Jdete v neděli večer z restaurace, čekáte na autobus, ten nejede, jdete na metro, zavřené, skla vysypaná, ve vzduchu slzný plyn. Na hotel daleko, co vám zbývá, berete taxík a jste rádi, že vás vzal, mohlo být hůř.

Další sobotu večer z práce, za celý týden, plný brejle, namísto 45 minut blokáda: hodina a půl. Konečně na hotelu, jdete si něco koupit, obchody zavřené, některé vyrabované, chcete si vybrat peníze, bankovní pobočky rozbité a bankomaty nefungují, jste bez hotovosti, kterou tak nutně potřebujete.

Co bude zítra? Vítejte Hongkongu.

Z hotelového okna bylo vidět autobusové nádraží, tedy vlastně jeho zelená střecha, jako malý parčík, tráva, stromy, sochy, lavičky. Zeleň byla to první, čím na mě tento kousek země zapůsobil.

Poprvé v životě jsem zde viděl Park (s velkým „P“). Fontány, vodní cesta, jezírka, spousta zeleně, exotických dřevin i moderních plastik, altánků, laviček, soch, ale byla zde třeba závodní dráha pro automobilové modeláře s tribunou. Taktéž vodní plocha, kde si můžete vyzkoušet svůj dálkově řízený motorový člun. Dělalo to rámus, ale ryby si nestěžovaly.

Mimo to zde byla obligátní fotbalová, volejbalová, basketbalová, ale i jiná, mně neznámá hřiště, asi sem patřil i ten starý muzikant, co tady hrával. Hongkonžané umí relaxovat. Obyvatelé Tin Shui Wai trpěli depresemi, bylo zde veliké množství sebevražd, proto vznikl tento park a pomohlo to.

Bydlel jsem ve dvacátém patře, přesto jsem musel hodně zvednout hlavu, abych dohlédl do nejvyšších pater, mají totiž 45 podlaží, v některých se opět našlo místo pro zeleň.

Jednoho rána byly vrcholky těchto v mracích, chtěl jsem se tam podívat, ale kvůli bezpečnosti jsou obehnány plotem a hlídány, takže pouze rezidenti a chtěné návštěvy. Později jsem se dověděl, že jsou to „králíkárny“ o 30 až 40 metrech čtverečních pro celou rodinu. Místa málo, přesto se našel prostor pro pěkný, osvětlený plavecký bazén a promenádu.

Asiaté jsou menšího vzrůstu, když jsem okukoval prodejnu s nábytkem, bylo to jak do pokojíčku pro panenky. Postýlka se sklopí a máte psací stůl... Asi se tady moc nevaří, lidé se stravují venku v mnoha fastfoodech, seefoodech, restauracích, můžete si dopřát od japonského suši, přes klima ničící steak, až po italské těstoviny. V bufetech 7eleven si můžete (24/7) koupit noviny, ovoce, sladkosti, sendviče, pití i alkohol, dobít kredity..., ale také připravit třeba teplou instantní polévku. Nouzovka, když už vás odevšad vyhazují, do rána daleko a potřebujete vyprošťovák.

Jednou jsme navštívili německou restauraci, kterou provozoval Rakušan, kromě mnoha evropských zde měli i štrúdl, 129 hongkongských dolarů za řez (1 HKD asi 3 CZK). Já jsem si objednal Guinesse, dal jsem číšníkovi stovku a řekl O. K., ale jako v tom vtipu, on mi řekl... No, no! 8 dollars more!

Chodil jsem na golfové „odpaliště“, kde se učí trefovat míčky. Každý začátek je těžký, než půjdete na opravdové golfové hřiště s jamkami, šest je na tak malou a členitou zemi docela dost.

První známky osídlení sahají až do doby před 30 tisíci lety, pro nás je důležitý začátek 16. století, kdy sem připluli Portugalci, od začátku 18. století správu převzali Britové a zřídili si zde „opiové doupě“, kvůli kterému se dokonce několikrát válčilo.

V roce 1860 byl poloostrov Kowloon smluvně postoupen Británii. Nová teritoria, New Kowloon a Lantau pak byly pronajaty na 99 roků do osudného 30. června 1997. Hongkong se stal zvláštní administrativní zónou ČLR. To způsobilo obrovský odliv investičního kapitálu i bohatých a vzdělaných obyvatel, až 700 tisíc.

