6.3.2021 | Svátek má Miroslav


CESTOVÁNÍ: Poprvé na Filipínách (5)

15.1.2021

Bohol

Cebu City je hlavní město stejnojmenného ostrova a má velké mezinárodní letiště na přilehlém ostrově Mactan, který je známý šarvátkou, ve které byl domorodým náčelníkem Lapu-Lapu zabit Magellan. Přistáli jsme tam asi v pět odpoledne a protože jsme měli jen příruční zavazadla, mohli jsme okamžitě nasednout do taxíka v naději, že stihneme za hodinu odplouvající loď společnosti Oceanjet, která by nás přepravila na Bohol. Záhy po přejetí mostu mezi Mactanem a Cebu bylo ale jasné, že to nestihneme, protože jsme se dostali do odpolední dopravní zácpy. K přístavišti odkud naše loď odplouvala jsme se dostali až pět minut před šestou a to už bylo pozdě. Museli jsme se spokojit s další lodí odplouvající v sedm. Plavba trvala necelé dvě hodiny. Noc byla zcela tmavá, takže z okna u našich sedadel na dolní palubě nebylo po opuštění přístavu vůbec nic vidět.

Filipíny 5-01

Na Boholu žije další z Terezčiných přítelkyň a spolubydlících z kuvajtského hostelu, Cecilia. Naším cílem bylo hlavní město ostrova Tagbilaran, a protože jediný tamnějsí slušný hotel Metrocentre nereagoval na naše e-maily, poprosili jsme Cecilii, aby nám tam zajistila ubytování. Po vylodění jsme našli Cecilii očekávající nás na molu spolu se svou desetiletou dcerou C.J. a manželem Asteriem. Hotelový mikrobus nás během deseti minut dopravil na Carlos P. Garcia Avenue, kde se hotel nalézá. Při večeři v hotelové restauraci jsme naplánovali na příští den výlet po nejvyhledávanějších boholských turistických atrakcích.

Ráno jsme se sešli s Cecilií a C.J. opět v restauraci nad snídaní a poté vyrazili na výlet autem, které řídil Ceciliin bratranec. Nejprve jsme přejeli po hrázi na těsně sousedící ostrov Panglao, který je populární pro krásné pláže a korálové útesy vhodné k potápění. To ale nebylo naším cílem, jeli jsme navštívit podzemní jeskyni. Dalším bodem programu po přejezdu zpět na Bohol bylo „blood compact site“, památník na místě, kde Miguel de Legazpi uzavřel mír a spojenectví s místním panovníkem rádžou Sikatunem roku 1565. Odtud to bylo jen pár kilokmetrů do Baclayonu s hezkým španělským kostelem dobudovaným roku 1595, který patří mezi národní historické památky Filipín. Podobně jako kostel v Miagau má dvojúčelovou zvonici, která kdysi sloužila jako obranná věž. Za 20 peso jsme mohli navštívit přilehlé církevní muzeum, které nabízí sbírku starých ornátů, bohoslužebních předmětů a dřevěných soch svatých, z nichž Nuestra Senora de los Dolores prý konávala zázraky.

Filipíny 5-02

Z Baclayonu jsme pokračovali po pobřežní silnici do Lobocu, odkud jsme odbočili do údolí řeky Loboc, v němž se nachází „Tarsier Visitors Centre“. Tarsier, česky nártoun, je maličké stvořeníčko často nesprávně označované za nejmenší opici na světě. Zoologicky to ale není opice, nýbrž prosimian, vývojově starší než opice (asi 45 milionů let) a blízký příbuzný lemura. Zvířátko je asi 10 cm veliké, s obrovskýma očima, z nichž každé je větší než jeho mozek. Je to tvor noční a aby se jím mohli zvědaví turisté pokochat, je jich několik drženo ve veliké kleci, kde je možné je pozorovat, fotografovat se s nimi a za mírný poplatek je krmit – živí se hmyzem. Tarsiery to pochopitelně obtěžuje, chtěli by přes den spát.

