19.3.2024 | Svátek má Josef


ESEJ: 30 let nového Maďarska

8.4.2021

Pokus o stručný portrét

Maďarsko si většina starších našinců pamatuje jako pověstný nejveselejší „barák“ východního bloku. Zemi, kam se jezdilo za dobrou hudbou, knihami, oblečením a dalším zbožím, kde existovalo drobné podnikání a režim nebyl tak zatuhlý jako v Československu. V době, kdy Maďaři již mohli vyjet relativně bez problémů za rekreací na Západ, u nás nastupoval Miloš Jakeš do funkce generálního tajemníka. Za touhu po svobodě Maďaři zaplatili krvavou daň v povstání v roce 1956, ale jak šla léta, politika represí ustupovala tiché společenské dohodě. Pozdní János Kádár uplatňoval heslo „kdo není proti nám, ten je s námi“ a výměnou za občanskou pasivitu se režim snažil lidem zabezpečit pohodlný život. Výsledkem bylo i vysoké zahraniční zadlužení, v přepočtu na obyvatele nejvyšší v sovětské sféře vlivu, a další časované bomby, které si režim nechtěl nechat explodovat pod rukama a veřejnost se o nich měla naplno dozvědět až v průběhu tranzice.

Posledním komunistickým předsedou vlády byl od listopadu 1988 do března 1990 Miklós Németh. Kariérní komunista s ekonomickým vzděláním se naplno zaměřil na reformy už s jednoznačným cílem transformace Maďarska v zemi s demokratickým zřízením a tržním hospodářstvím. Komunistické špičky se připravovaly na proměnu své státostrany v levici západoevropského typu, k čemuž došlo v říjnu 1989, kdy se Maďarská socialistická dělnická strana (MSZMP) rozpustila a vznikla Maďarská socialistická strana (MSZP).

U kulatého stolu zasedali zástupci již dříve vzniklých opozičních stran. Maďarské demokratické fórum (MDF) vzniklo v září 1987, sdružovalo konzervativní intelektuály a cítilo se reprezentantem věřícího, národního a buržoazního Maďarska. V březnu 1988 založilo 37 studentů z okruhu koleje Istvána Bibó při Eötvösově univerzitě v Budapešti nezávislou, radikálně antikomunistickou, mládežnickou organizaci Fidesz. V listopadu 1988 pak vznikl Svaz svobodných demokratů (SZDSZ) se zaměřením na liberální voliče. Samostatnou činnost obnovily i některé tradiční politické strany, například malorolníci (FKgP), vítězové prvních poválečných a nadlouho posledních svobodných voleb.

Když sami komunisté začali pro maďarskou revoluci používat výraz „lidové povstání“, bylo jasné, že je to konec, neboť veškerá ideologie Kádárova režimu sestávala z věty, že rok 1956 byl kontrarevolucí. Symbolický pohřeb Imreho Nagye v červnu 1989 byl už akcí v režii politické opozice, kde vládní politici přihlíželi jako diváci, a současně velkým dnem pro mladého právníka a spoluzakladatele Fideszu Viktora Orbána, který před stovkami tisíc diváků otevřeně vyzval ke skoncování s komunismem a odchodu sovětských vojsk.

Bolesti tranzice

První svobodné volby se konaly v březnu a dubnu 1990 (dvoukolový volební systém) a znamenaly velký triumf národně-konzervativního tábora. Vítězem voleb se stalo MDF, následováno bylo SZDSZ a FKgP, postkomunisté skončili s velkým odstupem čtvrtí a do parlamentu pronikl ještě Fidesz a křesťanští demokraté (KDNP). Vládu vytvořilo MDF s malorolníky a křesťanskými demokraty a premiérem se stal předseda MDF József Antall, humanitně vzdělaný intelektuál pocházející z nižší šlechtické rodiny, politicky aktivní jako mladík během maďarského povstání. Jeho odpůrci jej označovali za „panského člověka a muže minulého století“. Přihlásil se k tomu, že bude „premiérem 15 milionů Maďarů“, tedy i těch, kteří žili na území odloučených Trianonskou dohodou. Antall byl od počátku vážně onkologicky nemocný. Prezidentem byl po dohodě zvolen Árpád Göncz (SZDSZ).

Nové vládě dopadla na bedra zoufalá ekonomická situace země, zároveň Antall jako konzervativec upřednostňoval ideu takzvané sociálně tržní ekonomiky (u nás známá jako „třetí cesta“) v protikladu k Washingtonskému konsenzu liberalizace – privatizace – deregulace, jímž se řídila už Némethova vláda (sám Németh v roce 1991 odešel do Londýna, kde se stal viceprezidentem Evropské banky pro obnovu a rozvoj).

Postkomunisté se prakticky okamžitě stali stoupenci tvrdých neoliberálních reforem, zatímco vláda i pod vlivem rozporů v MDF přestávala být akceschopnou. Zahraniční dluh narostl do roku 1994 na 20 miliard dolarů. Za vlády MDF se také s novou intenzitou obnovil předválečný konflikt mezi velkoměstskými liberály a národními konzervativci. Protože Antall nedokázal v MDF nastolit pořádek a vnitřní disciplínu, získávalo na hlasitosti křídlo okolo krajně pravicového spisovatele s antisemitskými názory Istvána Csurky. Csurka později z MDF odešel a založil extremistickou Stranu maďarské spravedlnosti a života (MIÉP), která v letech 1998 až 2002 zasedala v parlamentu.

V liberálním táboře se nejvíce obávali růstu nacionalismu a SZDSZ v opozici nacházel společnou řeč s postkomunisty. Do té doby libertariánský a antiklerikální Fidesz byl rozpolcený; část poslanců kolem Gábora Fodora prosazovala úzké spojenectví s SZDSZ jako s nejbližšími ideovými partnery, k tomu se ale stavěla Orbánova skupina odmítavě.

