Když jsme si v r. 2000 pořídili našeho prvního westíka a o něco později jsem s ním přijela na trimování k chovatelce, začala jsem se zajímat o dění kolem psích výstav. A taky jsem myslela, že bych mohla být chovatelům třeba i nějak užitečná. A tak mi daly chovatelky šanci podílet se na chodu jedné z výstav v Mladé Boleslavi jako vedoucí kruhu. Snažila jsem se na svou práci připravit a načítala si výstavní pravidla, ocenění, zařazení psů do jednotlivých tříd a vše kolem. A dobrých čtrnáct dní před výstavou mě zachvátil strach, abych něco nepokazila, někoho nevědomky a nechtěně nepoškodila. A bylo mi špatně i fyzicky, přidaly se i střevní potíže. A stejně to pokračovalo ještě i dva týdny poté, co jsem výstavu absolvovala. Prostě jsem tu odpovědnost neustála.

Casper doma s Ferdou | foto: Jitur

Takže, když jsem si vloni v létě pořídila k sphynxí slečně Arwen Nimerya jejího polovičního brášku Caspera (společného mají tátu) a domluvila se s chovatelkou na jeho vystavování, řekla jsem si, že se nebudu nervovat, že až přijde čas naší první výstavy, nebudu to nijak hrotit, stresovat sebe i malého.

Naše první výstava se konala ve sportovní hale TJ Spojů v Praze, Na Balkáně, a vlastně nebyla jen jedna, ale dvě po sobě jdoucí, v sobotu a v neděli, 30. a 31. března 2024. Dlouho předem jsem se připravovala, zjišťovala, co a jak u zkušených chovatelů. Závěsy na boky výstavní klece jsem pořídila už pro Ferdu na Miss Kočku; kovový tác jako wc do klece; na podlážku a „stříšku“ koberec a la tráva; misky na vodu a granulky; hygienické potřeby pro Caspera – vatičky, vlhčené ubrousky, kapesníčky; dezinfekci pro vyčištění klece; skládací campingovou židli pro mne; tašku na kolečkách; hračku – catnip pro Caspera pro navození dobré nálady; pelíšek jsme měli doma – pár dní před výstavou jsme dostali nový – původně byl pro naši westí kamarádku Chenynku, ale byl jí tak akorát, takže ho dostal Kašpárek; poličku na samolepky se sphynxy, fotky Caspera i Arwen, vizitky chovné stanice naší chovatelky pro návštěvníky a také velikonoční sladkosti – bonbony, čokoládová vajíčka a zajíčky. A doklady – ten nejdůležitější – očkovací průkaz s údaji o platném očkování.

Potřeby na výstavu. Zleva Čin, Casper, Ferda | foto: Jitur

Den před výstavou jsem ještě znovu Kašpárka umyla, vyčistila ouška, odstranila zbytky mázku z drápků. A v sobotu ráno jsme vyrazili, s sebou vše připravené, Casper v klokance na mých prsou – dvěma tramvajemi, od nás z Modřan 17 s přestupem u Národního divadla na 9, směr Kněžská luka. Poté ještě pěšky do sportovní haly. Tady nejprve přejímka – Casper byl na stole prohlédnut pí veterinářkou, dostali jsme číslo naší klece a byli puštěni do haly. Rozložila jsem židli, klokanku s malým na ni posadila.

Cesta tramvají | foto: Jitur

Postupně jsem si klec nejprve sama vyčistila dezinfekcí; natáhla dovnitř podlážku, upevnila pelíšek, vhodila hračku, na protější stranu dala wc s plenkou, do středu delší strany klece pak misku s vodou a granulkami. Vpustila Casperka dovnitř, ihned si vlezl do pelíšku, rozhlížel se kolem a prskal. Postupně se ale uklidnil. Pak jsem narovnala „stříšku“, na ni poličku s vizitkami, fotkami, samolepkami a vedle misku s cukrovinkami.

Dezinfekci jsem ponechala nahoře na kleci – pro případ, že by si návštěvníci chtěli na Caspera sáhnout. Pro sebe jsem si na ukrácení času při čekání na posouzení vzala na čtení časopis a rozháčkovanou dečku. Vedlejší klec patřila kamarádce mé chovatelky, která na výstavě měla přihlášené dvě čtyřměsíční sphynxí holčičky. Začalo posuzování, sphynxové patří mezi kočkami do čtvrté třídy, tudíž na řadu přicházejí mezi posledními. Během volného času jsem si tedy sama prošla výstavními uličkami a okoukla ostatní zástupce kočičích ras; koupila jsem mlsky pro moje čičiny domů; sobě domácí koláč s jablky a tvarohem. Chvilkami jsem si vytáhla háčkování a pokračovala v práci na rozdělané dečce.

Kolem desáté začali chodit návštěvníci, občas se někteří z nich zastavili u vedlejší klece s koťátky, nebo u té naší a někdy zazněla otázka, jaký je asi sphynx na dotek? A tehdy jsem Caspera vzala z klece, zájemci si očistili ruce dezinfekcí, a když si pak Caspinka pohladili, většinou reagovali údivem, jak je horký, hladký, semišový. Někteří pak říkali, že jim připadá bez srsti hrozně křehký, zranitelný. A padaly dotazy na povahu, údržbu kůže, náročnost chovu, krmení...

