20.6.2024 | Svátek má Květa


VZDĚLÁNÍ: Školy v roli Otesánka

9.5.2024

(Jestlipak ještě mladší generace ví, kdo byl Otesánek?)

Pavel Tuleja se nestane ministrem proto, že publikoval v bezcenných, tzv. predátorských časopisech. Stejně tak činila i Danuše Nerudová, která se roztomile omluvila a bohužel se obávám, že stopku pro její politickou kariéru to znamenat nebude; neublížila jí ani skutečnost, že se za její vlády na Mendelově univerzitě udělovaly pofiderní rychlodoktoráty. Vytrvalý STAN by ji pořád ještě chtěl vidět na pozici eurokomisařky, což je opravdu hrůzným způsobem fascinující.

A v jiném koutě akademické sféry mezitím nezvolili nového děkana Národohospodářské fakulty VŠE (po Ševčíkovi). Jeden ze dvou možných kandidátů, Pavel Řežábek, totiž publikoval v predátorských časopisech, a po tomto odhalení svoji kandidaturu stáhnul. Začíná se to nějak opakovat, že?

Ech, čo to terazky táram. Ono se to děje už dlouho. Celý jev se „jenom“ začíná dostávat do povědomí širší veřejnosti. Odbornější sféra o něm ví už dávno.

„Koukněte na čínské paper mills. To je podvod od A do Z a redakce to svízelně odhalují,“ psal mi letos v březnu jeden prof. MUDr., který se s tím ve svém oboru taky potýká.
No dobře, tak se na ten problém trochu koukneme, i když z větší dálky.
Kořen celého jevu není v Číně, ta jenom využívá příležitosti. Kořen je zcela jinde.

Akademická sféra je přebujelá, a navíc se snaží mísit výuku a výzkum způsobem, který není zrovna šťastný.

Už jenom ta první čtyři slova by mohla běžného zaměstnance v nějaké mainstreamově-liberální instituci dostat do problémů, aspoň pokud by je vyslovil nahlas. Potichu si to totiž říká kdekdo, a považuji za dost pravděpodobné, že i v redakci Deníku N sedí lidé, kteří se dívají na ten zástup rekreologů či aplikovaných etiků vylézajících z našich také-vysokých-škol, a uvědomují si, že je to ekvivalent klasické peněžní inflace, a v delším časovém horizontu i podobně destruktivní.

Jenže akademická sféra, včetně té její početné pofidérní složky, si na obranu svého statu quo vymyslela poměrně geniální konstrukci. Ten, kdo ji kritizuje, je určitě hnusný populista, který by chtěl mít nevzdělané a snadno manipulovatelné lidi, aby si s nimi dělal, co chce. No a komu by se chtělo do této škatulky, že? V dnešním polarizovaném světě funguje skvěle. Máš námitky? Jsi Babišův / Trumpův / Putinův člověk. Tím spíš, že současný český premiér je taky akademik, takže v podstatě tou kritikou podvracíš demokratické základy našeho těžce vybudovaného státu, šmejde jeden.

Je to samozřejmě pitomost, zejména proto, že vysokoškoláci žádnou imunitu vůči stádnímu chování nemají. Podívejte se na nedávné Velké Grétino Pouliční Tažení, nebo na ty současné pro-palestinské demonstrace, které na amerických kampusech rozhání policie. Mezi úmyslně zapomenuté a raději nepřipomínané kusy dějin patří i skutečnost, že nacistické hnutí mělo ve 30. letech na německých univerzitách velmi solidní základnu, a to jak mezi radikálními studenty, tak mezi těmi učiteli, kteří se těšili na profesorská místa po vyhozených Židech.

Stádní chování je hluboko zapsané dědictví po našich dávných předcích z doby kamenné, a pár tisíc let civilizace je rozhodně z naší psychiky nevymazalo. Je tam a čeká na příležitost se projevit, v chytrých i hloupých hlavách.

Vygenerováno pomocí DeepAI, stejně jako titulní obrázek

Nu, zpátky k tématu.

