Na pokraji Sahary, starosti růžové pusinky, Údolí pytlíků a shledání s domovem

Cesty v sušší části Maroka vesměs sledují říční údolí, a řeka znamená vodu, nebo alespoň vlhkost. Jsou tudíž vroubeny zelenými oázami, datlovými háji, vesnicemi hliněných domků ještě stojících i dávno rozpadlých. Déšť je sice vzácný, ale jednou či dvakrát do roka přijde; hlína promísená se slámou a kamínky se tak časem rozplaví a domeček spadne. Nu, žádné neštěstí, hlíny je dost a místa zatím také, domeček se uplácá nový, a je to. A v každé vesnici a na každém návrší kasba, ale jiná než tam za horami: celé hrady s věžemi a cimbuřími, hliněné, berberskými ornamenty zdobené, jaké si stavívaly místní klany co útočiště před nájezdy jiných berberských klanů. Vedou se učené řeči o svobodném životě, co jej vedli zdejší lidé, než upadli do koloniálního jha, ale spíš to byl život svízelný a plný nebezpečí, v němž nejvyšší uznávanou autoritou byl klanový náčelník, zákonem lup a nepřátelství každého vůči každému. I nesoudil bych tak přísně kolonální jho. Hliněné hrady jsou stejně jako domečky rozpadlé jeden víc, druhý méně, a který je až nápadně zachovaný, můžeme se vsadit, že obsahuje zase nějaký hotel či pension. Nu, není proč bědovat. Zatímco zřícený domeček se postaví znovu, kasby nepřetvořené v ubytovací zařízení by jedna po druhé zmizely z krajiny definitivně, neboť už není proč se do nich uchylovat před nájezdy nepřátelského klanu.

Pomalu se smráká a po levé straně se zaleskne hladina přehradní nádrže, znamení to, že se blížíme k Warzazátu. Město je rozlehlejší, než jsem si představoval, a zahrnuje nezbytnou kasbu, mohutnou a jako novou, protože sloužila natáčení jakéhosi filmu a prošla za tím účelem generální opravou. Na nádvoří stojí kanon také jako nový, a nábojová komora nese nápis – Krupp Essen. Jezte kroupy, připomínám si pány Voskovce s Werichem, a jsem zase trochu jako doma. Ten pocit mizí na rozlehlém náměstí s dlažbou zářící ve večerním osvětlení jako vyleštěná; a tamhle… nevím přesně, co si mám myslet. Jen tak, pod širým nebem, se koná hromadná modlitba, snad že v mešitě zrovna malují nebo kdovíco. Nechci okounět, ale úplně pominout se ta podívaná také nedá; i vidím vyrovnané řady mužských, k nebesům vystrčených zadků, čela v přepokorném gestu schýlená k samé zemi… připadá mi to až jaksi nedůstojné. Našinec se svým Bohem rozmlouvá; katolík vkleče, evangelík vstoje s rukama volně složenýma, neboť je Bohu pokorným dítkem, ne však hadrem u jeho nohou. Muslim si poníženě otlouká čelo o dlažbu. Ale takový je islám, jak už sám název naznačuje: bezpodmínečné poddání se Bohu. Muslim nemá se svým Boha co rozmlouvat, ani rozvíjet svůj vlastní život, i samo myšlení je nevhodné; podřídí se do Jeho svrchované vůle a Bůh už sám určí, co mu náleží a co ne. Přemýšlím, jestli zrovna tohle není příčinou bojovné neústupnosti islámu ve srovnání s tolerancí až přehnanou, jíž se vyznačuje současný Západ; jestli věřící muslim, vůči svému Bohu poddajný až, dalo by se říci, podlézavý, nevyrovnává ten deficit pohrdavou útočností.

