Pondělí pro nás začalo časně, protože už před devátou jsme měli odjíždět vlakem do Hualienu, největšího města na východním pobřeží Taiwanu. Restaurace otvírala v sedm a my jsme byli první hosté dožadující se snídaně. V osm jsme už seděli v recepci připravení vyrazit na nádraží. Zanedlouho se objevil Henry a pomohl nám naložit zavazadla do čekajícího taxíku. Taipeiské hlavní nádraží bylo nedaleko, takže jsme měli dostatek času nalézt správné podzemní nástupiště. Jízdenky a místenky byly už zakoupené cestovní kanceláří. Náš vlak se objevil na vteřiny přesně. Více než dvouhodinovou cestu jsme stávili ponejvíce klimbáním a až poslední půlhodinu jsme se probrali natolik, že jsme byli schopni pozorovat z okna ubíhající mořské pobřeží. Vyhlídka byla přerušovaná četnými dlouhými tunely, protože hory tu příkře spadají do oceánu.

Hualien je stotisícové hlavní město stejnojmenné provincie. Jsou tu tři univerzity a město je důležitým obchodním centrem díky svému přístavu a letišti. Žije tu také nejpočetnější taiwanská domorodá komunita čítající kolem 9 000 lidí.

Z nádraží jsme došli k nedaleké autopůjčovně, kde byl již připravený vůz. Protože pomalu nastával čas oběda, Henry nás nejprve zavezl k malé restauraci v centru městta, kde jsme si pochutnali na polévce wonton, v další nedaleké restauraci jsme si pak koupili na cestu pytlík knedlíčků cha siu bao.

Prvním odpoledním cílem byl Quingshui Cliff, kilometr vysoký útes svažující se téměř vertikálně do oceánu. Naproti útesu je vybudována pozorovací terasa a při silnici je parkoviště pro turistické autobusy. Odtud jsme se vydali k hlavní atrakci hualienské provincie, národnímu parku Taroko.

Taroko znamená v jazyku místního domorodého kmene Truku „velkolepý a skvostný“. Toto označení se vztahuje k 19 km dlouhé soutěsce a četným pobočným kaňonům vymletým řekou Liwu a jejími přítoky v mramorovém masivu Ústředního horského hřbetu. Hlavní soutěskou vede silnice a souběžný turistický chodník, což turistům umožňuje absolvovat libovolně dlouhou procházku a opět nastoupit do autobusu, který mezitím dojede k dohodnuté zastávce. Tak jsme asi šestikilometrový úsek absolvovali i my. Henry nás vyložil na velkém parkovišti poblíž Svatyně věčného pramene. Tento malý chrám a památník v nedaleké jeskyni, kterou je nutno projít před přístupem na chodník vedoucí ke chrámu, byly vybudovány v roce 1958 k uctění památky 212 pracovníků, kteří zahynunuli při různých neštěstích během stavby silnice vedoucí soutěskou. Chrám byl postaven v architektonickém stylu dynastie Tang.

Od chrámu jsme se vrátili na turistickou stezku a pokračovali podél silnice soutěskou po trase, která vedla četnými tunely a v některých odkrytých místech byla proti sesuvům kamení chráněna umělým stropem. Na asi dvoukilometrovém úseku jsou povinné ochranné přílby. Soutěska je lemována mnohasetmetrovými skalními stěnami a na jejím dně řeka Liwu tvoří nesčetné peřeje.

S Henrym jsme se opět setkali na parkovišti u občerstvovací stanice a kavárny Jihang. Odtud jsme popojeli dále do hor až k návštěvnickému centru a tábořišti Lushui. Zde začíná okružní stezka ve skalních útesech nad řekou, poskytující pěkné výhledy na soutěsku z ptačí perspektivy. Nejprve je ale nutné projít dost dlouhým tunelem, k čemuž byl Henry vybaven baterkou. Stezka nám zabrala asi hodinu a po návratu k autu už byl čas pomýšlet na návrat do Hualienu.

Zpáteční jízda byla komplikována množstvím autobusů vracejících se stejnou trasou, i večerní dopravní špičkou ve městě. Ubytováni jsme byli v centru města v hotelu s případným jménem Just sleep. Do našeho miniatuního pokoje se vešla pouze postel s nočními stolky a malá pohovka. V předsíňce byl šatník a to bylo co do nábytku vše. Nicméně tu bylo vše potřebné a koupelna se sprchovým koutem byla jako všude na Taiwanu vybavená kompletním setem toaletních potřeb.