Filipíny 5-03

To už byl čas k obědu, který jsme zkonzumovali velmi příjemně během plavby po řece Lobocu na pramici tlačené motorovým člunem. Takových plovoucích minirestaurací se po řece pohybovalo několik a bylo s podivem, že se nesrazily, protože řidiči tlačných člunů nemohli příliš vidět dopředu. Cílem plavby byly vodopády Tontonan, což jsou spíše větší peřeje, kde se pramice otáčely zpět po proudu. Oběd byl výborný, zejména mi utkvěla v paměti mušlová polévka, salát z mořských chaluh a krabi, kromě dalších běžných pokrmů jako grilované kuře. Bylo i obligátní SMB (San Miguel Beer) a o zábavu se staral zpěvák s kytarou. Plavba malebným údolím trvala asi hodinu.

Po obědě jsme pokračovali silnicí podél řeky do hor. Udělali jsme ještě krátkou zastávku u lanového mostu přes řeku a pak už jeli nepřetržitě k Chocolate Hills, jedné z turistických atrakcí Filipín. Jde o geologický útvar asi 350-ti homolových kopců zvedajících se 40-50 metrů nad terén, které vznikly erozí korálového vápence kdysi vyzdviženého z mořského dna tektonickou činností. Během suché sezóny od prosince do května na kopcích odumírá vegetace, což jim dává čokoládově hnědou barvu, ačkoliv někteří domorodci tvrdí, že se spíš podobají lejnům obřího vodního bůvola carabao. Neudělali jsme si na to žádný názor, protože zatím byly kopce jestě porostlé trávou. Aby po nich turisté nelezli, je na jednom z nich vybudovaná vyhlídková plošina, ke které vede z parkoviště 217 schodů. Také se lze mezi kopci projít turistickou stezkou vedoucí do nedalekého města Carmen, na to ale bohužel nebyl čas, museli jsme už pomýšlet na návrat.

Večeřeli jsme sami dva v jedné z laciných jídelen poblíž centra Tagbilaranu. Původně jsme zamýšleli jít do některé z vyhlášených rybích restaurací na grilovaného mečouna, ale bohužel jsme zabloudili a v ulicích byla taková dopravní zácpa, že nebylo pomyšlení na cestu tricyklem. Nicméně jsme jedli velmi dobře a neuvěřitelně lacino.

Filipíny 5-04

Cebu

V pondělí ráno jsme vyrovnali hotelový účet a dali se zavést do přístavu. Cecilia se s námi přišla rozloučit, protože každý den doprovází C.J. do Tagbilaranu do školy z asi 10 kilometrů vzdálené vesnice a čeká na ni ve městě. Přístavní terminál byl střežený ozbrojenými vojáky a při vstupu byla bezpečnostní prohlídka jako na letišti. Z Boholu už není daleko na Mindanao, které je převážně muslimské a kde působí teroristická organizace Abú Sajáf.

Filipíny 5-05

Do Cebu City jsme dorazili kolem poledního. Protože jsme neměli zajištěné žádné ubytování, studoval jsem během plavby průvodce a vybral z nabídky hotelů v centru Cebu View Tourist Inn, který byl popsán jako „impressive new hotel , comfortable and secure, in a quiet road“. Terezka tam zatelefonovala a skutečně se nám podařilo zajistit si tam pokoj. Po diskuzi s několika taxíkáři, kteří požadovali přemrštěné jízdné, jsme se konečně s jedním dohodli a dali se zavézt do hotelu. Během cesty se řidič nabídl vozit nás celé odpoledne za 2500 peso a vzít nás ke všem hlavním památkám. To jsme rádi přijali, protože Cebu City je rozlehlé chaotické velkoměsto a několik málo významných míst je od sebe značně vzdáleno. Abychom ušetřili čas, vzdali jsme se myšlenky na oběd (Terezka ne docela snadno), nechali zavazadla v hotelové recepci, protože pokoj ještě nebyl volný, a zahájili naši okružní jízdu návštěvou pevnosti San Pedro. Ta bývala prvním španělským opěrným bodem, vybudovaným Legazpim záhy po připlutí na Cebu, nejprve ze dřeva. Později byla přestavěna z kamene a sloužila po staletí jako kasárna a vězení. Zde také oficiálně skončila na Štědrý den roku 1898 španělská koloniální vláda spuštěním španělské vlajky. Prošli jsme se po hradbách, ale nebylo z nich nic pozoruhodného vidět. V malém muzeu v pevnostních místnostech byly nejzajímavější staré fotografie z 19. století.

