Během vánočních svátků si někteří z nás připomněli sté výročí narození někdejšího egyptského prezidenta Anwara Sadata. Byl to politik, který se zapsal do dějin.

Jeho cestu do Jeruzaléma v listopadu 1977, uprostřed hlubokého nepřátelství Arabů vůči Státu Izrael, považuji za jeden z klíčových momentů dějin 20. století. Vnímal jsem to tehdy jako politický zázrak. Jak vidno, zázraky se dějí.

Byl to triumf odvahy, státnické moudrosti a zdravého rozumu. Nebylo to pouhé gesto, ale první krok na cestě k dodnes fungujícímu míru mezi oběma zeměmi. Přesně po tom toužili izraelští politici od počátku vyhlášení státu a vyjádřili toto přání i v Deklaraci nezávislosti: Podáváme svým sousedům ruku k míru. Čekat na první splnění tohoto přání museli 30 let. Nehynoucí zásluhu na tom má Anwar Sadat, jehož návštěva Izraele vyústila v podepsání mírové smlouvy.

Vidět tehdy egyptského prezidenta hovořit v Knesetu byl sen.

Je samozřejmé, že sté výročí Sadatova narození nemohlo zůstat v Egyptě nevzpomenuto. Nynější prezident Sisi měl 25/12 zvláštní projev, který ledacos napověděl o vztahu současného režimu k této osobnosti moderních egyptských dějin. Ne se vším ale lze v Sisiho projevu souhlasit.

Prezident hodnotil Sadata kladně. Ocenil jeho statečnost a vizi týkající se formování regionálního míru. Nemohl neříci, že říjnová válka 1973 s Izraelem obnovila důstojnost egyptského a arabského lidu. To pozorovatel zvenku sotva může posoudit; je to intimní záležitost samotných Arabů. Neboť po počátečním úspěchu založeném na momentu překvapení zažili Arabové v této válce totéž, co ve válkách předchozích: trpkost porážky. Tato byla o to horší, že předtím podlehli iluzi, že by snad mohli nad Izraelem zvítězit.

Dodal také, že válka 1973 připravila cestu Sadatovi k uskutečnění „nejslibnější iniciativy moderní éry“.

V tomto duchu také web Ahramonline (který o prezidentově projevu 25/12 referoval) píše, že válka z roku 1973 nakonec vedla k tomu, že se izraelské síly v roce 1982 po 15 letech okupace stáhly z poloostrova Sinaj.

Zde si musíme nalít čistého košer vína (právě jedno takové piji, rulandské šedé, výběr z hroznů, ročník 2007 – excelentní štědrovečerní dar). Sadat nesvolil k cestě do Jeruzaléma a k uzavření míru s Izraelem proto, že Egypt snad byl v říjnové válce úspěšný, ale přesně z opačného důvodů: proto, že ji prohrál. Kdesi hluboko ve svém nitru Sadat pochopil, že Izrael vojensky porazit nelze a pokud bude chtít získat Sinaj zpět, pak jedině cestou míru (princip území za mír).

A přesně to se pak stalo.

Veškeré teritorium, které bylo egyptské, bylo Egyptu také vráceno. O sporném území Taby rozhodla mezinárodní arbitráž: ve prospěch Egypta – a také tuto část Sinaje Izrael Egypťanům odevzdal. Vráceno nebylo pouze Pásmo Gazy, to ale součástí Egypta nebylo (nýbrž historické Palestiny).

Sadat tedy získal, pokud jde o egyptské zájmy, za mír maximum. Jeho cesta do Izraele se Egyptu vyplatila. On sám ale za svoji odvahu zaplatil životem. A Egypt ponížením – ze strany svých arabských a muslimských spolubratrů.

Pak si ovšem musíme položit otázku: Jde těmto Arabům a muslimům obecně o mír, nebo o něco jiného? Otázka je to v čase jubilejní vzpomínky na velkého Egypťana Anwara Sadata víc než aktuální.

Stejskal.estranky.cz