24.7.2021 | Svátek má Kristýna


CESTOVÁNÍ: Poprvé na Filipínách (4)

14.1.2021

Boracay

Již před sedmou hodinou ranní jsme zamávali na jeepney jedoucí do IloIla a strávili následující hodinu směstnáni jako sardinky, protože bylo pondělí a mnoho lidí směřovalo do města za prací nebo školou. Naše zavazadla cestovala na střeše. V IloIlu jsme stopli taxíka, který nás dopravil na autobusový terminál. Terezka o něčem diskutovala s řidičem v tagalogu, a jak později vyšlo najevo, šlo o nabídku zavézt nás až do Caticlanu za 1500 peso. 

Protože naše jízdné klimatizovaným autobusem mělo činit po 300 pesech, nabídku odmítla a za chvíli jsme už stáli na prašné pláni, odkud autobusy odjížděly. Jeden byl právě připraven vyrazit, nebyl ale klimatizovaný. Jeho řidič nám tvrdil, že klimatizovaný autobus, který jede přímo bez zastávek, toho dne nepojede. Museli jsme se proto okamžitě rozhodnout zda zkusíme čekat, nebo si najdeme jiného taxíka. Rozhodli jsme se neriskovat a nastoupili do autobusu, který se už už dával do pohybu. Jízdné dělalo 180 peso za osobu. Cesta byla dosti strastiplná, protože první polovinu jízdy autobus zastavoval v každé vesnici a také kvalita silnice se zhoršovala, jak jsme se zanořovali do vnitrozemí ostrova. Bylo horko a všechna okna autobusu byla proto otevřená, což sice zaručovalo snesitelné ochlazování během jízdy, zároveň jsme ale spolykali spoustu prachu. Terezka byla proto mrzutá a litovala, že jsme nejeli taxíkem. Naproti tomu jsme mohli pozorovat ubíhající krajinu, který byla zpočátku plochá, protkaná zavlažovacími kanály a pokrytá rýžovými poli a plantážemi cukrové třtiny. 

Asi po stu kilometrech začala silnice šplhat do kopců a díky tomu se i ochladilo. Na zastávkách ve městech brali autobus útokem prodejci občerstvení, což byly kromě chlazené vody a sodovek většinou pečené banány, špejle s kousky grilovaného kuřete nebo stlačená rýže v zámotku z banánového listu. Nálada se zlepšila, když jsme po asi třech hodinách jízdy zastavili u malé restaurace, kde byla půlhodinová přestávka na oběd. Odtud se silnice začala opět svažovat k severovýchodnímu pobřeží ostrova a autobus už zastavoval jen ve větších městech.

Filipíny 4-01

Před třetí odpoledne jsme konečně vystoupili po šestihodinové cestě před přístavištěm na okraji Caticlanu. Odtud vyplouvá na Boracay přívozní člun každých 15 minut. Vše tu bylo pěkně organizované: před budovou terminálu jacísi naháněči směřují turisty z autobusů nebo nedalekého letiště k okénkům, kde se zaplatí nejprve turistická taxa, pak ekologická daň, terminálový poplatek, a nakonec lístek k přepravě. Dohromady to dá 100 peso. Také je nutno vyplnit formulář s údají o národnosti, výchozím bodu cesty, další destinaci a místě ubytování na Boracayi.

Přeprava na Boracay trvala necelých 10 minut. Dvacetimístný člun byl obsazený asi ze tří čtvrtin, většina našich spolucestujících byli Korejci. U přístaviště na velkém parkovišti čekalo na nově přibyvší návštěvníky několik desítek tricyklů. Nasedli jsme do jednoho z nich, a za 150 peso byli přepraveni na severní cíp ostrova, kde se nacházelo naše ubytování: Balinghay Resort.

Filipíny 4-02

Hledáním vhodného ubytování na Boracayi jsem při plánování naší dovolené strávil na internetu skoro celý den. Boracay je totiž jedním z nejnavštěvovanějších míst na Filipínách. Ostrůvek o rozměrech přibližně 7x2 km má většinu pobřeží tvořenou plážemi bílého korálového písku, v mělkých pobřežních vodách je spousta korálových útesů vhodných ke snorklování a potápění a nedaleko je několik dalších malých ostrovů, kam je možno se vypravit člunem za účelem tzv. island hopping. Jsou tu stovky ubytovacích možností od pětihvězdičkových hotelů po skromné bungalovy. Protože jsem hledal soukromí a klid, vyloučil jsem předem pětikilometrovou White Beach, kde je soustředěna většina hotelů a restaurací.