Filipíny 5-06

O pár set metrů dál jsme navštívili Magellanův kříž, který už samozřejmě není původní, ale údajně obsahuje několik zlomků originálu. Je umístěný v jakési kapli, na jejímž stropu jsou hezké fresky zobrazující vztyčení kříže a křest cebuanské královny a jejích poddaných. Poblíž je Basilica del Santo Nino a Cebu Cathedral, ty jsme ale vynechali a prohlédli si je jen zvenku.

Dále jsme zastavili u poněkud monstrózního památníku snažícího se znázornit ve zkratce celou filipínskou historii až po moderní dobu. Nejzajímavější ale byla následující návštěva Casa Gorordo, krásného dobře zachovalého domu postaveného bohatým obchodníkem na sklonku španělské koloniální vlády v polovině 19. století. Dům byl později vlastněn prvním domorodým filipínským biskupem Juanem Isidorem de Gorordo, od jehož dědiců jej koupil stát roku 1980 a přeměnil jej v muzeum. Stavba je typickou směsí španělské architektury a místních materiálů a stavebních technik. Přízemí je postaveno z korálu, zatímco patro je z tvrdého dřeva spojovaného dřevěnými kolíky. Zařízení místností je původní, velmi vkusné. Muselo se tu žít příjemně. Bohužel se uvnitř nesmělo fotografovat, protože se tak brání v činnosti tipařům lupičských gangů pracujících na objednávku.

Filipíny 5-07

Velmi hezké místo je také taoistický chrám na svahu na západním okraji města v chráněné oblasti, kde žije cebuánská smetánka. Je to komplex několika budov a pavilonů spojených schodišti ve vzorně udržovaném parku. Vybudováno z darů bohatých čínských byznysmenů.

Filipíny 5-09

Posledním místem které jsme navštívili byla vyhlídková plošina známá jako Tops na horském hřebeni Busay několik set metrů nad mořem. Dorazili jsme tam už za soumraku a potěšili se nádhernou vyhlídkou na Mactan a Cebu City zbarvené zapadajícím sluncem. Zpáteční cesta byla poněkud zdlouhavá díky dopravnímu džemu, dostali jsme se k hotelu až v půl osmé.

Náš pokoj byl už volný, ale připravil nám notné překvapení, byl totiž bez oken, s jedinou rozvrzanou židlí a stolečkem. Měl ale klimatizaci a koupelničku a cena byla vpravdě lidová, pouhých 700 peso za noc, takže jsme se s ním smířili. Šlo jen o jedno přespání. Na večeři jsme se vydali do ulic a hned za rohem našli lacinou čínskou restauraci, kde bylo možné si vybrat z jídel vystavených za pultem. Chvíli jsme se ještě procházeli po rušných ulicích s chodníky nyní zaplněnými stánky s jídlem, v minimarketu naproti hotelu koupili placatku Tanduay rumu, a uchýlili se do naší klimatizované kobky.

Filipíny 5-10

Ráno jsme vyrazili za snídaní opět do ulic, protože hotelová kavárnička nevzbuzovala valnou důvěru. Najedli jsme se v čínském fastfoodu Chow-king, který je na Filipínách stejně populární jako McDonald’s. Byla to opět filipínská vydatná snídaně s rýží, vajíčkem, sladkou klobásou a smaženou rybou. Protože do odletu našeho letadla bylo ještě dost času, courali jsme se po ulicích, přičemž jsme narazili na prodejce pirátských DVD, od nějž jsme koupili za 50 peso nejnovější bondovku Casino Royal, která měla ještě před premiérou.

Před jedenáctou jsme se vrátili do hotelu, vyzvedli zavazadla a zaplatili účet. Před hotelem už nás očekával náš včerejší taxíkář aby nás zavezl na letiště. Tentokrát jsme odletěli na čas.

