20.1.2022 | Svátek má Ilona


ESEJ: Amerika sestupuje z hory

30.11.2021

Spojené státy americké už nejsou veliké. A mnohým Američanům to nevadí

Amerika je nejsilnější, nejbohatší, nejrozvinutější a nejstarší demokracie, ke které ostatní země vzhlížejí. V něčem to byla pravda, především ale to byl způsob, jak sami sebe vnímali obyvatelé USA. To se teď mění, a to z více důvodů. Jak se stalo, že Amerika už není ani ve svých očích velká?

Když v lednu nastupoval do funkce prezident Joe Biden, jako zvláštního hosta si na inauguraci pozval mladou afroamerickou básnířku Amandu Gormanovou. Ta s přehledem přednesla svou angažovanou báseň The Hill We Climb neboli „Hora, na kterou stoupáme“.

O jaké hoře že to Gormanová mluvila? Jako každá dobrá báseň i ta její obsahovala řadu odkazů. Obrat „city on a hill“ má v americkém prostředí jasnou referenci na skutečnost, že Amerika je v představách svých obyvatel „město na hoře“, které jako maják „svítí ostatním národům“.

Je tu ale malý posun: Gormanová posluchačům sdělila, že Amerika na žádné hoře není. V tom s ní souhlasili i oba prezidenti Trump a Biden. Každý ze svého důvodu shledal, že jejich vlast je nemocná.

Neobyčejně výjimeční

Obrat „město na hoře“ poprvé použil anglický puritán John Winthrop v roce 1630, když popisoval, jak má vypadat dokonalá obec. On a jeho následovníci vyrazili do Ameriky takové společenství vybudovat, jejich kolonie měla být „jako město na hoře“ – s tím, že „oči všech lidí na nás budou hledět“. Winthrop odkazoval na Ježíšovo novozákonní „kázání na hoře“, jež obsahovalo soubor představ o morálním životě, a pravděpodobně také na starozákonní Jeruzalém, město zbudované na hoře Sión, které se podle proroků jednou stane místem, odkud zavládne spravedlnost v celém světě.

Kolonie, kterou Winthrop v Massachusetts založil, byla malá a rozhodně ne dokonalá, přesto představa o tom, že budoucí Američané – s pomocí Boží – zakládají vzorový stát, zůstala trvalou součástí americké identity. Na toto jádro se pak nabalovaly další vrstvy. Třeba v průběhu americké revoluce, kdy se nově zrozený stát chápal jako naplnění představy o státu dokonalé svobody a rovnosti. Tak se zrodila představa, která později získala své vlastní jméno, a to American exceptionalism, tedy „americká výjimka“ či „výjimečnost“. Není to žádná ucelená nauka, spíš soubor názorů a pocitů, podle kterých jsou Američané jiní než Evropané a jejich stát je založen na zdravějších a morálnějších principech. To dává USA výjimečné místo v dějinách světa, které se pojí s určitými právy, ale také povinnostmi. Za výjimečné se sice považují skoro všechny národy, USA ovšem byly velké a bylo na ně odevšad vidět. A do značné míry skutečně naplňovaly ambici vepsanou na podstavec Sochy svobody, tedy místa, které svítí národům a stává se cílem zbídačených a utlačených.

Američané mají u některých Evropanů špatnou pověst kvůli údajné aroganci a spasitelství. Možná ano, ale právě představa o vlastní historické misi zatím Spojené státy sytila, formovala a poháněla vpřed po celé generace. Přiměla je také k řadě velkorysých kroků, vždyť během jednoho století USA hned třikrát vytáhly Evropu z bryndy: tu nahnilou Evropu, z níž jejich předkové s úlevou odjížděli.

To bylo možné i díky tomu, že Amerika s výjimkou občanské války skutečně nepřetržitě populačně i ekonomicky rostla, až se stala supervelmocí.

Představa o zemi, s níž má Hospodin zvláštní úmysly, má zdánlivě oporu i v jiných věcech. Spojeným státům příroda, bůh či osud přáli v tom, že jsou oceány odděleny od ostatních kontinentů, oplývají přírodním bohatstvím, ale současně jejich půda zejména na severu nebyla dost úrodná na to, aby se tam mohl replikovat feudální model hospodaření. Podstatnou roli v jejím vývoji hrála i rozloha, tedy skutečnost, že každý nespokojenec mohl odejít dál na západ, a žádná vláda tak nemohla lidi udržet pod kontrolou – a vlastně se o to ani nesnažila. Ne náhodou konstatoval německý kancléř Bismarck, že bůh přeje opilcům, bláznům a Spojeným státům.