V posledním roce Antallovy vlády se Orbán s premiérem sblížil a jeho politická orientace se pozvolna začala měnit. Dostával se do stále větších sporů s Fodorovým křídlem, a když byl v dubnu 1993 zvolen prvním předsedou strany a nahradil tak dosavadní kolektivní vedení, bylo jen otázkou času, kdy dojde k rozvratu. Fodor a jeho stoupenci opravdu nedlouho poté odešli do SZDSZ, někteří z nich opustili politiku úplně. V prosinci Antall zemřel a premiérem se stal ministr vnitra a podpředseda MDF Péter Boross. Premiérův důvěrník zemi hlavně dovedl k volbám, ale právě jeho vláda přijala dva zákony, které nejlépe ilustrují Antallův politický odkaz: zákon o agentech tajné služby a zákon o půdě, který zakazoval cizím fyzickým a právnickým osobám vlastnit ornou půdu v Maďarsku.

hun 1

József Antall a liberální Viktor Orbán (1990)

Ve volbách 1994 slavili úspěch postkomunisté s liberály. MSZP mohla vládnout sama, ale přítomnost SZDSZ jí kromě ústavní většiny dodávala navenek jakousi morální legitimitu. Premiérem se stal Gyula Horn, dlouholetý komunistický diplomat a ministr zahraničí v Némethově vládě. Stejně jako Antall s Borossem byl i on aktivním účastníkem povstání, leč na opačné straně – proti povstalcům bojoval po boku sovětské intervenční armády. Cílem Hornovy vlády byla rychlá „normalizace“ Maďarska podle evropských standardů, související s přípravou vstupu do EU a NATO. Vláda přijala půjčku Mezinárodního měnového fondu (MMF) a podřídila se jeho podmínkám rozpočtové odpovědnosti.

Ministr financí Lajos Bokros (SZDSZ) přišel s balíkem reforem a prostřednictvím devalvace forintu, zkrácení státních výdajů, zmražení platů, odbourání sociálních dávek a důchodové reformy se pokusil stabilizovat ekonomiku a zabránit hrozbě bankrotu. Reálné mzdy mezi lety 1995 až 1996 klesly o 18 procent, zatímco ceny v podobném poměru stouply. Kabinet zahájil masivní privatizaci včetně bankovního či energetického sektoru, které byly pro Antallovu vládu tabu. Podíl zahraničního kapitálu prudce vzrostl, v roce 1995 už bylo v Maďarsku 40 procent původně státních podniků vlastněno zahraničními investory, v České republice ve stejné době pouze 5 procent. V průměru byly státní firmy privatizovány za 28 procent své hodnoty a země přišla o třetinu pracovních míst.

Díky reformám se podařilo nastartovat ekonomiku, zatímco protesty různých sociálních skupin vláda převážně ignorovala a ani po překlenutí nejhoršího se nepokusila nejtvrdší dopady zmírnit. To se projevilo hlavně na popularitě SZDSZ, která se postupně propadla na 6 procent. Liberálové pak už zůstali malou stranou s voličskou základnou v Budapešti, byli však jazýčkem na vahách, který rozhodoval o vzniku socialistických vlád.

Na pravici po bolestné porážce probíhala konsolidace. Fidesz sice zaplatil za své vnitřní spory, slabou kampaň a nevyhraněnost, ale Orbán měl už jasnou vizi, kam bude stranu směřovat. Našel pro sebe roli sjednotitele pravice. Socialisticko-liberální spojenectví komentoval lakonicky slovy „srůstá, co k sobě patří“, a rozhodně odmítl vstup do koalice. Bylo před ním hodně práce, tři pravicové strany plus Fidesz získaly v roce 1994 od 7 do 12 procent. K Antallově odkazu měl na jednu stranu úctu, na druhou stranu mu vyčítal slabost a naivitu; údajně si „nechal před nosem ukrást“ kapitál a média. Protože odchodem Fodorova křídla skončily i mediální sympatie vůči Fideszu, shrnul Orbán v roce 1995 situaci pravice na mediálním trhu příměrem k holému zadku. Straně do názvu přibylo slovo „polgári“, které může mít vícero významů – občanský, buržoazní, měšťanský i úřední. V tomto případě vyjadřovalo všelidovou a pronárodní orientaci strany. Fidesz prosazoval dělení na mladé „polgári“ Maďarsko a staré Maďarsko postkomunistů.

Orbán chtěl dokázat, že jeho odpůrci ve straně, kteří tvrdili, že je nemožné „být více věřící než MDF, lépe zastupovat venkov než malorolníci“, že jedinou cestou k úspěchu je pakt s liberály, neměli pravdu. Kritizoval vládu, že realizuje v první řadě zájmy nadnárodních finančních skupin, že se Horn chová, jako kdyby byl vyslancem MMF spíše než premiérem Maďarů. Účelem privatizace by mělo být vytvoření maďarské střední třídy, zatímco zahraniční kapitál má vlastní zájmy a musí být přinucen sloužit národu, tvrdil. Strana vsadila na konzervativní a náboženské hodnoty i na práva Maďarů v okolních státech.

Orbán byl úspěšný, zatímco v roce 1994 byl Fidesz nejmenší z „pravicových“ stran, v roce 1998 už pravé spektrum opanoval – a nejen to, vyhrál volby. Vládní koalici utvořil s MDF a malorolníky a pod heslem „jeden tábor, jeden prapor“ pokračoval v integraci pravice do jediného subjektu. Vláda omezila dopady některých reforem, ale brala ohled i na rozpočet (zadlužení kleslo na nejnižší hodnotu 55 procent HDP v roce 2001), kladla důraz na mladé rodiny, důchodce a už zmíněné zahraniční Maďary, což vyvolávalo jistá napětí se sousedy. Dovedla Maďarsko do NATO a soustředila se na hájení „národních zájmů“ při vyjednávání o vstupu do EU (známý je Orbánův výrok z té doby, že život existuje i mimo EU).

hun 2

Konzervativní Orbán (1998)

Fidesz v roce 2000 opustil Liberální internacionálu a získal afilaci do Evropské lidové strany. Vláda vykazovala některé autoritativnější způsoby řízení, především ve vztahu k parlamentu, a měla vleklý konflikt s liberálním primátorem hlavního města Gáborem Demszkym, ekonomicky ale byla spíše úspěšná, během čtyř let se snížila nezaměstnanost a vzrostla spotřeba obyvatelstva. S dědictvím komunismu se snažila aktivně vypořádat prostřednictvím vzniku nových institucí, jako bylo muzeum Dům teroru, a obecně prováděla politiku s historizujícími prvky. Pár týdnů před volbami Orbán vyzval své voliče, aby viditelně na oblečení nosili maďarské kokardy, které se tradičně připínají na státní svátek 15. března, což umožňovalo voliče pravice a levice odlišit na první pohled. Fidesz měl nakročeno k obhajobě a většina průzkumů mu přisuzovala vedení.