A ještě Warzazát nabízí k výběru sbírku útulných hospod s dobrým papáním, čítaje v to restauraci U Habousků. Přesněji Chez Habous (čti Abú), ale věren českému obyčeji všechno překroutit jsem ji překřtil na toho Habouska. Dále pak celou řadu autopůjčoven, což bylo nejpodstatnější, jelikož jsme se rozloučili s našimi francouzskými mládenci a nějaký vehikl potřebovali. S půjčovnami, jak se hned ukázalo, bylo pořízení jako s kozou na ledě. Člověk by řekl, že aspoň světové firmy Avis nebo Hertz budou trochu na úrovni, ale kdepak. Tady neumí nikdo slova anglicky, tady umí, ale zase si neporadí s mašinkou, co se do ní strkají kreditní karty, tam nevědí, co značí slovo "pojištění," až nám Alláh sešle pomocného anděla v podobě hezké, švitořivé dívčiny. Ukáže se, že mladá dáma je Holanďanka odkudsi ze Zeelandu, ale ve Warzazátu jako doma, a spíš už bez toho "jako," neb zde žije se svým přítelem. Odvede nás k půjčovně, od níž bych po těch zkušenostech moc nečekal, avšak hle, všechno jde jako po drátku, za minutku je sepsaná smlouva včetně pojistky, za čtvrthodinku stojí autíčko před krámem. Zázrak! A na večeři prý máme přijít do hostince, co tam pracuje ten její přítel.

Inu proč ne. Hostinec stojí na svém místě i se zmíněným přítelem, typickým pinglem, jak se takovým osobám říká na padesáté rovnoběžce. Také holandská dívčina se dostaví, roztomile švitoří, pusinku špulí a očička jí jen hrají, až je večeře tady a dívčina se vzdálí k jednomu z vedlejších stolů. Chvílemi k ní zabrousím pohledem, a co vidím: růžová pusinka se už neusmívá, spíš vypadá jaksi ustaraně; nač asi myslí? Dovedl bych si představit nač: holka pitomá, říkali jí doma rodiče, jen něco si začínej s mohamedánem, odvede si tě do toho svého Maroka a už jsi v tom, už se nevykroutíš, babizna tchýně – velitelka, harant za harantem, a už ne pozorný, shovívavý přítel, nýbrž pán, jemuž se neodmlouvá, ještě ti pár facek střihne, neboť tak to chodí v muslimské domácnosti. A budeš naříkat, na nizozemské vyslanectví o pomoc psát, vše marno, neboť diplomaté mají pokrk dívenek, co nedbaly rodičovských rad, za exotické fešáky se vyvdaly a teď naříkají, uslzené žádosti posílají. Až nakonec… kdoví. Možná v tom svém Warzazátu zkysneš nadosmrti. Nebo svému fešákovi utečeš, bez dětí, bez peněz, a třeba ještě knížku o svém trápení napíšeš, jako už i jiné napsaly. A bude to starého kozla platné, jelikož dívenky s romantickými sklony jsou nepoučitelné. Každá si myslí, no, dopadlo to zle s touhle a tamhletou, ale můj Hasan je přece jiný, tolerantni, i pivo pije… houby. Tolerantní byl a pivo pil tam. V Holandsku. Návratem do země původu se vrátí k jejím obyčejům, nemůže jinak ani kdyby chtěl, jako že většinou nechce. Tuší to růžová pusinka, a roztomile se neusmívá? Uteč, holka, dokud můžeš! Nebo už nemůžeš? Už je ruka v rukávě? Snad abys začala spisovat tu knížku.

Ale abych pověděl i něco příznivějšího, jídlo bylo v té hospodě dobré, ba velice dobré. Arabská kuchyně, jak ji znám odjinud, bývá jednotvárná: buď kopec rýže s kozím žebrem, nebo šavarma, nařezané skopové či kuřecí maso v chlebové placce. Není to nejhorší, po týdnu ale má našinec takového stravování dost. A k zapití stojí na stole voda, když Alláh skoro všechno ostatní zapověděl, ale vodičku je lépe nechat být, nechceme-li se dočkat běhavky. Marocká kuchyně je však vynalézavá, rozmanitá, plná překvapení, takže se pocestný na večeři dokonce i těší, což o jiných zemích zahrady Alláhovy s výjimkou Turecka nikterak říci nelze. I zařadil jsem do svého kuchařského repertoáru haríru, vedle dršťkovky, kulajdy, bramboračky a prdelačky nejlepší polívku světa