Velmoci se třesou ruce

Amerika už prožila několik vážných krizí, ale ta současná je co do povahy zřejmě nová. Podle průzkumů totiž skoro 80 procent tamních obyvatel uvádí, že jejich země je na špatné cestě, i když skoro stejné procento trvá na tom, že jsou nadále hrdými na svou identitu.

Různí autoři se v určení momentu, kdy Amerika začala mít pocit, že ztratila směr, liší. Zda to bylo v roce 2003, když vstoupila do války v Iráku na základě zmanipulovaných tvrzení, což následovaly lapsy, jako bylo zacházení s vězni v Abú Ghrajb. Jiní ukazují na finanční krizi po roce 2009, která byla spojena nejen s tím, že řada lidí přišla o střechu nad hlavou, ale i s odhalením o pozoruhodné nenažranosti některých firem. A samozřejmě další úder přišel v souvislosti se smrtí zakleknutého George Floyda a následné „antirasistické“ běsnění v ulicích některých měst. Spojené státy také patří k těm, které velmi špatně zvládaly nápor onemocnění covidu, čímž se ukázalo, v jak špatném stavu je zdravotnictví jaderné supervelmoci. Část pravice uvěřila, že demokraté Obama a Clintonová jsou exponenty vnitroamerického spiknutí proti „lidu“, zatímco jiná část společnosti byla zděšena nástupem republikána Donalda Trumpa. Američané, s nimiž jsem mluvil, nejčastěji mluví o polarizaci jako nejtěžším problému své vlasti.

Asi nejnižšího bodu Amerika dosáhla počátkem roku, když Trump odmítl uznat svou porážku, pokusil se zvrátit výsledek voleb, a přinejmenším nepřímo vyslal dav svých příznivců dobýt budovu parlamentu. Americký systém sice i tuhle krizi ustál, ale pachuť z toho, že se vůbec někdo o něco takového pokusil, ve všech ještě dlouho zůstane.

I tentokrát se svět díval, jenže... trochu jinak. Mocná Amerika byla dosud obdivována nebo nenáviděna, ale najednou tu bylo něco nového. Znechucení, nebo dokonce lítost. A to se v případě USA nikdy nestávalo. Samozřejmě, za Atlantikem jsou i jiné srovnatelně lidnaté státy (zejména Brazílie), ale ty nejsou obdivované ani nenáviděné i proto, že nebyly nikdy srovnatelně úspěšné.

Úspěch Spojených států byl do značné míry vybudován na (mono)kultuře bílých anglosaských protestantů, jejichž etika se zakládala na individualismu a libertariánství. Masy, které do země přijížděly, tento kulturní kód přejímaly, tím spíše, že se jednalo o lidi, kteří se také rekrutovali z řad těch, kteří byli odhodláni vlastními silami se přičinit o své štěstí.

Ideál člověka, který si cení své vypjaté svobody a za svou hlavní ctnost považuje odolnost a odhodlání, je důležitým prvkem americké identity i americké kulturní síly. Projevovalo se to i v popkultuře, ty nejúspěšnější hollywoodské filmy jsou obvykle o jedinci, která se postaví přesile – státu, firmě, společnosti, nebo mimozemšťanům. Kultura optimismu ale v poslední generaci narazila na své meze. Už jen proto, že sice trval hospodářský růst, ale začaly stagnovat platy. Současná generace je asi první, která neočekává, že se bude mít lépe než ta předchozí.

Viděno černě

Symbolem krize tohoto pohledu je „Karen“, panovačná bílá Američanka ze střední vrstvy, která je dnes předmětem kolektivního výsměchu. YouTube je plný videí ženštin, které například hystericky volají policii, protože kolem jejich domu prošel černoch.

