Když mi můj známý oznámil, že jeho brácha zemřel, vybavila se mi jedna vzpomínka.

Kdysi mi řekl: Dovezl jsem si vodu z Bajkalu v láhvi od vodky. A když jsem po 30 letech vyndal láhev z bedny, žasl jsem, že voda je nezakalená a díky umělohmotnému špuntu se z ní neodpařila ani kapka.

Tenkrát v roce 2008 mi svůj zážitek od Bajkalu vyprávěl a já jsem ho dala na papír. A jak už to mezi známými bývá, přidala jsem k článku i jeho jméno. Posléze jsme se rozkmotřili a já jsem nevyhodila z článku jeho jméno, ale své. Ale možná, že u některého článku ještě obě jména zůstala. Až nyní, kdy jsem se dověděla, že je na pravdě boží, jsem se k článku vrátila, neboť jsem měla rukopis v počítači.

Bajkal. Bájný Bajkal – perla Sibiře. Jezero, jehož hloubku žádné jiné dosud nepřekonalo. Je tvořeno příkopovou propadlinou na rozhraní dvou tektonických desek, které se ročně rozestupují. Nejstarší jezero na Zemi. Jeho stáří se odhaduje na 25 – 30 milionů let. Je obklopené horskými hřbety vysokými až 2 tisíce metrů nad jeho hladinou. Vyplňuje tzv. východosibiřskou kryptodepresi, což znamená, že má hladinu nad světovými oceány a dno pod nimi. Hloubka je 1680 metrů, nadmořská výška hladiny je 456 metrů.

Voda z Bajkalu je z horských ledovců a skutečně křišťálově čistá. Je téměř destilovaná – maximálně nasycená kyslíkem. V jezeře je 23 000 km3 vody. Její čistota spočívá v tom, že každá příchozí kapka zde zůstává celé roky a očišťuje se. Další příčinou je maličký ráček, který zachycuje i nejdrobnější řasy a bakterie. Další ráček ničí vše, co by mohlo znečistit vrchní vrstvy Bajkalu. Jezero je jedna pětina sladké vody na světě. V jezeře žije 1200 živočichů, z nichž někteří se jinde nevyskytují. Na jezeře je rozvinutá lodní doprava – splavování dřeva. V zimě dosahuje na jezeře tloušťka ledu až 120 cm. Dokonce v době války se pokládaly na zamrzlý Bajkal kolejnice a jezdila zde železnice. V zimě jsou vesničky ospalé. Mráz 40 °C je třeba brát jako dvacetistupňový, neboť naše zima je vlhčí.

Na jezeře je 27 ostrovů, z toho 22 stálých a 5 periodicky zaplavovaných. Největší Ol’chon s krásnou přírodou. Do Bajkalu ústí 336 řek a odtéká z něj pouze jedna jediná, a to Angara ústící do Jeniseje. Při výtoku z jezera je prudká, široká cca 1 200 metrů, má velký hydroelektrický potenciál. Nachází se na ní kaskáda 4 přehrad. Nastupuje cestu asi 60 km do Irkutska, do první GES (vodní elektrárny). Dále vytváří téměř pětisetkilometrové moře až do Bratsku na druhou GES. Tam nastupuje další cestu, od Bajkalu celkem 2000 km a potom s Jenisejem až do Karského moře – stále ideálně čistá.

Říká se, kdo se nekoupal v ledové Angaře a v Bajkalu, nebyl na Sibiři, pravil můj známý. Konec konců tam skutečně byl a ne jednou. A trošku se rozpovídal. „Naskytl se mi úchvatný pohled do průzračné vody. Je vidět hluboko, až 40 metrů. Nezapomenutelný zážitek je pozorovat rybáře, jak hledají ztracené sítě. Hned u výtoku Angary z Bajkalu je přístav Listvjanka –vesnice roztažená na 12 km, která se vyznačuje dřevěnými baráky. Zajímavá je i hlavní třída s několika dřevěnými chatrčemi, mostíky, potokem a dvěma psy. Je zde také Limnologické muzeum a ústav, který se zabývá výzkumem přehradních nádrží a jezer. V obchůdku pod muzeem je určitě ještě dnes, po 30 letech, velké ocelové péro na dveřích, které tím pádem práskají, div že člověka nešvihnou do hlavy tak, že má navždycky od všeho pokoj. A když už to přežije, tak jistojistě ohluchne.“ Hlasitě se zasmál a pokračoval. „Objevil jsem tam výborný vážený gruzínský čaj za 6 rublů kilo. No, nekupte to. Prodavačka navážila čaj do novin a ptá se: Za čem vam budět tolko čaja? Odpověděl jsem jí otázkou, jestli je odtud, od Bajkalu. Ona že ano, že je takája Bajkalka. Měla na sobě kožíšek a nedalo jí to, aby nevyzvídala: Co tady ti turisti stále hledají? Já jsem tady za celý život žádnou rybu neviděla. A kožich jsem ještě ze sebe nesundala!“

Nesmím zapomenout na legendární šamanský kámen nacházející se uprostřed výtoku řeky Angary z Bajkalu. A na krásnou starou burjatskou pověst o řece Angaře. Tři sta synů má stařec Bajkal. Jejich bohatství, která mu přinášejí, jediná dcera vyplýtvá. Chmurný Bajkal ji chtěl zasnoubit Irkutovi. Zamilovala se však do junáka Jeniseje a jedné noci se za ním vydala na cestu. Když Bajkal poznal její úmysl, chystal se ji pronásledovat. Byla už však moc daleko. Ve vzteku oderval mocnou skálu a hodil ji za ní. Burjati dodnes ukazují kámen hluboko zarytý do vln nezvedené dcery, která v dálce splynula s bohatým Jenisejem a jedním proudem se spolu valí dál, až do oceánu. Posléze otec plakal, slzy mu tekly proudem nad tím, že ho jediná dcera opustila. Angara tudíž vytéká stále a stále. Ale doufejme, že Bajkal už nepláče.

Při cestě od Bajkalu do Prahy překonáte 7 hodin časového rozdílu a přeletíte 100 poledníků východní délky. Tím pádem desetkrát snídáte. Ráno v hotelu Bajkal máte 1. snídani. V Irkutsku (kde je ulice Jaroslava Haška; doklady v muzeu hovoří o jeho činnosti poslance místního sovětu, také osvětového pracovníka v armádě) na letišti je 2. snídaně. V letadle do Bratska, města mladých, dostanete 3. snídani. V Bratsku bylo teprve ráno, takže si dáte 4. snídani. Z Bratska letíte do Novosibirska – milionového města na řece Obu na 5. snídani. Z Novosibirska bývá mezipřistání v Omsku, kde je teprve nebo stále ráno, a tak tedy 6. snídaně. Z Omska do Jekatěrinburku na 7. snídani. Z Jekatěrinburku do Moskvy na letiště Domodědovo, kde je 8. snídaně. Z Moskvy Šeremetěva pak do Varšavy na 9. snídani. Z Varšavy do Prahy 10. snídaně, potom dojedete z letiště domů, a protože je ráno, vaše milovaná vás vítá, že vám udělá 11. snídani, ale vy se slušně ohradíte: Prosím NE, já jsem dnes již desetkrát snídal!

Mému známému, který mi příběh vyprávěl a dívá se na Bajkal z nebes, posílám dík.