*

S autem, byť i půjčeným, je přece jen jiné cestování než autobusy, i zmíním se v krátkosti o hliněném hradu, ba celém opevněném městě Ait Benhadú, co nesmí chybět v žádné obrázkové knížce o Maroku. O cestě údolím Dra´a do Zagory, na níž by kromě datlových oáz, hliněnými valy ohrazených políček, hliněných vesnic a hliněných kasb nebylo nic mimořádného, ale na konci se zraku poutníkovu otevře pohled na trh, a to už není Maroko, ba ani zahrada Alláhova to není, nýbrž Afrika afrikoucí. Však ne nadarmo stávalo v těch místech návěští pro velbloudí karavany - Timbuktu 52 dní. Návěští kázali zagorští konšelé odstranit, ježto jim připadalo nemoderní, čímž potvrdili, že o turisty sice velmi stojí, jejich pohnutkám však nerozumí. Nicméně mě zaujalo to jméno, Zagora. Zní jaksi podezřele slovansky; kde se tu vzalo? Hle, záhada.

A to by tak mohlo být všechno, chtěl jsem napsat, ale nenapíši, protože jsem si přece na něco vzpomněl. Žehral jsem na zaneřádění opičího lesa u Azrú a nepořádek kolem písečných dun nad Merzugou, ale co se naskýtá pohledu kus cesty za Warzazátem, přesahuje představivost lidskou. Silnička vede mělkou sníženinou, a… starý světoběžník jsem, ale takové nahromadění svinčíku jsem ještě neviděl. Na kilometry daleko se táhne souvislá, doširoka roztahaná souvrství neřádstva s převahou plastikových sáčků, snad že je někde poblíž skládka a vítr rozfoukal to nadělení do okolí, ale to se jen tak dohaduji. I pojmenoval jsem to místo Vallée des pytliques igéliteux, neboť jsme v frankofonní zemi severní Afriky, již, jak si vzpomínám, plánoval monsieur Sarkozy připojit k Evropské unii. Naštěstí odvál vichr světové finanční krize ideu monsieura Sarkozyho jako ty igelitové pytlíky, jisté znepokojení však zůstává. Nebudou – a nemusí to dlouho trvat – naše vlastní země vypadat také tak? Vlny běženců jedna za druhou se převalují přes Středozemní moře, já vím, lidí chudých, zoufalých, lepší život hledajících, jak s nimi nesoucítit. Jenomže s sebou přinášejí i svůj životní způsob, a ten je jaký je. Zlé je, že mnohé země nerozvinutého Jihu jsou zavaleny rychle rostoucími vrstvami neřádstva; horší a varující je, že to domácím lidem zřejmě nevadí. Nevadí jim to, protože jsou jiní, z jiných civilizačních kořenů vzešlí. Naši neolitičtí předkové byli zemědělci, k čemuž náleželo trvalé usídlení; a kdo žije trvale na jednom místě, nezanáší je smetím, protože by se v něm po nějakém čase utopil. Předky těchle hodných, přátelských lidiček byli kočovní pastevci, a nomád se o vzhled svého okolí zvlášť nezajímá; když je mu smetí a velbloudího trusu příliš, strhne stan a popožene stádo o míli dál. A zůstalo mu to, i když dávno už nehoní kozy a velbloudy pláněmi severní Afriky, nýbrž sídlí například ve Warzazátu.

A tak nevím, milí moji. Při úžasné množivosti zámořských hostí a populační lenosti autochtonního evropského obyvatelstva… jak dlouho může trvat, než náš světadíl také bude jedno veliké Vallée des pytliques igéliteux? Neměli bych si začít dělat trochu starosti? Nemalovat si na vzduch růžové multikulturní obrázky, ale pokusit se zachránit, co se ještě zachránit dá?