Moc se nezmiňuje, že zde 8. prosince 1940 japonská armáda zaútočila a Hongkong obsadila, tato událost zapadla, asi kvůli medializované přestřelce v Pearl Harbouru. Konec války a okupace přišel po 44 měsících s kapitulací japonského císařství. O okupaci nemusíme mít iluzi, po válce start from scratch!

Hongkong (Hong Kong v překladu voňavý přístav) se rozkládá na čtyřech hlavních územích: poloostrově Kau-Lung, tzv. Nových teritoriích, vlastním ostrově Hong Kong a na velkém ostrově Lantau, ke kterému byl „přišpendlen“ umělý ostrov Čch’-lie-ťiao, kde leží moderní mezinárodní letiště, dalších cca 250 ostrovů či ostrůvků nelze jmenovat, přičemž další umělé rozšiřování území na úkor moře postupuje.

Území jsou spojena spoustou mostů, dovolte zmínit alespoň 2,2 km dlouhý visutý Tsing Ma Bridge, spojující ostrov Tsing Yi a Ma Wan, který pokračuje na Lantau, právě na letiště, a obří sochu Buddhy, která je další z mnoha atrakcí (Road 8). Dalším, který stojí za zmínku je Ting Kau Bridge lanový - zavěšený (1998), ten má pouhých 1700 m. Zajímavostí je, že v horní části mostovky je šestiproudová silnice, ve spodní části jezdí tramvaje (light trains) a ještě jedna uzavřená silnice, která se používá v době, kdy Hongkongu vládne tajfun.

Světovým unikátem je potom spojení Hongkongu s Macaem, které se skládá z několika mostů na umělých ostrovech a podmořských tunelů v celkové délce 55 km! Prostavěných 20.000.000.000 USD v letech 2009- 2018 nyní umožňuje dojet autem nebo autobusem do Asijského Monaka, chcete-li Las Vegas východu za 30 minut suchou nohou, resp. suchou pneumatikou. Jinak je do Macaa stále možné připlout trajektem nebo můžete zvolit helikoptéru. Dvě celní kontroly tam a dvě zpátky.

Samotné Macao - exkluzivní hotelové paláce, křišťál, zlato, nejdražší obchody, kasino, ruleta, kde si můžete vsadit od dvou set do dvou milionů HKD.

Money! Money! Money! Must be funny... jak se zpívá. Ale můžete zabloudit i do staré přízemní zástavby, kde bydlí poněkud skromnější „zázemí“ tohoto luxusu. Lacinější bydlení, tomu odpovídající obchody, jídelny. Bohatství a chudoba jsou dvě strany jedné zvláštní mince, protože ta jedna strana je mnohem větší.

Současné území HK, stát-město má rozlohu 1.100 km², což je asi dvakrát více než Praha, a celé se dá autem projet za hodinu, má kopcovitý, až hornatý povrch, téměř polovina je vyhlášena za národní parky. Nevyšší kopec Tai Mo Shan má 957 metrů, ale když sem připlouváte, z moře se zdá mnohem vyšší. Na jejím vrcholu jsou meteorologická, komunikační a jistě i vojenská zařízení. Turistům pak slouží k vyhlídce Victoria Peak, ke kterému vede lanová dráha i silnice. Zde se můžete najíst, bavit a shlížet na mrakodrapy jako na dominové kostky.

Obyvatelé Hongkongu se z více než 90 % přemisťují veřejnou dopravou, metrem, nadjezdy, podjezdy, tunely, také dvoupatrové autobusy s obrovskými zrcátky... Nikdy jsem nepochopil, jak se do těch děr vejdou a míjí.

Ve staré části ještě jezdí dvoupatrové úzkorozchodné tramvaje, vše, včetně trajektů, lze platit kartou „Octopus“. Tou se dá platit právě i v některých obchůdcích a „byfé“. To je jistě výhoda, ale pokud tento elektronický systém poškodíte, nikam se nejede.

