Den před odjezdem z Egypta jsem měl narozeniny. Nejsem žádný „slavič“ (co taky má senior *1956 oslavovat, že?), stačilo mi prožít čas u milovaného korálového moře pod modrou oblohou. To byl nejkrásnější dárek.

Připili jsme si malým šampaňským koupeným na ruzyňském letišti – a to bylo všechno. Protože jsme trávili dovolenou v hotelu vzdáleném hodinu a půl jízdy autobusem od letiště, čekalo nás brzké vstávání – ve dvě ráno. Proto jsme ulehli záhy po večeři; fotbal nefotbal, už po dvacáté hodině. Kufry byly zapakované, obalené fólií – vše připraveno.

Klimatizace tiše ševelila, poslední zkrácená noc před námi. Usnuli jsme spánkem spravedlivých, horkem a každodenní aktivitou v moři znavených suchozemců. Deep sleep, jak říkají lingvisté.

Před půl jedenáctou večer šok. Mohutné údery na dveře hotelového bungalovu. Opakovaně. Přestože jsme na kouli nechali vzkaz PROSÍME, NERUŠIT (Please Do Not Disturb).

„Běž zjistit, co se děje,“ slyším ženu, „jsem skoro nahá.“ (Prakticky všechny věci jsme měli zabalené.) Šel bych samozřejmě tak jako tak, jen jsem potřeboval pár vteřin, abych se probral.

„Just a minute!“ volám ke dveřím a s hlavou všemožných myšlenek se blížím ke dveřím. Odemknu, sejmu bezpečnostní řetízek – a otevřu.

Na vstupní terase stojí hotelový poslíček, v ruce velký dort a v druhé talíře s příborem. „It ́s for you.“ To je pro vás.

Nevěřím svým očím, nikdo nic neobjednával, s něčím takovým jsme nepočítali. „Thank you so much,“ říkám překvapeně. „Šukran,“ (děkuji) dodávám arabsky – a dávám poslíčkovi dva dolary.

Užitečná rada: Jako častý návštěvník Egypta vím, že vždy je dobré mít po ruce pár jednodolarových bankovek; chvíle, kdy je můžeme potřebovat, přicházejí stejně nevyzpytatelně, jako připlouvají žraloci do laguny. Poněkud nepraktické je chtít si vzít na bakšiš drobné z peněženky ze zamčeného trezoru a při tom ve spěchu a při špatné viditelnosti poplést kód a přidělat si víc starostí, než kolik rozdáme radosti. (Také proto vozím na dovolenou baterku – čím ostřejší světlo, tím lépe.)

Dort byl excelentní, čokoládovo-šlehačkový. Jenomže: byli jsme tři, každý si vzal dva kousky – a co dál? „Danajský dar,“ utrousím nevděčně. Jednoduché řešení. Bydleli jsme blízko bazénového baru, který byl tou dobou ještě otevřen a zbývající část jsem odnesl barmanům, co tam slouží – den co den, od rána do večera.

- Uděláme change, říkám chlapcům. Vy se podělíte o dort a mně dát cup vody a cup coly. To je dobrý byznys, ne?

- A šampaňské by nebylo? žertuje jeden z nich. I like champagne, mám rád šammpáňo, dodává.

- Bohužel, šampaňské už není.

Vracím se na pokoj a říkám si: jaký mělo smysl dát nám tu lahůdku tak pozdě? Ale – darovanému koni na chrup nehleď. Podělili jsme se s bližními a já z toho měl nakonec fajn pocit. Vždy ti bartendeři si naši malou pozornost rozhodně zasloužili.

To je on. (Foto: Autor blogu)