S těmito dámami nemá internetový tribunál žádné slitování. Nevím, kolik skutečných Karen v Americe je, ale zrovna bílé ženy střední vrstvy střední generace patří k největším konzumentům psychofarmak. Částečně se to vztahuje i na jejich bílé manžely. Tito lidé byli vychováni v přesvědčení, že mají svůj život plně v rukou, a o to hůře nesou neúspěch nebo nejistotu. Paradoxně příslušníci jiných etnik a případně i jiných generací jsou mnohem více v pohodě, protože od sebe ani od života nemají taková očekávání.

Fenomén bílých paniček, případně „frustrovaných bílých mužů“, se někdy dává do souvislosti s jejich obavou ze ztráty postavení ve společnosti. Bělochů nehispánského původu je skutečně stále relativně méně a během jedné generace klesne jejich podíl pod padesát procent. Příští Amerika bude už jen proto jiná.

Z hlediska černochů nebo indiánů je ale americká minulost mnohem méně skvělá a odlišně chápou i „americkou výjimečnost“ nebo nárok Ameriky svítit ostatním národům na cestu. V souvislosti s případem George Floyda se zatím nejotevřeněji psalo o systémových znevýhodněních, kterým černý Američan čelí prakticky od narození, a to i při zdánlivě neutrálních úkonech, jako jsou hledání nájmu, koupě domu nebo hlasování ve volbách. I zmíněná Amanda Gormanová o sobě v inaugurační básni mluví jako o „potomku otroků“, jakkoli je od éry otroctví vzdálena několik generací, – sama sebe tak ale vnímá.

Současně je otázka rasy téma, které v USA přerostlo samo sebe, a způsob, jakým se k němu tamní společnost vztahuje, není terapeutický, spíše sebedestruktivní nebo čistě rituální. Kolem básně Amandy Gormanové se rozrostl spor, zda ji může do jiných jazyků překládat bílý muž. Podobné četné debaty mají v sobě něco puritánsky přehnaného, například běloši hodnotí intenzitu amerického rasismu hůř než černoši. Problém rasismu si tak obě „rasy“ řeší odděleně, část bílé elity si v jakémsi veřejném psychodramatu řeší své historické viny, což zas budí nezdravou protireakci u jiné části společnosti. Stávající situaci komentoval afroamerický konzervativec Brandon Tatum těmito slovy: „Nepotřebuji, abyste se mi omlouvali za svá bílá privilegia. Předstíráte, že se u toho cítíte špatně, ale ve skutečnosti ze sebe máte dobrý pocit. Z lidí, jako jsem já, tím ovšem vyrábíte věčné oběti.“

Zvláštní kontext dodává případ samotné Amandy Gormanové, která, jak sama opakovaně zdůraznila, je dcerou „svobodné černé matky“. V nelítostně rasistických USA nejen nezemřela hlady, dokonce vystudovala prestižní Harvardovu univerzitu. To jistě svědčí o jejím nadání a píli, ale i skutečnosti, že zdi a stropy nejsou v Americe tak nepropustné, jak se zdá. Zatímco některé privilegované „Karen“ trpí úzkostí a berou na to prášky, některé černé dcery svobodných matek na věc hledí do budoucna optimisticky. Jak si příští Spojené státy představují? Určitě jiné.

Genealogie antiamerikanismu je velmi pestrá. Jedním z jeho silných témat je jakýsi estetický odpor vůči dravé, materialistické společnosti, orientované na úspěch a individualismus. Toto sebehodnocení přijali i někteří Američané. Dokonce se dá říci, že část popkultury, zejména té hudební, je založená na napodobování a adorování ekonomicky nejméně úspěšných vrstev co do oděvu, gestikulace nebo slovníku. Tento fenomén má i elitnější podoby: část společnosti, zejména mladší lidé, opouštějí kult úspěchu a vlastního přičinění, v jejich prostředí se více „lituje“ a méně se „obdivuje“. Zvyšuje se averze k riziku, klesá soutěživost, více se cení klid a stabilita.

Souvisí to určitě se zklamáním z dopadů globalizované ekonomiky – Amerika jako celek bohatne, ale střední třída to na sobě nepociťuje. Roli hraje i hlubší proměna společnosti. K americké výjimečnosti patřila vysoká religiozita, kultura komunitní svépomoci a současně silná nedůvěra ve stát a zasahování shora. Obojí se v posledních dekádách proměnilo.

