Řeč je o Sněmovně reprezentantů. Nikoli washingtonské, ale káhirské. Egyptský parlament totiž svým hlasováním ze 14/6 posunul do další fáze dohodu se Saúdy o vlastnictví rudomořských ostrovů Tiran a Sanafir.

Dlužno dodat, že do fáze konfrontační.

Pro ty, kdo nevědí či zapomněli, nejprve stručná rekapitulace.

V Rudém moři, na vstupu do Akabského zálivu, nachází se, mezi břehy Egypta a saúdského království, dva neobydlené, leč strategicky významné ostrovy – Tiran a Sanafir (viz mapu níže). Komu patří: Egyptu? Saúdské Arábii? To je, oč tu běží.

Troufnu si tvrdit, ale je to jen subjektivní odhad, že většina Čechů se do dubna 2016 domnívala, tedy pokud o jejich existenci vůbec věděla, že jsou součástí egyptského území. (Tady se musím těch, komu v ČR v dubnu 2016 zeměpisné pojmy Tiran a Sanafir nic neříkaly, zastat. Neboť o jejich existenci tehdy nic netušili ani mnozí Egypťané. Když v dubnu 2016 uspořádala demoskopická agentura CAPMAS výsledek výzkumu, v němž se ptala, komu ostrovy podle jejich názoru patří, 16 procent dotázaných Egypťanů odpovědělo, že o nich nikdy neslyšeli.)

A proč opakovaně zmiňuji duben 2016? Protože v tomto měsíci, během návštěvy krále Salmana v Káhiře, Egypt oznámil, že oba ostrovy předá Saúdské Arábii. Nikoli „jen tak“: předání mělo být součástí nově vytyčené námořní hranice mezi oběma státy, na které jejich experti pracovali půl tuctu let.

Pro mnohé Egypťany to byl šok. Jsou skálopevně přesvědčeni, že ostrovy patří jejich republice a odevzdání sousední monarchii vnímají div ne (a mnozí skutečně) jako vlastizradu. Prezident a vláda sice argumentují tím, že Tiran a Sanafir nikdy Egyptu nepatřily, že Egypt je měl pouze „ve správě“ (se souhlasem Rijádu), a že tedy stát vrací něco, co mu nepatří – ovšem to vše je ve stylu tvrzení proti tvrzení. Neboť odpůrci předání jsou s to snést řadu geografických důkazů ve svůj prospěch. Například vytyčení hranic jejich země s Osmanskou říší v roce 1906, podle níž byly ostrovy nedílnou součástí Egypta. Jedním dechem dodávají, že novodobá Saúdská Arábie byla ustavena až v roce 1932.

Takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho, ale valného smyslu by to nemělo. V této kauze nejde totiž pouze o souboj argumentů, ale také o válku institucí. A ta je pozoruhodná i z obecnějšího úhlu pohledu.

Do věci se totiž vložila egyptská soudní moc. První ledová sprcha pro prezidenta Sisiho a vládu Ismaila Šarifa přišla v červnu 2016. Egyptský správní soud oznámil, že dohoda o předání ostrovů je neplatná. Ovšem první vlaštovka jaro nedělá a v zemi na Nilu jedna kapka deště rozhodně neznamená průtrž mračen. Následovalo: vláda se odvolala, v listopadu 2016 správní soud odvolání odmítl, načež se kabinet znovu odvolal – k Nejvyššímu správnímu soudu. Kromě toho vláda oznámila, že předá dohodu o vrácení ostrovů k posouzení parlamentu. Což ovšem znamená dvojkolejnost, která trvá dosud.

Už tehdy, v prosinci 2016, kdy vláda řekla, že předá záležitost do sněmovny, se nabízela otázka, co bude platit, když soud v pravomocném verdiktu řekne dohodě se Saúdy NE a parlament ve většinovém hlasování ANO. Přesně to se stalo.

Pokračujme ale dál po stopách tohoto pozoruhodného příběhu, který se pozvolna zamotával do podoby gordického uzlu.

Šestnáctého ledna 2017 Nejvyšší správní soud rozhodl, a rozhodnutí to bylo pravomocné, že dohoda o ostrovech je neplatná. Tím by mělo toto dilema skončit – leč nestalo se tak. Ani v Egyptě není život černobílý, tím méně přímočarý.

Druhého dubna 2017 jiná stolice, soud pro naléhavé záležitosti, vydala verdikt, podle kterého Nejvyšší správní soud nemá pravomoc o dohodě se Saúdy rozhodovat. Ten to pochopitelně odmítl.

Podstatné ovšem je to, co se dělo od neděle 11. června 2017. Egyptská sněmovna reprezentantů začala předmětnou dohodu projednávat. Nejprve v úterý 13/6 ve výboru pro legislativu a ústavní záležitosti (kde byla schválena poměrem hlasů 35 ku 8) a ve středu 14/6 ve výboru pro národní bezpečnost (35:2). Krátce poté (téhož dne) se o dohodě hlasovalo v plénu Sněmovny reprezentantů, kde byla rovněž schválena. První zprávy neudávaly přesný počet hlasů. Namátkou: íránský web PRESSTV uvedl, že PRO hlasovali „téměř všichni“ zákonodárci; agentura Reuters citovala šéfa parlamentu Aliho Abdela Aala, který uvedl, že bylo dosaženo „požadované většiny“ pro schválení dohody. (Možná se časem dozvíme i přesná čísla; přesněji, kolik odvážlivců si dovolilo hlasovat PROTI.)

Došlo tedy k tomu, co představuje právní bolehlav a z čeho měli mnozí oprávněné obavy. Pravomocný soudní verdikt říká, že dohoda je neplatná, zatímco parlament odhlasoval pravý opak. Princip ani nahá, ani oblečená? Nikoli. Dohoda nemůže platit a současně neplatit. Někdo bude muset rozhodnout: černého Petra má v ruce Nejvyšší ústavní soud.

Nabízí se bezpočet otázek. Jedna z nejdůležitějších: Měl parlament oprávnění rozhodovat o dohodě za situace, kdy existuje pravomocný soudní verdikt o tom, že dohoda je neplatná? Profesor ústavního práva Káhirské univerzity Rafat Fouda říká, že nikoli: „Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu anulující dohodu (se Saúdy – LS) činí parlamentní diskusi a ratifikaci dohody neplatnou.“ To je ovšem jeden hlas z mnoha různých.

Nezbývá než vyčkat na rozhodnutí Nejvyššího ústavního soudu.

Jinou otázkou je, jak zareaguje egyptská ulice. Neboť červnový průzkum agentury CAPMAS říká, že

- 47 procent dotázaných si myslí, že ostrovy Tiran a Sanafir patří Egyptu

- 11 procent dotázaných má za to, že patří Saúdské Arábii

- 42 procent dotázaných odpovědělo, že neví.

(Zpracováno podle serveru Ahramonline.)

********

Geografická poloha ostrovů Tiran a Sanafir. (Podklad: Google Maps)

Žhnoucí slunce stoupá vzhůru. Oživuje stříbřitým odleskem hladinu Tiranské úžiny, v pozadí ostrov Tiran. (Foto: Autor článku)