Casper v pelíšku v kleci s hračkou | foto: Jitur

Většina dětí byla Casperem unešená, ale našla se i holčička, která naprosto otevřeně, dětsky upřímně řekla, že je ošklivý. Na to jsem reagovala tak, že přesně tak to je, pro někoho je ošklivý, druhému se zdá krásný. Kašpárek byl v náručí hodný, vůbec mu nevadilo, že si ho hladily cizí ruce. Ale po chvíli chtěl zpět do klece. Čas ubíhal, dívala jsem se chvilkami na světelnou tabuli, kde naskakovala čísla jednotlivých koček, mezi tím si povídala s návštěvníky. A najednou, uf, bylo na tabuli i naše číslo, číslo 171.

Tak jsem popadla Kašpárka a šli jsme rychle ke stolu k našemu posuzovateli, naštěstí ještě jsme nebyli na řadě. Po chvíli nás stevardka zavolala ke stolu, Casper se zřejmě moc komfortně necítil, tak jen tak posedával... ale líbil se. Byli jsme dokonce navrženi do nominace Best in Variety mezi čtyřmi kočkami. Nakonec se p. Eric Reijers rozhodl pro kotě plemene habešské kočky. K nám pak doplnil, že jde o mladého kocourka, který je ještě ve vývinu, tudíž teprve doroste. A závěrem Caspera pochválil, že na stole se moc nepředvedl, zatímco teď na ruce to bylo daleko lepší.

Casper je posuzován, výstavní frmol

Tím tedy posuzování pro nás skončilo. Mohli jsme zpět na naše místo, Kašpárek natěšený do pelíšku, po otevření dvířek skočil kolem půl metru, jen aby už byl „ve svém“. A znovu kolem kroužili návštěvníci a nakukovali do klecí. U posuzovacích stolů zatím pokračovalo klání dalších a dalších kočičích reprezentantů. Kolem páté hodiny soutěž skončila a majitelé koček si mohli vyzvednout v kanceláři výstavního výboru písemné hodnocení svých miláčků. Na našem diplomu bylo uvedeno ocenění: Excelent 1. Určitě úspěšný výsledek první výstavy. Uvítala jsem možnost ponechat si potřebné věci na místě. A mohli jsme jet domů. Unavení jsme byli tedy dost, oba. A před sebou ještě nedělní klání.

Casper už doma se sestrou | foto: Jitur

Cesta v nedělní ráno o trochu příjemnější, protože jsem s sebou měla jen Casperka v čičivaku, zakoupeném u chovatelky Kačky. Druhý den už jsem byla trochu informovanější, tudíž jsem věděla, že o tom, kdo nás bude posuzovat, se dozvím z vyvěšených seznamů, které pořadatelé umístí u vchodu do haly krátce před začátkem posuzování. Aby byla hodnocení uznána pro další ocenění, musí být od tří různých rozhodčích. Takže druhý den jsme dostali jiného rozhodčího, p. Ad de Brüina. Opět jsem si procházela kóje s čičinami a fotila. Casper byl tentokrát víc rozčílený, dost prskal, dopoledne se pak opět zklidnil.

Když jsme přišli na řadu, v náručí opět začal prskat – to není úplně ideální chování kočky při posuzování. Jde o to, že pokud se posuzovatel rozhodne zvíře ocenit a poslat dál do soutěží Best of – zde už kočky předvádějí stewardi, tedy pro kočku cizí člověk a hrozí tak možné zranění. Casper na stole pokračoval ve svém opatrném prskání, upozornění kolemstojícím, že se úplně necítí. Ale pokud si ho prohlížel posuzovatel se svým kolegou, vzali ho do ruky, byl v klidu. Když jsem si ho pak vzala do náruče já, už se cítil bezpečně, což konstatoval i pan posuzovatel.

Casper | foto: Anita Trmalová

S hodnocením jsem byla moc spokojená, protože opět jsem rozuměla, že uši jsou v poměru k hlavě větší, ale hlava ještě teprve doroste, zmohutní; kůže čistá, jemná; ocas dlouhý a hladký. A celkový dojem zněl: not easy to handle today... tedy nenaladěn k předvádění v dnešní den – ale výsledné ocenění: Excelent 1 (že se opět líbil, bylo znát i z proslovu, mimiky i chování posuzovatelů během předvedení). Než jsme si ale vyzvedli diplom z druhého dne, ještě jsem zašla s Casperkem k profesionální paní fotografce a nechala mu udělat několik fotografií, a jak jsem mohla nahlédnout do fotoaparátu, opravdu se povedly – takové já nikdy nenafotím.

Chvíli před vyzvednutím diplomu jsem pomalinku začala balit a připravovat se na odjezd domů, tentokrát tedy opět se spoustou věcí v tašce na kolečkách, k ní přivázané složené židli, Kasperkem v čičivaku. Tohle cestování není úplně ideální a bez námahy, ale myslím, že určitě tyhle dvě výstavy nejsou naše poslední, a pokud se nějaká další bude konat v Praze, tak až si trochu oddychneme, půjdem do toho znovu.

Foto: Jitur a Anita Trmalová. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.