Jenže po do té doby nejvyhrocenější kampani v maďarských dějinách, která rozdělila společnost s nevídanou intenzitou, těsně prohrál. Koalice Fideszu a MDF měla 188 křesel, zatímco MSZP a SZDSZ 198. Pro Orbána se jednalo o těžký, paralyzující šok. V prvotním otřesu vyhlásil mobilizaci pravice a konaly se masové demonstrace pod heslem „Vlast nemůže být v opozici“. Na tu největší na Kossuthově náměstí přišlo půl milionu lidí.

Orbán ale brzy pochopil, že je to slepá ulička, příčiny porážky začal hledat jinde a našel dvě největší. Zaprvé to byla institucionální slabost Fideszu, křehké a málo početné stranické struktury, absence pevného zakořenění ve společnosti. Orbán měl pocit, že neexistoval dostatek aktivistů a místních organizací bylo málo, zatímco socialisté měli obrovskou základnu: ze zhruba 800 tisíc členů někdejší komunistické státostrany se členy MSZP stalo asi jen 50 tisíc lidí, ale i to bylo oproti Fideszu nesrovnatelně mnoho. Za druhou příčínu porážky pak považoval média, z nichž většina byla levicově liberální orientace, tudíž Fideszu spíše nepřejícná. A tak Orbán vytyčil dva cíle, které šly ruku v ruce: vybudování skutečné společenské báze a vlastních soukromých médií.

Socialisté se z porážky v roce 1998 poučili tak, že tentokrát vsadili na neoliberální kurz s výraznými sociálními prvky. V praxi pokračovala privatizace zbývajících odvětví a příjmy státu se snižovaly, ale výdaje začaly rychle růst. Vedle důchodů a sociálních podpor se o polovinu zvýšily platy od dob kádárismu robustnímu aparátu státních zaměstnanců.

Deficity vláda vykrývala půjčkami u zahraničních věřitelů a k témuž nabádala Maďary – kvůli nestabilitě forintu si měli brát hypotéky v zahraničních měnách: eurech, švýcarských francích či japonských jenech. V poměru k HDP bylo Maďarsko v roce 2006 už sedmou nejzadluženější zemí na světě. Ani ne měsíc po nástupu vlády se ukázalo, že premiér Péter Medgyessy byl v 70. a 80. letech agentem komunistické rozvědky. To se i v Maďarsku, kde existovala přiznaná personální kontinuita mezi komunisty a socialisty, zpočátku zdálo nepřijatelné. SZDSZ požadoval premiérovu okamžitou demisi, nestalo se však nic a liberálové své výhrůžky nesplnili. Medgyessyho kariéru ukončily o dva roky později personální spory v koalici a prohrané první volby do Evropského parlamentu.

Vládní strany se dokázaly shodnout na jediném kandidátovi – původně Medgyessyho poradci, později ministrovi sportu Ferenci Gyurcsányovi, živelném a výřečném muži. Gyurcsány býval vysokým představitelem Komunistického svazu mládeže (KISZ) a jeho žena pocházela z rodiny komunistického pohlavára padesátých let Antala Apró. Po pádu režimu se stal úspěšným podnikatelem, podle zlých jazyků především díky množství neformálních vazeb, které on a jeho vyženění příbuzní měli; v roce 2002 byl padesátým nejbohatším Maďarem. Zajímavostí může být, že právě Gyurcsánye mladičký Orbán v jednom dokumentu z roku 1988 označil za „jediného schopného KISZáka“.

hun 3

Gyurcsány a Orbán v 80. letech

Fidesz mezitím „zapouštěl kořeny“. Krátce po volbách Orbán přišel s nápadem využít energii zmobilizovaného pravicového elektorátu a vytvořit po celé zemi síť neformálních „občanských kroužků“. Tam se měli pravicoví voliči scházet a diskutovat o problémech ve svém okolí. Změna struktury strany, rozšíření členské základny na masovou, se musela promítnout i do vedení – v roce 2003 Orbán znovuzískal předsednictví a svou moc vůči straně už jen upevňoval. Zároveň započal „přístupové“ rozhovory s řadou občanských iniciativ (např. romští poslanci Fideszu jsou pozůstatky jednoho sdružení, které se ve straně „utopilo“ – jako mnohá další) a středopravicových straniček. V roce 2002 měl Fidesz 5 tisíc členů, díky akci s občanskými kroužky jich brzy bylo třicet tisíc. Integrace takového množství členů v krátkém čase byla komplikovaná, ale z větší části se podařila.

Ve Fideszu dostali nápad, jak do dění vtáhnout i tu pasivnější či apolitickou část národa. Národní petice a pak i konzultace, tedy dotazníky na různá témata, kterými strana obesílala všechny maďarské domácnosti. Běžně se jich vracelo přes milion. Pokladník strany Lajos Simicska si vzal na starost média a postupně vznikly soukromé televize Hír TV a Echo TV, několik časopisů a jedno rádio. Pro pravici získal Simicska i tradiční deníky Magyar Nemzet a Magyar Hírlap, kde si pravicový volič mohl přečíst názory, s nimiž souzněl. V už zmíněných volbách do Evropského parlamentu Fidesz uspěl se 47 procenty hlasů a zdálo se, že za dva roky nemůže nevyhrát. Jenže tu byl ten schopný Gyurcsány.

Kampaň Fideszu před volbami v roce 2006 byla v porovnání s lety 1998 i 2002 špatná. Především zvolila nešťastné heslo. „Žije se hůř než před čtyřmi lety“ nebyla pravda a nemohl to s vážnou tváří tvrdit ani zarputilý volič pravice. Socialisté rozjeli pompézní život na dluh a Fidesz nebyl důvěryhodný, když to na jednu stranu kritizoval a na druhou se je snažil ještě přelicitovat. V předvolební debatě chtěl Orbán působit konsenzuálně vedle agresivního Gyurcsánye, ale vůbec to nevyšlo; Gyurcsány vypadal sebejistě, Orbán nervózně a schlíple. Byla to Orbánova nejhorší debata v životě, tak špatná, že se později bude spekulovat, jestli to nebyl záměr. Ačkoliv oba vynikající řečníci, Gyurcsány tentokrát Orbána na hlavu porazil. Sypal z rukávu čísla, kterým Orbán ani nemohl oponovat – ministr financí rozhodl, že reálnou bilanci státu před volbami nezveřejní.