Vzdělání v bohaté části světa dávno podlehlo témuž jevu jako stravování nebo medicína. Z dříve chronického nedostatku, na který jsme byli zvyklí od od hluboké prehistorie až do půlky dvacátého století, se během posledních pár generací stal masivní přebytek, a ten přebytek způsobuje podobně závažné problémy jako dříve ten nedostatek, jenom v jiné podobě.

Standardním životním průvodcem běžného člověka býval hlad. Dnes je to obezita, pustošící naše těla chorobami, které dřív lidstvo ani neznalo (takové nealkoholické ztučnění jater bylo určeno jako diagnostická jednotka teprve roku 1980, a dnes je bohužel rozšířené i u dětí). Co se medicíny týče, chudší lidé nešli k lékaři po celý život, nebo jen těsně před smrtí – kdežto dnes je běžné, že starý člověk pojídá třeba deset léčiv denně, kterážto spolu všelijak divoce interagují. Zvykli jsme si na to natolik, že jen velmi občas se ozve nějaký kritický hlas, připomínající např. skutečnost, že takoví Amiši, novokřtěnecká sekta rozšířená v Americe, chodí k modernímu lékaři jen ve skutečné nouzi, ale ve stáří bývají v lepším fyzickém stavu než průměrný Američan, který mezitím spotřeboval zdravotní péče za pár set tisíc dolarů. O příčinách se diskutuje, asi tam bude hrát roli i jejich specifická genetika, ale nelze přehlédnout, že se prostě více hýbou, míň kouří a daleko zdravěji jedí.

(Nestor české sci-fi Josef Nesvadba prý ke konci života komentoval svůj objemný zásobník na léky slovy „stal se ze mě chemický kyborg“. Četl jsem to tuším v Ikarii blahé paměti.)

To samé platí o vzdělání. Existuje slavný citát z knihy Stephena Jaye Goulda „The Panda’s Thumb“, kde autor říká, že jej „méně trápí závity Einsteinova mozku než skutečnost, že stejně schopní lidé se udřeli kdesi v polích a továrnách“.

Historicky vzato měl sice Gould pravdu, ale v době, kdy ta kniha vyšla (1980), už začínalo civilizační kyvadlo překmitávat na opačnou stranu, a silně nabobtnalý vzdělávací sektor, včetně toho vysokoškolského, se vydával na smělou misi – vstřebat do svých útrob i jedince, kteří nemají pro vzdělání zrovna silné předpoklady.

V současné době by se Gouldův citát dal totálně přepólovat – hlavním problémem dnešního školství ve vyspělém světě je zákonem předepsaná povinnost nějak se postarat o celé zástupy lidí, kteří by patřili spíš na to pole, a možná by jim tam bylo i líp. Ono je to zemědělství koneckonců produktivní práce, jejíž výsledky živí celé národy, kdežto sedět zbytečně do 16 či 18 let nad knihami, když sotva umíte číst, musí být pro takového člověka extrémně frustrující.

(Představím-li si to sám na sobě, mám naprosto nulový talent pro tanec a vůbec cokoliv pohybového. Kdyby mě české úřady systematicky nutily tančit celé dětství a dospívání, protože zákon tvrdí, že musím, asi bych se z toho … zradikalizoval.)

Jak čas běží, z mizerných studentů se stávají mizerní pedagogové, kteří pak na mizerných školách připravují na mizernou kariéru další generace mizerných studentů, zatímco píší do mizerných časopisů mizerné články, aby nějak prokázali svoji mizernou, ale na papíře dostačující, kvalifikaci.

Jedním z nejdůležitějších zákonů v ekonomii je takzvaný zákon klesajících výnosů, známější pod svým anglickým názvem law of diminishing returns. Víceméně jde o princip říkající, že jak „rvete“ čím dál víc času, peněz a úsilí do nějaké aktivity, dodatečné zisky z tohoto úsilí jsou čím dál chabější. Je velký rozdíl přestěhovat se z garsonky do bytu 3+1, ale kdybyste získali byt 30+1, bylo by to spíš k vzteku (už jen ten úklid…), proto se taky běžně nestavějí. Nebo co se dopravy týče – je lepší jezdit mercedesem než babetou, ale za žádné peníze si nepořídíte auto, které by dokázalo jezdit 4000 km/h. A tak dále, a tak dále: prostě od určité chvíle už je další tlačení na pilu spíše kontraproduktivní.