HK je rozlohou asi 70x menší než Česká republika a ani ta není potravinově soběstačná. Obyvatelé jsou tedy totálně závislí na dovozu potravin, snad kromě rybolovu. Vlastní zemědělství a potravinářství je spíše „rekreační“. Podobně je tomu se surovinami a energiemi. Elektrárny polykají uhlí z jižní Afriky, plyn z kontinentu. Plánuje se dovoz zkapalněného plynu z Indonésie. Energetika je propojená, z atomových elektráren sem proudí čistá energie od sousedů, energetická CLP (China Limited Power) je společný podnik.

Hongkong byl asijským drakem, HDP koncem minulého století rostl v desítkách procent, dříve proudilo z/do Číny 50 % zboží právě přes tento přístav. Nyní je to pouhých 15 %, přesto je námořní doprava stále velmi důležitá a přístav pořád patří světově mezi deset nejvytíženějších.

Taktéž výroba se přesunula do levnější Číny. Dřívější montovny dnes zejí prázdnotou a čekají na nové využití. Asi 100 tisíc obyvatel jezdí každý den pracovat do čínského Šen-Čenu.

Protesty. To je, co hýbe současným HK a co katapultuje tento mikrokosmos do prvních zpráv. Všechno to začalo vraždou manželky, kriminálník - její manžel - se schoval na Tchaj-wanu, kde mu nic nehrozí. Nevím, zda to bylo přesně takto, protože věcnost se již dávno vytratila. Proto vznikl tzv. extradiční zákon, který by umožnil vracet pachatele trestných činů do Číny, to vzbudilo nevoli i obavu.

Nikdo nezpochybňuje demonstraci 16. června 2019, které se zúčastnil až milion obyvatel. Něco jiného jsou pubescentní, anonymní bojůvkáři s plynovou maskou, přilbou, laserem, golfovou holí nebo něčím podobným, kteří provokují, rozbíjejí výlohy, obchody a skla budov, případně zapalují, co se dá. Na vlastní oči a několikrát jsem viděl... Za rohem potom stojí další, mobilními telefony vše natáčejí a hurá na sítě.

Pohádky, dobro zvítězí, nevěřím, brutální policie proti mírumilovným demokratům, bojovníkům všelijakým, měli bychom si dávat pozor na různé dobráky a dobro.

Při naší revoluci, chcete-li při předání moci v roce 1989 se nic nedemolovalo, nezapalovalo, nikdo nechtěl nikoho podřezávat ani věšet, tedy alespoň ne veřejně. To není samozřejmé, dnes je svět jinde a v Americe jsou opět nejdál.

Kdyby to Číňané opravdu vzali hákem a spustili blokádu, jak dlouho by jim to trvalo? Týden, dva, nanejvýš tři. Atomová a ekonomická velmoc proti státečku s modrou knížkou.

Hotely bývaly plné, jezdily sem autobusy turistů, převážně z Číny, pak jich bylo méně a méně, z pochopitelných důvodů. Nabízí se základní filozofická otázka: „Kdo to zaplatí?“

Ty demonstrace musí něco stát, organizace protestů, úbytek turistů, obchodů, policejní manévry, zničené ulice. Jako vždycky je tady daňový poplatník a spotřebitel, v tomto případě občan Hongkongu.

Patří se ještě zmínit, že zde kromě jiných slouží děvčata z Filipín, tzv. „domestic helpers“, ty se v rodinách starají o děti, doprovází je do školy, na aktivity, vaří, uklízí... a moc si nevyskakují. Pracují někdy až 14 hodin denně. Kvůli dobré pověsti musejí spát doma. Volno mají v neděli, to se potom vzájemně schází, pořádají pikniky a nikoho nezajímají, za ty nikdo nebojuje, nikdo neprotestuje.

Premiér Li Pcheng to řekl jasně: „Já jsem v roli následníka pět tisíc let existující Číny a mojí historickou povinností je nedopustit, aby Čína ztratila byť jeden čtvereční metr své půdy.

To bychom měli mít na paměti.

Na závěr bych rád poděkoval Panu Raymondovi, tento starý muž věděl své a velmi mi pomohl HK poznat, stejně jako mnoho dalších přátel, které jsem zde získal.