Zpět na Panay a přes Manilu domů

Po příletu do IloIla, poučeni předchozí zkušeností, jsme nejprve zamířili do již známého shopping mallu SM zásobit se potravinami a nápoji. Do Lanutanu jsme dorazili taxíkem už za tmy, cestou jsme ještě vyzvedli Nicka, který se vracel z práce.

Filipíny 5-11

Středa byla jediným a posledním dnem našeho druhého pobytu v Terezčině domě, který jsme strávili odpočinkem po všem tom cestování, a balením kufrů. Já si byl ještě naposledy zaplavat, ale nešťastně jsem si poranil nohu na korálovém balvanu, takže jsem musel z vody. Počasí se ostatně zkazilo, obloha se zatáhla, protože přes Filipíny přecházel od východu další tajfun, ačkoliv už bylo po tajfunové sezóně. Trochu nám to dělalo starosti s ohledem na zítřejší přesun do Manily. Naštěstí let zrušen nebyl, tajfun se Manile vyhnul. Přesto byla cesta hodně drncavá a nebylo prakticky nic vidět, až před Manilou se mraky roztrhly a krátce jsme dokonce zahlédli jezero se sopkou Taal. Byl to nejtišší let jaký jsem kdy absolvoval, nikdo ze spolucestujících ani nepromluvil.

Tentokrát jsme se ubytovali ve čtvrti Makati City, což je oblast bank, obchodních společností a luxusních hotelů. Trochu se podobá Hongkongu množstvím výškových budov a nadzemními chodníky. Žebráci, bezdomovci a tricykly tu nejsou vítáni. Terezka zde potřebovala navštívit agenturu starající se o veterány II. světové války, aby se pokusila zařídit něco souvisejícího s penzí tetičky Margie, jejíž manžel za války zahynul. Obědvali jsme v restauraci Pancit Ng Taga Malabon, specializované na nudlové pokrmy, Terezčino zamilované jídlo. Bylo to skutečně velmi dobré a laciné, bohužel tam ale neměli pivo, což mi dost zkazilo dojem. Večeřeli jsme s Terezčinými přítelkyněmi Mulingh a Brigidou, které se za námi vypravily z provincie a přinesly nám adobo baboy, vepřové vařené v octě a sojové omáčce se spoustou česneku, pečlivě zabalené aby vydrželo do Kuvajtu. Jedli jsme v čínské restauraci v centru Makati, piva bylo tentokrát co hrdlo ráčilo.

Filipíny 5-12

Pátek byl dnem návratu a také nepříjemností. Na letišti přeplněném k prasknutí se ukázalo, že kvůli tajfunu byly minulý den zrušeny četné lety, takže tu uvázly tisíce lidí. Jen na odbavení našeho letu jsme stáli tříhodinovou frontu, pak jsme se dozvěděli, že bude o 5 hodin opožděn. Další frontu jsme vystáli na vouchery na večeři, pak další na bezpečnostní kontrolu. Ve zmatku kolem zavazadlových rentgenů někdo Terezce ukradl mobil, další dvě hodiny jsme strávili vyšetřováním a sepisováním protokolu, což bylo samozřejmě na nic. Dělalo to na mne dojem, že pachatelem byl nejspíš někdo z bezpečnostního personálu. Poslední fronta byla na večeři v přeplněné letištní restauraci. Když už jsme se konečně dostali do čekárny u gatu, museli jsme sedět na zemi, všechna sedadla byla obsazená. Poslední ránou bylo zjištění, že na palubě letadla nezbylo žádné víno, prý kvůli tajfunové kalamitě nestačili doplnit zásoby. Do Dubaie jsme samozřejmě přiletěli s takovým zpožděním, že nám uletěl spoj do Kuvajtu. Naštěstí se společnost Emirates zachovala slušně a dala nám v Dubaii poukázku na hotel a stravování, takže jsme dopoledne prospali, abychom konečně v sobotu v pět odpoledne přistáli v Kuvajtu.

Konec








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.