Ránu Fideszu zasadilo i MDF, které se rozhodlo jít samostatně. Maďarský volební systém vždy zvýhodňoval silné strany, kdyby vytvořili jednu kandidátku, získala by bonus. MDF tak sice do parlamentu těsně proniklo, ale SZDSZ měl více hlasů. Před druhým kolem si MDF dalo podmínku, že premiérem nebude Orbán. Ten to přislíbil, což se ukázalo jako další chyba, voliči byli emocionálně spjati s jeho osobou. Fideszu už podruhé nestačilo k vítězství přes 40 procent hlasů. Vláda socialistů s liberály tak mohla pokračovat, naopak Fideszu hrozila dezintegrace a Orbánovi výměna. Všechny přesvědčil, že k úspěchu je nezbytný silný lídr s rozsáhlými pravomocemi, jenže neuspěl a porážka šla za ním. Ale nemělo to trvat dlouho, brzy po volbách si Gyurcsány vstřelil spektakulární vlastní gól.

hun 4

Gyurcsányovi u voleb

hun 5

Viktor Orbán se synem

Triumfální jízda

Nahrávka z květnového kongresu v Balatonőszöd se na veřejnost dostala 17. září 2006, kdy ji odvysílalo Magyar Rádió. Ve vulgárním projevu se Gyurcsány snažil poslance vybudit k reformám. Přiznal, že předešlé čtyři roky nedělali nic, všechno „zkurvili“ a volby vyhráli jen proto, že o situaci země „lhali ráno, večer i v noci“ a pouze „boží prozřetelnosti, penězům ze světového hospodářství a stovkám triků vděčíme za to, že jsme to přežili“.

Demonstrace vypukly okamžitě, záznam byl uveřejněn odpoledne a už navečer se sešlo několik tisíc demonstrantů. Druhý den bylo již přes 40 tisíc protestujících a někteří se pokusili dostat do budovy státní televize. Policie proti nim tvrdě zasáhla. Její zásah a následné vyjádření Gyurcsánye, že o rezignaci přemýšlel asi tři minuty, vedly ke krvavé noci na 19. září, kdy demonstranti opravdu pronikli do televize a přerušili vysílání. Policie musela povolat posily, aby se do zabarikádované budovy dostala. V ulicích hořely auta, sanitky rozvezly do nemocnic stovky zraněných demonstrantů i policistů.

Početné demonstrace vydržely ještě týden, pak jejich intenzita opadla, ale cyklicky se vracely až do konce volebního období. Velmi divoké byly demonstrace na padesáté výročí povstání, demonstranti u parlamentu prorazili kordony, sami zatarasili jinou přilehlou ulici ukradeným autobusem a házeli odtud na policisty lahve a kamení. Policie odpověděla vodními děly, z nichž na demonstranty stříkala modrou a zelenou tekutinu, slzný plyn a došlo i na gumové projektily. Proti návštěvníkům Orbánova projevu se rozjela na koních a některé lidi zde zbila obušky. V nemocnici skončil s rozbitou hlavou a zlomenou rukou i poslanec Fideszu Máriusz Révész. Demonstranti ukradli několik vozidel včetně obrněného a zprovoznili starý sovětský tank T-34, kterým se rozjeli proti těžkooděncům.

hun 6

Zprovozněný tank

hun 7

Oběti policejního násilí

hun 8

Protesty v roce 2006 byly živnou půdou pro krajní pravici. Řeční maďarsko-turecký pravicový radikál György Ekrem-Kemál.

Gyurcsány nemínil vyvodit osobní odpovědnost a naopak přitvrzoval v aroganci, Fidesz se bál postavit do čela zvrhávajících se protestů a hrál roli tichého beneficienta lidového hněvu. Levice na to obviňovala Fidesz, že může za nepokoje a rozbité město, Fidesz po nevyplnění ultimáta na odstoupení, které bylo jen politickou hrou, začal premiéra zcela ignorovat – při jeho projevech poslanci odcházeli ze sálu. V komunálních volbách na podzim 2006 získal Fidesz už 53 procent hlasů, ale ani to Gyurcsánye nepřimělo odstoupit. Bylo to „venku“ a jeho vládě nezbylo než se pokusit o reformy.

Následující roky se proto nesly v duchu úsporných opatření a škrtů, zvyšování daní a zavádění poplatků. Fidesz vládě rozhodně nic neulehčil a v roce 2008 vyvolal úspěšné referendum o reformě zdravotnictví, která zaváděla platby u lékaře a v nemocnici. Socialisté se referendu snažili všemožně zabránit, ale výsledky byly drtivé: proti politice vlády se postavilo přes 80 procent hlasujících. Krátce poté kabinet opustili liberálové, rozhodli se pokusit o vlastní záchranu, vládu ale nadále podporovali jako menšinovou.

To už nastupovala světová hospodářská krize a pro Maďarsko nadcházel okamžik pravdy. Země byla na pokraji státního bankrotu, kvůli znehodnocujícímu se forintu desetitisíce rodin nebyly schopny platit úvěry v cizích měnách, stoupala nezaměstnanost, přibývalo bankovních loupeží i drobné kriminality, hlavně mezi nejchudšími Romy. Za ochranu majority se namísto nefunkční policie začaly brát bojůvky radikálů z Jobbiku, kterému se stále více dařilo v průzkumech. Došlo k několika rasově motivovaným vraždám Romů.

V této situaci v březnu 2009 Gyurcsány konečně rezignoval a byl nahrazen dosavadním ministrem rozvoje a hospodářství Gordonem Bajnaiem. Kromě Bajnaie žádný z kandidátů o funkci premiéra nestál. Bajnai uvedl, že funkci přijímá proto, že nemá žádné politické ambice, jeho jediným cílem je stabilizovat ekonomiku i za cenu značných bolestí a dovést zemi k volbám. Orbán, který byl po léta zvyklý objíždět celou zemi a každý den mít několik mítinků s voliči, nemusel dělat nic. Lidé byli mobilizováni dostatečně, stačilo vytvářet kanály, kudy se hněv mohl ubírat, aby Jobbik nedokázal přesvědčit voliče, že za jejich potíže mohou Romové a Židé. Heslo bylo prosté a všeříkající, „elég!“ – dost!