Vzdělávací sektor ve vyspělém světě dávno dosáhl této meze a už se nachází bezpečně za ní. „Nízko visící ovoce“ bylo sesbíráno už v minulých generacích a zejména vysokoškolský svět by dávno potřeboval spíš redukční dietu než další růst. Kdyby se přes noc počet našich vysokých škol a jejich posluchačů smrskl o třetinu, zejména pak ale v těch divných oborech, nic negativního by se naší ekonomice ani společnosti nestalo, možná dokonce naopak; ta „živá síla“, vázaná na různých třetiřadých institucích, přece jen na běžném pracovním trhu schází.

Celková kulturní i vzdělanostní úroveň národa je poměrně tvrdě zastropována množstvím talentu, který se v něm vyskytuje. Inteligenci zatím nijak uměle „augmentovat“ neumíme (kdežto svaly, oči nebo uši ano), stejně tak neumíme příliš posílit naturální umělecké talenty. Existuje tedy nějaké maximum, za kterým už další expanze školského systému nic nepřinese.

Pochybujete-li, zkuste se na chvíli zamyslet třeba nad tím, kolik vašich spolužáků v dětství chodilo na „lidušku“, a kolik z nich se stalo aspoň dobrými amatérskými hudebníky. V mém okolí tam zejména ty zazobané rodiny naháněly každého svého potomka, někdy i na sedm-osm let výuky, a to z prestižních až snobských důvodů: naše Hanička hraje na klavír! Ale na všechny ty klavíry nakoupené v 90. letech za sto tisíc korun českých dávno sedá prach. Jediným dobrým muzikantem z celé téhle množiny žáků se stal klučina ze zcela nezazobané rodiny, jehož máma uklízela ve školce, ale který měl na rozdíl od všech těch Haniček a Lucinek opravdový talent. (Ahoj Petře, tímto tě zdravím.) Ne, že bych pohrdal sektorem ZUŠek, ale je celkem dobře vidět, že ty „výnosy“ z jejich existence nejsou u běžné populace nijak oslnivé. Skutečný život měnící význam mají jen pro pár procent svých žáků.

A v terciárním sektoru platí to samé.

„Predátorské časopisy“, které publikují naprosto cokoliv za peníze, jsou pak jen důsledkem té současné poptávky po umělém akademickém pozlátku. Samotný princip, že vysokoškolský učitel by měl být zároveň badatel, je trochu absurdní. Nejlepší badatelé bývají často lidé zažraní až autisticky do svého úzkého oboru, a ti zase nebývají dobří v učení nějakých trivialit pro bakalářský stupeň, kdežto někdo, kdo má opravdu schopnost naučit znuděné prváky, jak se násobí matice, nemusí být zrovna vědecký talent. Učení a výzkum se překrývají jen dost omezeně a vyžadují poněkud jiné vlohy.

Nicméně EU ve své nekonečné moudrosti chce, aby 40 procent třicátníků dosáhlo terciárního vzdělání (odkaz přímo na stránkách Evropské komise), a takových čísel lze dosáhnout jen drastickým poklesem požadavků na kvalitu – studentů i učitelů, dokonce bych řekl zejména učitelů.

Ach, jedna drobnost. Ten pojem „predátorské časopisy“ je trochu zavádějící. Působí totiž na laika dojmem, že ti akademici, kteří v nich publikují, jsou jejich obětmi. Kdeže, ti vědí zcela přesně, co dělají. Tou skutečnou kořistí a obětí je kolektivní duševní úroveň lidstva, degradovaná přívalem makulatury z prodejných tiskařských strojů.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Tak uvidíme, odkud vyleze slizký hadí dav