*

A to už zbývá jen cesta autobusem do Marakeše k letišti. Silnice překračuje průsmykem Tizi-n-Tiška (2260 m.n.m.) hřeben Vysokého Atlasu, ale vidět z něj není skoro nic, jelikož se Alláh rozhodl doplnit zásoby spodní vody dvoudenním deštěm. Jedinou vzpomínkou mi tak zůstává řeznický krám v ublácené horské vesnici, u jehož vchodu lze zřít tři uřezané hlavy: kozí, ovčí, kravskou. Pro domorodce reklama, jíž zváben vstoupí a koupí si libru skopového. Pro našince ohavnost, nutící k odvrácení zraku, jakáž pomoc, už jsem zase u toho, nejsme jako oni, nejsme a být nemůžeme. Alle Leute werden Brüder, všichni lidé budou bratry, předvídá Beethovenova Óda na radost optimisticky, ale sám bych řekl, že projekt všelidského bratrství je nejen nereálný; byla by i škoda, kdyby se měl naplnit. Škoda a otrava. Svět je pěkný svou nekonečnou rozmanitostí, plný nejrozličnějších národů, nejsoucích si svými jazyky, obyčeji, tradicí, dějinami a vším ostatním nikterak bratry, ale cizinci. Tak to má být, co Bůh stvořil, člověk nepředělávej, lepší dobrý cizinec než mizera bratr. O poznání, o porozumění usilujme, ne o rozvaření v bratrské kaši.

*

Kterýmžto poselstvím by mohlo mé povídání končit, ale zase nekončí, neboť bych se chtěl s pozorným čtenářem podělit ještě o jeden poznatek, třebaže už ne z Maroka. Z cenových důvodů jsem zvolil k cestě do jmenované říše portugalskou leteckou společnost TAP, umožňující prodloužené mezipřistání v Lisabonu, kde jsme už před lety strávili nějaký čas a zalíbil se nám; i přilepil jsem na závěr marockého putování ještě den v této ne snad úplně nejkrásnější, ale jistě nejsympatičtější evropské metropoli. Z čehož mi vyplynulo dvojí poznání. Po málo minutách jsem zjistil, že rozumím líp bez učení portugalštině než s učením francouzštině; i věděl bych rád, jakou mají s jazykem Balzacovým zkušenost jiní. Co mě se týče, věnoval jsem mu dost času i úsilí, takže všechno přečtu a nejde-li o příliš hlubokomyslná témata i vymektám, v trochu hbitější rozmluvě však po deseti slovech zjišťuji, že moje anténa nepřijímá. A to jsem se, prosím, učil a do jisté použitelné míry naučil i čínsky.

Zadruhé a především… já vím, je to jen takový pocit. Ale přece: sotva nás taxík vyklopí na náměstí Praça da Figueira, už to cítím, už to vím… tady, tady jsem doma. Tohle, jakkoli nerad užívám tak vznešené terminologie, tohle je moje vlast. Málo na tom záleží, že se zde hovoří jiným, mně jen povrchně srozumitelným jazykem; jazyk není vší identity futrál, jak se domnívali národovci devatenáctého století a dodnes leckdo domnívá v království českém. Podstatnější je, že se ti lidé tady kolem chovají, jak i mně je vrozeno, podobně myslí, vyznávají tytéž hodnoty, mají týž vkus – žádný zdejší řezník by nelákal zákaznictvo na upižlané hlavy - reagují v téže situaci, jak i já bych reagoval. Kdyby mě exilový vítr býval místo v Německu upustil tady, mohl jsem dnes říkat – u nás v Lisabonu. Pojedeme domů, do Portugalska. O Marakeši nebo – když tak slýchám řeči o připojení Turecka k evropskému společenství - o Istanbulu bych při všem zájmu a sympatii totéž říkat nemohl. Je pocitu domova dána dvojí hranice: jedna užší, národní, druhá širší, kulturní a civilizační. První překročit lze, třebaže ne každému a ne snadno. Druhou nikoliv. Pokládám za potřebné zdůraznit to dnes, kdy se v mé staré vlasti šíří až příliš sebejisté domnění, že nepotřebujeme svou širší, evropskou či západní příslušnost, že si vystačíme se svou národní, a co nad ni jest, zbytečné, ba škodlivé jest. Pozor, vlastencové. Pozor, abyste se, ohrnuvše pysk nad svou širší identitou, neocitli osamoceni ve lhostejném světě, vydáni na pospas každému dravci, jemuž se zachtělo do vás zatnout drápy. Jako už tolikrát v dějinách této země, kde se záchvaty hrdého sebevědomí střídají s malomyslností, velká slova s neochotou k činu.

Podle Nového Polygonu

KONEC