Dlouho před volbami bylo jasné, že Fidesz (tentokrát ve volební koalici s KDNP, která nahradila „nespolehlivé“ MDF) vyhraje a povládne sám, zůstávala jen otázka, zda s ústavní většinou. Orbán sliboval kompletní přestavbu země, zavedení práva a pořádku, vytvoření milionu pracovních míst a především obnovení národní hrdosti; naopak s Orbánem jako premiérem dopředu počítalo Maďarsko i Evropa. Výsledek byl knockoutový, Fidesz získal 68 procent mandátů a bezprecedentní moc. Socialisté skončili s velkým odstupem druzí a na záda jim dýchal Jobbik. Poslední stranou, která těsně uspěla, byli antiglobalističtí zelení (LMP). Dávní ideoví nepřátelé MDF a SZDSZ vytvořili společnou kandidátku, ale i tak byl jejich výsledek fatální: méně než 3 procenta. Byl to konec jedné éry, faktický zánik hybných sil maďarské tranzice, z tradičních stran zůstali jen Fidesz a MSZP.

hun 9

Čtyři výrazní premiéři za 30 let. Antall, Horn, Orbán, Gyurcsány

Před volbami Orbán hlásal „malé vítězství, malé změny – velké vítězství, velké změny“, přesto jejich expresní tempo zaskočilo doma i v zahraniční. Orbán se netajil záměrem konzervativní revoluce, která měla prostoupit všemi oblastmi života. Podle svého životopisce Igora Jankeho chtěl, aby změny byly co nejhlubší a obtížně vratné. Řada jeho kroků, systémového i symbolického rázu, šla přímo proti nepsanému evropskému konsenzu. Rychle byla sepsána nová ústava, do níž se vrátil Bůh a dosti zidealizovaný obraz národa, objevil se i odkaz roku 1956, ostré odsouzení komunismu a jeho „politických dědiců“, deklarace manželství jako svazku muže a ženy aj.

Maďarská republika se přejmenovala na Maďarsko – ústavní zřízení se nezměnilo, ale podle mínění pravice republika nepřinesla Maďarsku nic dobrého, tedy není důvod se k ní hlásit. Ze symbolických změn stojí za zmínku i první přijatý novým parlamentem, vyhlášení 4. června, dne Trianonské dohody, Dnem národní soudržnosti. Symbolický přesah – byť i systémový a zahraničněpolitický – měl také zákon, který konečně umožnil Maďarům ze sousedních států nabýt maďarské občanství. V této otázce se již roku 2004 konalo referendum, pro nízkou účast neplatné, v němž Fidesz podporoval možnost „ano“, zatímco Gyurcsányova vláda se postavila ostře proti. Přízeň zahraničních Maďarů, z nichž občanství, a tím pádem i volební právo, obdržel do dnešního dne více než milion lidí, už levice nikdy nezískala. Vláda aktivně vystupuje na jejich obranu a na budově parlamentu v Budapešti vlaje vedle maďarské vlajky zástava rumunských Sikulů, maďarizované komunity neznamého etnického původu, která v Rumunsku usiluje o autonomii.

Vítězství Fideszu se výrazně promítlo do podoby veřejnoprávních médií, odkud byli stejně jako v roce 2002 vyhozeni novináři spojení s předchozí politickou garniturou, ale i mnozí další, kteří nejevili dostatečnou ochotu být poslušní garnituře nové. Je vůbec otázkou, zda o maďarských státních médiích má smysl hovořit jako o veřejnoprávních, neboť právě socialistická vláda zrušila koncesionářský poplatek a televize se tak stala zřetelně závislou na státní reklamě, tedy i politické moci, která ji přerozděluje. Stále větší míra podřízení státní televize a rádia vládní straně po roce 2010 dále oslabovala jejich postavení na trhu a dnes má hlavní zpravodajský kanál M1 zhruba jen tříprocentní podíl na sledovanosti.

Vůči mediálnímu konglomerátu Fideszu, který se po vítězství ve volbách ještě rozšířil o populární komerční televizi TV2 nebo zpravodajský web Origo, zůstaly nejsledovanější komerční televize RTL klub s německým vlastníkem, politický kanál ATV s maďarskými vlastníky, deník Népszava dosud spjatý s levicí, nejčtenější týdeník HVG nebo rádiová stanice Klubrádió. Vládě se podařilo převzít hlavně regionální tisk, přesto není problém obklopit se médii s opozičním zaměřením. Ty pak vládní média na hlavu porážejí v případě internetu – nejčtenějším zpravodajským webem byl donedávna Index.hu se šesti miliony uživatelů měsíčně (pro porovnání nejčtenější tištěný deník Népszava má prodej kolem 20 tisíc), po odchodu většiny redakce v červenci 2020 není jasné, jakým směrem se bude vývoj dál ubírat; roli Indexu může zastoupit druhý nejčtenější zpravodajský web s opoziční orientací 24.hu, redakce Indexu však již oznámila spuštění nového projektu Telex.hu. Charakteristická pro maďarskou mediální scénu je vedle názorové binarity i absence vzájemné solidarity. Když se v roce 2015 s Orbánem ve zlém rozešel oligarcha a mediální magnát Simicska, náhle obrátil celý svůj konglomerát médií proti Fideszu. Redaktoři, kteří na tuto změnu nebyli ochotní ze dne na den přistoupit, byli vyhozeni.

Simicska

Simicska sedí pod plakátem, na němž se skví nápis (žlutý), že „Orbán je mrdka“

V kulturní sféře či ve vzdělávání vláda svou dominanci rozšiřuje postupně, především prostřednictvím personálních obměn a vytváření nových „správních“ institucí, pod něž se soustředí dříve nezávislé organizace (především ty, v nichž vždy výrazně převažoval levicový a liberální světonázor). Protože se v tomto případě jedná více o spor dvou angažovaných menšin, pro nějž se zažil výraz „kulturharc“ (kulturní boj), a protože se odehrává nepřetržitě a zapojují se do něj všechna média, je o něm také nejvíce slyšet, ačkoliv mobilizaci širokých společenských mas vyvolaly z logiky kulturharcu vybočující projekty, jako nápad zdanit internet nebo uspořádat v Budapešti olympijské hry. V obou případech také vláda tlaku ulice ustoupila, což se v případě „kulturního boje“ nestává.