Filipíny 4-03

Moje volba se ukázala nanejvýš šťastnou. Tricykl nás vyložil u branky oploceného pozemku, odkud nás úzká dlážděná stezka dovedla k budově recepce a malé restaurace utopené v zeleni. Přátelský personál nás už očekával a byli jsme uvítáni čerstvými kokosovými ořechy buko. Zatímco jsme usrkávali brčky jejich obsah, vyplnili jsme přihlašovací lístky a naše zavazadla byla dopravena do našeho bungalovu. Balinghay resort kromě restaurace sestával ze sedmi bungalovů rozmístěných v příkré zalesněné stráni nad malou zátokou. Bungalovy byly vystavěné z korálu a bambusu a propojené chodníčky a schody s malou pláží a přilehlým barem, který byl zásobován z horní restaurace košem spouštěným na provaze. 

Každý z bungalovů měl jméno, ten náš se jmenoval Bat House. Prostorná místnost obsahovala obrovskou dvojpostel s moskytiérou, noční stolky, bambusovu pohovku s vyšívanými polštáři, skříň a malou ledničku. Veliké francouzské okno se skládacími okenicemi poskytovalo výhled na zátoku a moře, nad nímž se už rudnoucí slunce sklánělo k západu. Úzký polootevřený koridor s několika schody vedl do koupelny. Namísto klimatizace tu byl velký větrník a také koupelna postrádala horkou vodu, ale vůbec to nevadilo, protože voda ve sprše byla permanentně vlažná. Brožurka na našem nočním stolku vysvětlovala, že majitel a zakladatel resortu úmyslně pominul moderní vymoženosti jako klimatizaci, telefon nebo televizi, aby hosté mohli zažít autentickou atmosféru tropického ostrova. 

Filipíny 4-04

Zatímco jsme se ubytovali a těšili se krásným západem slunce při skleničce whisky, přišla se pokojská Gizele, která se o nás starala po všech pět následujících dnů, zeptat, co si budeme přát k večeři a zda chceme jíst v bungalovu, restauraci nebo na pláži. Objednali jsme si večeři na pláž a sešli po schůdkách k zátoce. Vpravo spojovací chodníček vedl k hlavní písčité pláži s barem, vlevo za masívním skaliskem byla maličká oblázčitá plážička se stolkem a dvěma židlemi, která se stala naším východiskem ke koupání. Zátoka měla písčité dno zvolna se svažující k jejímu ústí, a byla obklopená malebnými útesy. Voda byla příjemně teplá a klidná jako rybník. Plavali jsme ven ze zátoky na pobřežní šelf a zjistili, že po obou stranách naší zátoky jsou další pláže patřící k jiným letoviskům a že na jedné z nich jsou vytaženy na břeh četné kanoe a plachetnice.

Večeřeli jsme sami u stolku připraveném pro nás na pláži v sousedství baru, za světla ohně rozdělaného na nedalekém skalisku. Těžko si představit něco romantičtějšího.

Filipíny 4-05

Následující dny uběhly jako sen v příjemné rutině. Kolem osmé ráno nás budila Gisele ke snídani, kterou prostřela na malé terase pod naším bungalovem. Po prvním pokusu s kontinentální snídaní jsem následoval Terezčin příklad a objednával si snídani filipínskou, s rýží a smaženou rybou. Po snídani jsme sledovali provoz na moři před naší zátokou, kde bývalo velmi živo. Proplouvaly tu četné lodi s výletníky a potápěči, zásobovací čluny, plachetnice a otáčely se tu motorové čluny vlekoucí „banana boats“ z nedaleké White Beach. Pak jsme sešli k moři plavat a snorklovat. 

Naše restaurace neměla na skladě žádná vína, ale řekli nám, že si můžeme přinést vlastní nápoje. První dopoledne jsme se proto vydali tricyklem na procházku po White Beach, kde jsme také obědvali v thajské restauraci, a na zpáteční cestě se zásobili v supermarketu bulharským červeným a sicilským bílým vínem, jakož i bílým rumem a lahví Islad Mixers na aperitivy. White Beach je krásná, pohlednicová pláž s palmami a mělkým mořem, ale zamořená prodejci falešných značkových hodinek a slunečních brýlí a naháněči nejrůznějších atrakcí, od pronájmu kanoí po paragliding. Celých 5 kilometrů je lemováno hotely a restauracemi. Nepříjemná je také spousta toulavých psů, z nichž mnozí měli prašivinu. Náš Balinghay byl proti tomu opravdový ráj pohody.