Nejmladší generace je nejméně zbožná v celé historii USA a mladí Američané se také stále méně veřejně angažují. Pokud nastane nějaký problém v jejich komunitě, stále méně často usilují o nápravu vlastními, případně spojenými silami, ale věří, že řešení má v rukou stát.

K americkým anomáliím patřilo i to, že v USA byl relativně slabý „sociální stát“, což se vysvětlovalo nejrůznějšími způsoby – kulturou individualismu, úklady kapitalistů, rasismem bílých dělníků, kteří se nechtěli dělit s černými druhy, nebo obrovským nárůstem platů v poválečných dekádách. To se mění a k největším zastáncům projektu amerického „státu blahobytu“ patří nastupující generace. Zatímco pro Trumpa bylo imaginární „hořící Švédsko“ odstrašujícím příkladem, v očích levice demokratické strany je neméně imaginární „socialistické Švédsko“ vzorem ráje na zemi.

Téma skandinávského modelu přinesl Bernie Sanders. Jeho pokořitel v primárkách Demokratické strany, dosud centristický Joe Biden, má v plánu předložit návrh na rozšíření sociálních benefitů, což by byla jedna z největších transformací amerického státu a možná i americké společnosti za mnoho generací. Projekt větších jistot podporují i někteří miliardáři, kteří věří, že to bude znamenat lepší, stabilnější a spokojenější Ameriku. Souhlasí dokonce i část republikánů, kteří dosud kladli podobným opatřením odpor, protože se báli vyšších daní, úpadku konkurenceschopnosti nebo nastoupení cesty k „socialismu“.

V americké debatě se záměny sociálního státu a socialismu dopouští i levice Demokratické strany. Symbolem proměny americké politiky se stala členka Sněmovny reprezentantů Alexandria Ocasio-Cortezová, dcera architekta, která se stylizuje do nebílé příslušnice chudé vrstvy. Ve stranických primárkách a poté ve volbách uspěla s neamerickým vzkazem, že nemá vůbec žádné peníze. Ohlas našla v New Yorku u lidí, z nichž mnozí na tom byli jako ona, – byli mladí, měli diplom, ale viděli svůj život jinak než jejich rodiče. Nedomnívají se, že je jejich povinností přijmout dobře placené, ale nezajímavé zaměstnání, aby začali splácet dluh za studium, spořit na vlastní dům a aby „uspěli v životě“. Domnívají se, že mají právo dělat něco zábavného či užitečného, a věří, že by se o to měl někdo postarat. Moci státu už se naopak nebojí.

Komu patří budoucnost

Tato mentální a kulturní proměna zřejmě ještě bude předmětem velkého napětí. Střetávají se v ní různé pohledy na to, co je vlastně podstatou Ameriky, a část společnosti se nechce starého pohledu vzdát.

Projevilo se to při nedávných volbách guvernéra Virginie, což bylo tak trochu referendum o Trumpovi a Bidenovi. A jak se ukázalo, i o jiných věcech. Demokratický kandidát udělal chybu, když před rodiči prohlásil, že rodičovské rady nemají co mluvit do „protirasistických“ opatření v tamních státních školách, například se vyjadřovat k upřednostňování nebílých učitelů. Pak se navíc provalilo, že některá protirasitická školení zahrnují kritiku „bílého individualismu“ a soukromého vlastnictví, postaveného do kontrastu s „barevným skupinovým kolektivismem“ a společným vlastněním. Někteří rodiče to pochopili jako útok na své vlastní hodnoty a pomohli zvolit republikánského kandidáta.

Pravděpodobně pozorujeme velkou transformaci americké společnosti. Příští Amerika bude možná klást menší důraz na úspěch a může také méně věřit ve svou výjimečnost. Možná bude klidnější, možná také bude pociťovat menší odpovědnost za dění ve světě. Velkou část těchto proměn se snaží právně zakotvit současná administrativa. Joe Biden, zvolený rasovými menšinami a mladými voliči, si jako ohlašovatelku nové Ameriky vybral Amandu Gormanovou. Ta ve své skladbě nemluví ani o zářícím městě, ale ani o temné minulosti či přítomnosti. Nemluví ani o sestupu. Její Amerika stoupá na nějakou horu. Kráčí tedy nahoru.

Autor je komentátor ČRo

LN, 20.11.2021



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.