 Navzdory jistým pokrokům během Bajnaiovy poloúřednické vlády nejpalčivějším problémem Maďarska zůstávala ekonomika. A právě v ekonomice se Orbánův kabinet rozhodl pro neortodoxní metody. Situaci dlužníků s hypotékami v cizích měnách řešil na úkor bank, které se musely zařídit podle kurzu Maďarské národní banky a dokonce zpětně kompenzovat klienty. Odmítl další půjčku MMF, protože byla vázána na podmínku, že se Maďarsko „vzdá ekonomických experimentů“. Na koncerny podnikající v energetice, telekomunikacích, bankovnictví, pojišťovnictví a velkoobchodě vláda uvalila krizovou daň ze zisku. Z peněz ze „znárodněného“ druhého pilíře důchodového systému v hodnotě 14 miliard dolarů nakoupila podíly ve strategických podnicích. V roce 2013 předčasně splatila půjčku MMF a téhož dne byla maďarské pobočce fondu vypovězena nájemní smlouva.

 Svou ekonomickou politikou proti sobě Orbánova vláda nejprve popudila zahraniční velkokapitál, média i politiky, brzy se však potvrdila velká přizpůsobivost korporátního světa; ten naoktrojovaná pravidla akceptoval a až na několik bank se nesplnily alarmistické předpovědi, že Maďarsko všichni opustí nebo přenesou zátěž na klienty. Jednou z velkých bolestí maďarského hospodářství býval vysoký počet invalidních důchodců a naopak nízký počet lidí odvádějících daně. Vláda započala verifikace žádostí o předčasný odchod do důchodu a omezila jej v případě armády a policie, pro většinu populace se pak důchodový věk zvýšil o tři roky (naopak pro soudce se kvůli výměně kádrů snížil o osm let). 

V rámci své vize „společnosti založené na práci“ snížila podporu v nezaměstnanosti na pouhé tři měsíce a zavedla systém veřejných prací. Délka poměru je maximálně 12 měsíců, lze jej prodloužit o dalších šest. V roce 2016 pracovalo v programu 223 tisíc Maďarů (41 % nezaměstnaných) – deklarovaným cílem je udržovat pracovní návyky a motivovat je k hledání lépe placené práce. Svému slibu vytvořit milion pracovních míst se vláda alespoň přiblížila, v roce 2020 pracovalo o 800 tisíc Maďarů více než před deseti lety. 

Zavedla významné daňové úlevy pro rodiny s dětmi, díky odkoupení energetických koncernů mohla snížit nadsazené ceny plynu a elektřiny, což občanům dodnes důrazně připomíná v pravidelném vyúčtování. Deficit státního rozpočtu se Orbánově vládě podařilo ustálit pod tři procenta a zadlužení země začalo pomalu klesat. 

Snahy o diverzifikaci zahraničního obchodu především do Asie, kterou Orbán pokládá za kontinent budoucnosti (ve svém slavném projevu o liberalismu z roku 2014 označil za příklad úspěšných zemí Singapur, Čínu, Indii, Rusko nebo Turecko), byly vyjádřeny i v symbolické rovině přejmenováním ministerstva zahraničních věcí na ministerstvo zahraničního obchodu (a až v druhé řadě zahraničních věcí). Maďarsko od té doby jeví (s výjimkou agendy pronásledovaných křesťanů, pro něž byl zřízen vlastní úřad) minimální zájem o otázky lidských práv a v jeho zahraniční politice převládá tvrdý realismus. Politika „východního otevření“ přinesla kritizované kroky, jakým bylo svěření dostavby jaderné elektrárny Paks Rusům, není ale bez zajímavosti, že v roce 2019 se největším zahraničním investorem v Maďarsku poprvé nestalo Německo, nýbrž Jižní Korea. Samostatnou kapitolu pak představuje navazování vztahů s „turkotatarskými příbuznými“ nebo na evropské poměry netypicky vřelý vztah s izraelskými vládami Benjamina Netanjahua.

hun 10

Nový člen „Rady turkických národů“

Kontroverzním rozměrem neortodoxní ekonomiky je vytváření takzvané „vlastenecké národní buržoazie“ jako kontrapunktu vůči zahraničnímu kapitálu a „rudým baronům“. Problémem je, že příslušníci nové buržoazie v míře více než výrazné vykazují přátelské nebo příbuzenské vazby na vládní politiky a systém přerozdělování veřejných zakázek je silně zpolitizovaný a korupce systémová. Postavení státu a kapitálu je opačné, než jaké známe z České republiky. Kapitál nelobbuje politiky, nýbrž je vůči nim v podřízené roli.

V roce 2009 Orbán hovořil o tom, že v příštích letech nahradí „duální silový prostor centrálním“. Jinak řečeno, namísto dosavadního souměrného systému dvou velkých stran povládne strana jedna, která „dokáže artikulovat věci národního zájmu“. Jednalo se spíše o konstatování než o výhrůžka – bylo už zřejmé, že socialisty voliči vytrestají, a jiná tak velká a populární strana jako Fidesz v Maďarsku nebyla. Záhy přišly změny, které se v principu líbily všem s výjimkou zasažených, ale v praxi znamenaly ještě větší koncentraci moci: počet ministerstev se snížil na osm včetně superministerstva lidských zdrojů. Zvýšil se přitom vliv úřadu premiéra, ministr řídící úřad vlády je nyní de facto druhým mužem ve státě, a počet poslanců v jednokomorovém parlamentu klesl z 386 na 199. S tím souvisel i nový volební systém, v němž bylo zrušeno druhé kolo, upravily se hranice některých volebních obvodů a posílily většinové prvky: 106 poslanců se volí v jednomandátových obvodech, zbytek vzejde z celostátního hlasování pro kandidátní listiny. Jednalo se o ideální uspořádání pro scénář fragmentované opozice neschopné dohody.

Rok 2015

S nepřízní zahraničí se konzervativní vláda musela vypořádávat od začátku. Když v lednu 2011 začalo maďarské předsednictví EU, na Orbána už v Bruselu čekal pískot levicových europoslanců, které znepokojil návrh nové ústavy nebo právě přijatý zákon o médiích. První debata na téma stavu demokracie v Maďarsku proběhla na půdě Evropského parlamentu ve Štrasburku již na počátku roku 2012. Orbán tehdy přijal pozvání a vystoupil s projevem, jehož adresátem byli očividně Maďaři, nikoliv europoslanci.