Filipíny 4-06

Další zpestření jsme si užili příští den odpoledne, kdy jsme si najmuli plachetnici na okružní plavbu kolem ostrova. Byla to štíhlá dlouhá kanoe s vahadly, hlavní trojúhelníkovou plachtou a kosatkou. Protože trup byl velice úzký, seděli, či spíš leželi jsme na nylonové síti natažené mezi trupem a vahadly. Kromě kordidelníka jsme měli posádku tří kluků, jejichž hlavním úkolem bylo vyvažovat náklon. Na druhé straně ostrova jsme na půlhodinku zakotvili nad korálovým útesem, kde jsem měl příležitost snorklovat. Bohužel mi to dost brzy zkazila medúza, která mně nešťastně požahala kolem úst, takže mi otekly rty a nemohl jsem pořádně držet náustek snorkelu. Tato strana ostrova byla návětrná, takže se tu zvedaly docela slušné vlny a naše plachetnice nabrala pořádnou rychlost. Míjeli jsme několik pláží, které evidentně nebyly tak zalidněné jako White Beach. Po obratu kolem severní výspy ostrova se vítr opět zklidnil a se zapadajícím sluncem jsme důstojně pomalu vpluli zpět do naší zátoky.

Filipíny 4-07

Další večer jsme se opět vypravili na White Beach abychom tu zastihli západ slunce, což se vydařilo. Na několika místech byly vybudované rozlehlé písečné hrady, nyní osvětlené svíčkami, kde bylo možno se za poplatek deseti peso vyfotografovat, což Terezka samozřejmě udělala. Prošli jsme skoro celou pláž od severu k jihu a pak se vraceli chodníkem mezi palmami a vybírali si restauraci, kde bychom se navečeřeli. Přilákala nás jedna se stoly v zahrádce na okraji pláže, kde byly vystavené čerstvě vylovené ryby a jiná mořská havěť. Terezka vybrala rybu na polévku a krevety a sépii, které nám ugrilovali na ohništi s dřevěným uhlím.

Filipíny 4-08

Po celou dobu jsme byli v Balinghai prakticky sami, jen první den byl obsazen také bungalov v našem sousedství a další den se v jiném ubytoval pár mladých Korejců, kteří ale toužili po ruchu a společnosti a odlehlý resort jim nevyhovoval, takže se po jediné noci přestěhovali na White Beach. Přes den se v zátoce občas zastavovaly čluny s výletníky, kteří si dali u baru něco k pití. U korálového útesu v ústí zátoky někdy zakotvily lodě se skupinami Korejců nebo Taiwanců, kteří naskákali do moře v oranžových záchranných vestách a strkali pod hladinu hlavy opatřené potápěčskými brýlemi. Po půlhodině je posádka vylovila a pokračovali dál. Naše malá plážička ale zůstala všech návštěvníků ušetřena.

Poslední den našeho pobytu jsme si objednali k večeři langusty a zakončili tak důstojně toto poklidné intermezzo naší jinak velmi rušné dovolené.

Následující ráno, byla to sobota, jsme vyrovnali účet v restauraci (něco přes 5000 peso) a rozloučili se s milým personálem patřičným spropitným. Ubytování bylo zaplacené už předem prostřednictvím cestovní kanceláře Wow Philippines, účtovali nám 60 USD za noc. Tricykl nás zavezl k přístavišti a zanedlouho jsme se už vyloďovali u známého terminálu v Caticlanu. Další tricykl nás dopravil na asi kilometr vzdálené letiště, odkud jsme měli cestovat na Cebu. Tady nám poněkud zkomplikovalo plány oznámení, že náš let se společností Asian Spirit bude o 3 hodiny opožděn. Nezbylo, než se usadit v zaplněné čekárně a obrnit se trpělivostí. Mně čekání zpříjemnila knížka, Terezce masáž. Konečně před čtvrtou odpoledne se naše dvoumotorové vrtulové letadlo odlepilo po dlouhém drncavém rozběhu od rozjezdové dráhy a zamířilo přes jihovýchodní cíp Panaye nad ostrov Negros a poté k Cebu.

Filipíny 4-09

Dokončení zítra.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.