Po krátkém zabydlení jsme odjeli na nedaleký Tungtamen Night Market. Je to rozlehlý areál s několika ulicemi lemovanými čtyřmi sty stánky nabízejícímivšemožné pokrmy taiwanské i kontinentální čínské kuchyně. Na Henryho doporučení jsme si dali hualienskou specialitu – rakvový sendvič (coffin bread). Je to jakási chlebová cihla, do níž je vyříznutý čtyřhranný otvor, který se naplní pokrmem podle strávníkova výběru a přiklopí se vyříznutou střídkou. Já jsem si nechal naplnit jehněčí, Terezka kuřecí kung pao. Po této večeři spláchnuté plechovkou místního piva jsme se prošli po tržišti a obdivovali rozmanitost vystavovaných jídel a pamlsků. Nedalo se odolat lákavým vůním a tak jsme si koupili ještě pikantní grilované kuřecí kousky na špejli a mlsali je během procházky. Ta nás zavedla k malému pódiu, kde každý večer místní domorodý amatérský soubor předvádí tradiční tance. Představení trvalo půl hodiny a po něm tanečníci vyzvali publikum k účasti na všude v jihovýchodní asii oblíbeném bambusovém tanci. Terezka se zúčastnila a poté se mohla se členy souboru vyfotografovat.

Posléze jsme ještě prozkoumali přilehlý areál s obchůdky se suvenýry, šperky a dřevořezbami. Bylo možno i nahlédnout do několika řezbářských dílen, které byly ještě otevřené. Na přilehlém prostranství byla malá výstava vojenské techniky, kde nejvíce zaujal stíhací bombardér, který Henry identifikoval jako F5 Tiger. Pak už byl čas uchýlit se do hotelu a po únavném dni jen spát.

Úterý jsme začali snídaní z dobře zásobeného teplého bufetu. Hotel jsme opustili v půl deváté a vydali se nejprve na předměstí Hualienu Qixigtan navštívit poloměsíčitou oblázkovou pláž táhnoucí se několik kilometrů daleko k severním horám. Je to oblíbené místo pro procházky a jogging, ke koupání se ale nehodí. Z Pacifického oceánu přicházejí mohutné vlny a tvoří se tu údajně mnoho nebezpečných proudů.

Další cesta nás vedla na jih pobřežní silnicí nabízející malebné výhledy na oceán. Po nějakých padesáti kilometrech jsme zastavili na návrší u občerstvovací stanice Baqi. Je tu vyhlídková terasa, kavárna, restaurace a obchody se suvenýry.

Naší příští zastávkou byl malý skanzen domorodé vesnice. Odtud jsme odbočili do vnitrozemí na úzkou točitou silnici stoupající příkře do hor. Na opačném svahu horského hřebenu jsme serpentinami sjeli k městečku Guangfu, kde Henry naplánoval zastávku k obědu. Komplex restaurací a stánků se nachází na území bývalého cukrovaru, jehož centrem jsou dvě jezírka hostící barevné kapry.

Po obědě doplněném výbornou zmrzlinou jsme pokračovali k lesnímu parku Danongdafu. Ten se rozkládá na mírně se svažující planině o rozloze 1250 hektarů, která je obklopená horami. Žije tu mnoho druhů vzácných plazů, ptáků a motýlů. Park je protkán desítkami kilometrů cyklostezek, čehož jsme i my využili k hodinové vyjížďce. Terezka k tomu přistoupila s obavami, protože se se bojí jezdit na kole s kopce, ale posléze.se osmělila a cyklovýlet jsme absolvovali bez nehody. To už se celodenní slunečné počasí začalo kazit a k našemu poslednímu cíli, dřevařské osadě Li Tian Shan, jsme dorazili za deště.

Osada, či spíše malé městečko, bylo založeno japonskou okupační správou roku 1918 na konci 32 kilometrů dlouhé úzkokolejky. Těžilo se tu kolem 10 000 kubických metrů dřeva ročně a těžbapokračovala i po ukončení okupace do sedmdesátých let minulého století. Dnes je to skanzen s malým muzeem obsahujícím úžasné, neuvěřitelně detailní, dřevořezby známého taiwanského umělce Lan Wen-Wana.

Tím byl program dne vyčerpán a zbývalo dojet zpět do Hualienu, odevzdat auto a stihnout vlak do Taipei v 18.40. To se nám podařilo s půlhodinovou rezervou a v devět večer jsme se podruhé ubytovali v hotelu Sonnien. Protože se v hotelové restauraci podávají pouze snídaně, měli jsme v úmyslu navečeřet se v nějaké jídelně v okolí, ale nenašli jsme nic takového kromě několika luxusních restaurací, přestože jsme obešli za půl hodiny celý blok lemovaný rušnými třídami. Nakonec nezbylo, než koupit v jedné ze všudypřítomných prodejen 7/11 instantní nudle, které jsme si připravili v hotelovém pokoji.

Dokončení zítra.