O den později se v Budapešti konala velká, statisícová demonstrace na podporu vlády pod heslem „Nebudeme kolonie“. Takové výjevy se pak rok od roku opakovaly, Orbán si zvykl využívat půdu europarlamentu a ideologicky motivovanou kritiku pro vlastní prospěch. Přesvědčení, že západní elity vždy upřednostňovaly postkomunistické vlády, které nedbaly národních zájmů a sloužily mezinárodnímu kapitálu, přičemž Maďarsko zruinovaly, bylo (a je) mezi maďarskými pravicovými voliči všeobecné; do popularity vládní strany, která v prvních dvou letech poměrně prudce poklesla, se tak více promítala domácí situace.

I když se vláda snažila nejít cestou úspor (austerity), některá z Bajnaiových opatření jednoduše musela nechat v platnosti, základní sazba DPH je dodnes v Maďarsku rekordně vysoká (27 %) a útok na soukromé důchodové pojištění vyvolal v řadách obyvatelstva také neklid. Celková situace se začala více stabilizovat až v roce 2013. Vláda navíc za první dva roky vychrlila obrovské množství zákonů, obvykle formou zákonodárných iniciativ poslanců, čímž způsobila chaos, kdy se tyto zákony musely často měnit nebo i rušit.

Následoval trapný skandál prezidenta Pála Schmitta, který musel odstoupit poté, co se ukázalo, že naprostou většinu své dizertační práce opsal. Nakonec si ale vše „sedlo“, strašení liberálů krachem se nevyplnilo a Maďarsko si svou neortodoxní cestu obhájilo. Hospodářství začalo růst, vláda dostala prostor rozvíjet i svou pozitivní sociální vizi a Fidesz v roce 2014 udržel těsnou ústavní většinu 133 hlasů. Základem triumfu Fideszu bylo velké vítězství v jednomandátových obvodech, kde porazil levicovou koalici zdrcujícím poměrem 9:1. Na celostátní listině úspěšný Jobbik čekal osud UKIP v britských volbách – v jednomandátových obvodech nezískal ani poslance, stejně dopadlo zelené LMP.

Krátce po volbách ale vláda udělala několik chyb, nové zdanění internetu vyhnalo do ulic i pasivní Maďary, především mladé, a v tisku se začal propírat Orbánův rozchod se Simicskou, jenž Orbána veřejně označil velice hrubým výrazem. Jeho výlev je dodnes jedním z nejpopulárnějších hesel opozice, která okamžitě zapomněla, že nikdo v Maďarsku toho pro „Orbánův režim“ neudělal za tři dekády víc než Simicska (podle jednoho ze zakladatelů strany a prominentního provládního novináře Zsolta Bayera by „bez Simicsky Fidesz po roce 1994 přestal existovat“). Coby nová směna do Simicskových médií nastoupili novináři z opozičního tisku, kteří začali odhalovat různé vládní přečiny a korupci; tedy konkrétně to, kdo benefituje ze státních zakázek poté, co od nich byl odříznut sám Simicska. Mediální impérium Fideszu se tak značně smrsklo a strana dokonce prohrála doplňovací volby a ztratila ústavní většinu. Simicska Orbánovi začal vyhrožovat, že vyzradí jejich „společná tajemství“. Jenže v okamžiku, kdy popularita Fideszu začala klesat a Orbán se po rozchodu se Simicskou (který pro něj musel být bolestivý i osobně, neboť se přátelili od gymnaziálních let) nacházel v defenzivě, udeřila s plnou silou migrační krize. Maďarsko se nacházelo na balkánské trase a podle vládních statistik jeho hranice v letních měsících roku 2015 nelegálně překročilo přes 400 tisíc lidí.

hun 11

Orbán s manželkou Anikó na představení Čardášová princezna (Csárdáskirálynő) v době vrcholící migrační krize na podzim 2015

Prakticky nikdo z nich přitom neplánoval v Maďarsku zůstat a žádat tam o azyl. Mířili do bohatých západních zemí, především do Německa, které z vlastních morálních a ekonomických pohnutek upřednostnilo humanitu a pomoc lidem v nouzi. Orbánova vláda se za trvání na pravidlech setkala s hromy a blesky západního intelektuálního světa, liberálních politiků a médií, nařčením z fašismu, výhrůžkami (mj. vyloučením z EU), s účelovým zkreslováním reality – známé jsou v Maďarsku například záběry, na nichž utečenec shodí svou ženu a dítě do kolejiště. Policista, který se jim snažil pomoci, byl v západních médiích prezentován jako ten, před kým se rodina nešťastně choulí na zemi.

Orbánův tvrdý a pragmatický přístup – který se navíc během pěti let stane tichým unijním konsenzem – mu vynesl nejen utužení pozic doma, kde se v oněch horkých měsících roku 2015 setkával s výraznou podporou (a zvykl si na ni), ale právě díky zdrcující kritice ze zahraničí umožnil Maďarsku začít hrát na celoevropské scéně roli absolutně neodpovídající geopolitické a ekonomické síle země. Orbán správně vycítil, že na masové migraci, která v západních zemích trvá nejméně od 60. let minulého století, nikdy nebyl žádný celospolečenský konsenzus. Politici se k tomu stavěli po celá desetiletí právě tak pasivně jako v roce 2015, mlčení mas bylo vynucené sociálněpolitickým tlakem, z migrace se na Západě stalo téma, o němž se už nedá bavit normálně.

Diváci BBC museli být v šoku, když ministr zahraničí Péter Szijjártó s pokerovou tváří říkal viditelně rozzuřené moderátorce, že Maďarsko si přeje být kulturně homogenní zemí i nadále, osobuje si právo se tak rozhodnout právě tak, jako se Británie kdysi rozhodla pro multikulturní společnost. Orbán zvedl prapor odporu a Maďarsko napříč Evropou získalo mnoho odpůrců, ale i mnoho příznivců; stalo se jakýmsi druhým Izraelem – zemí, na niž má každý názor, obvykle podle toho, kde se nachází na politickém spektru.

Doma se migrace stala tématem absolutním, s postupem času přibyl též americký finančník maďarského původu George Soros. Politicky to dávalo smysl; opozice byla příliš slabá, dezintegrovaná a potácející se ve svých vlastních problémech, než aby mohla být důstojným protivníkem. K migraci nebyla schopná zaujmout stanovisko, spíše lavírovala před vyhraněným názorem voličů. Soros je nepochybně ideologický protipól maďarské vlády, přiznaně financuje politické aktivity v souladu se svým viděním světa, v němž je podle jeho vlastního vyjádření pro Bloomberg „zájmem uprchlík a hranice překážkou“.

