicové partaje, protože volí právě je. Volí je ovšem jen proto, že tyto partaje dodržují daný stav politické korektnosti, který islámským voličům vyloženě nadržuje. Zatímco ultrapravicoví voliči, kteří vidí zcela správně růst islámu na Západě jako ohrožení naší kultury a jsou označováni jako fašisté a zlo, proti kterému nutno zasahovat, na straně islamistů stejné či podobné výstřelky jsou nejen tolerovány či bagatelizovány, ale naopak omlouvány. Kdyby se na Západě vynořil nábožensko-politický proud domácího ražení, jehož svatá kniha by vyzývala k zabíjení všech, kteří nejsou zajedno s jeho vírou... kdyby ten proud veřejně hlásal, že nevěřící je třeba obelhávat a zabíjet... eh, proti takovému by levicoví korektníci tvrdě zasáhli. Jenže takový proud tu dnes je, ale není domácího ražení, nýbrž cizího importu a jmenuje se islám. Proč tedy politicky odpovědné kruhy, které naší civilizaci momentálně vládnou, nezasáhnou?

Odpověď je jednoduchá. Bojí se, až serou, a nevědí, co a jak udělat, protože si zvykli rozhodovat a vést bez osobní zodpovědnosti. Usurpují si všechny výhody svého postavení, ale nechtějí ani slyšet o tom, že to postavení je jen pro ty, kteří se nebojí vést a nést za to riziko. Riziko vlastní kůže, které s takovou funkcí jde ruku v ruce se všemi výhodami.

Přes všechen pesimismus, který jsem zde v momentálním vývoji dnešní západní kultury nastínil, si nemyslím, že ta kultura je odsouzena k podrobení nebo dokonce k zániku, jak prorokují mnozí, kteří vidí vývoj mnohem pesimističtěji než já. Naopak si myslím, že nadcházející „střet kultur“ tu naši oživí od všech úpadkových jevů. Ba dokonce si troufnu zavěštit, že to ty kultury sblíží. Tak jako podobný střet v minulosti sblížil tu naši a kultury asiatské, které dnes povětšině patří k nám, ke kulturnímu Západu, tak i islám si prodělá svůj vývoj, který ho zmodernizuje. Může na chvíli dojít k útlumu vývoje, k výstřelkům, ba i válkám, ale celkový trend musí vést ke kulturní jednotě nově vznikající celosvětové společnosti. Není jiné cesty! Jenže o tom se rozpovídám příště.