K Maďarsku má dodnes silné vazby, právě sem umístil svou univerzitu a snažil se interferovat i do maďarské politiky – podle Jankeho se mimo jiné roku 1994 pokusil přimět zástupce Fideszu, aby šli do koalice socialistů s liberály, kterou na rozdíl od MDF podezřelého z nacionalismu podporoval. S kampaní na téma migrace a Soros Fidesz v roce 2018 zopakoval „kétharmad“, tedy dvoutřetinové vítězství a ústavní většinu. Volební účast byla na maďarské poměry velmi vysoká, téměř 70 procent. Opozice po osmi letech nedokázala etablovat stranu, která by Fideszu byla schopná konkurovat jako kdysi MSZP, ani (pro početné osobní animozity i programové rozdíly) vytvořit účelové spojenectví alespoň do jednomandátových obvodů. Snažila se poukazovat na systémovou korupci a Fidesz pokořit sociálními sliby „všechno všem“. V Maďarsku je obecně nápadná absence strany, která by naopak navrhovala zeštíhlení státu a plédovala za volnotržní ekonomiku.

Na druhém místě skončil Jobbik, vystupující nově jako středopravicová strana, za ním tři další levicové strany. Fidesz tak dokonal „hattrick“ a do roku 2022 může rozvíjet svou vizi neliberální demokracie bez nejmenších překážek. Na další roky ohlásil především boj proti demografickému úpadku, jemuž Maďarsko čelí již od 70. let. Rekordně nízkou porodnost mělo Maďarsko v roce 2011, kdy na jednu ženu připadalo pouze 1,23 dítěte. Propopulační politikou se vládě podařilo toto číslo zvýšit na zhruba 1,6. Po daňových úlevách vláda nabízí výhodné půjčky na bydlení rodinám, které budou mít alespoň tři děti, pomoc s nákupem sedmimístného automobilu či úplné odpuštění daní ženám se čtyřmi dětmi. Na rodinnou politiku Maďarsko aktuálně vynakládá rekordních 5 procent HDP a lidé ve středním věku byli v roce 2018 největší voličskou skupinou Fideszu.

Pokračuje centralizace dalších oblastí veřejného života, akademické či kulturní sféry. Protesty mají spíše malou intenzitu a jsou jednorázové. Podle rozsáhlého průzkumu think-tanku Policy solutions z roku 2020 považuje 57 procent Maďarů za největší plus deseti let vlád Fideszu podporu rodin, 45 procent obranu před migrací a 35 procent snižování režijních cen energií. Ze všech tří oblastí vláda udělala svá vlajková témata. Pokud jde o negativa, 56 procent zmiňuje špatný stav zdravotnictví, 34 procent považuje za problém příliš velkou nerovnost a 31 procent špatné jednání se zaměstnanci. Jen 11 procent mezi třemi největšími problémy uvedlo tvrzení „v Maďarsku už není demokracie“.

Na podzim 2019 Fidesz zaznamenal citelné ztráty v komunálních volbách, v nichž opozice poprvé spolupracovala formou společných kandidátů. Spolupráci minimálně ve 106 jednomandátových obvodech avizuje i do roku 2022, kdy se budou konat parlamentní volby. Její spojenectví nadále komplikují programové a personální konflikty, přítomnost Jobbiku na jedné a Ference Gyurcsánye na druhé straně. K srpnu 2020 se rozpadlo již několik komunálních koalic vzniklých po loňských podzimních volbách.

Z první vlny pandemie vyšel Fidesz posílený a jeho preference v průzkumech přesahovaly 50 procent, což by pro stranu znamenalo nejlepší výsledek od roku 2010. Zatímco se na mezinárodní scéně referovalo o koronavirové diktatuře v Maďarsku, doma se Orbánově vládě podařilo vlákat opozici do pasti. Odmítáním součinnosti jako kdyby se stavěla proti opatřením na ochranu lidí a ekonomiky. Diskutovaný nouzový stav byl v Maďarsku formálně ukončen mezi prvními evropskými státy a Evropská komise seznala maďarská opatření jako zákonná. Další vlny epidemie však pro zemi s dlouhodobě podfinancovaným zdravotnictvím a dosud zranitelným hospodářstvím představují velkou výzvu.

Epilog

Viktor Orbán k 30. listopadu překonal 130 let starý rekord Kálmána Tiszy a stal se historicky nejdéle úřadujícím předsedou vlády Maďarska. K prosinci 2020 se celá parlamentní opozice (a mimoparlamentní liberální hnutí Momentum) rozhodla pro nejužší možnou formu spolupráce do voleb 2022. V primárkách vyberou společné kandidáty do 106 jednomandátových obvodů a sestaví společnou kandidátní listinu se společným kandidátem na premiéra. Podle průzkumů je to jediná šance, jak Fidesz se stabilní podporou 45-50 procent porazit. Samostatně nejsilnější stranou je Demokratická koalice Ference Gyurcsánye s preferencemi kolem 15 procent a jeho manželka Klára Dobrev je jednou z možných kandidátek na premiérskou funkci. Osobnosti, které volební koalici s „gyurcsányovci“ nebo naopak Jobbikem bránily, už vesměs odešly z politiky.

Použité zdroje:
DEBRECZÉNI, József. A miniszterelnök. Antall József és a rendszerváltozás. Osiris, 1998
DEBRECZÉNI, József. Orbán Viktor. Osiris 2003
GYÖRGY, László. Creating Balance. Századvég 2019
JANKE, Igor. Forward! Aeramentum 2015
KENDE, Péter. A Viktor. KendeArt Kft. 2002.
MAGYAR, Bálint. Magyar polip. Noran Libro Budapest 2013
PÜNKÖSTI, Árpád. Szeplőtelen fogantatás. Népszabadság Könyvek 2005
SKYTT, Lasse. Orbánland. National Széchenyi Library 2019
https://www.policysolutions.hu/hu/hirek/496/orban10_publikacio

Vyšlo v rámci studie Polsko a Maďarsko: Cesta od liberalismu think-tanku New Directions

https://nociupije.wordpress.com/