Je Stát Izrael zlodějem palestinských a syrských vodních zdrojů?

Světová media se intenzívně zabývají otázkou Blízkého východu. Bohužel se stává smutnou pravdou, že mnohá média, lidskoprávní aktivisté a bojovníci za mír vyznávající ideologii multikulturalismu a politické korektnosti přejímají slepě palestinskou verzi příběhu a dějin a obviňují Izrael z kdejaké špatnosti. Lží bylo zmapováno dostatek, v tomto článku upozorním na další - obvinění, že Izraelci kradou Palestincům a Syřanům vodu. Časopis National Geographic zveřejnil článek Rozdělení vod (Parting the Waters) o problematice vodních zdrojů.

Autor, editor National Geographic Don Belt, napsal pod obrázek izraelského páru na pláži Galilejského jezera: Izrael blokuje Sýrii přístup ke břehu jezera od roku 1967. Popisek se zdá být na první pohled pravdivý, jenže autor zapomíná, že syrská nadvláda nad východním břehem před rokem 1967 byla jasným porušením mezinárodní hranice mezi Izraelem a Sýrií a dohody o příměří mezi oběma zeměmi z roku 1949. Podle této mezinárodní hranice, ustavené roku 1923, spadá celé území pod vládu Palestinského mandátu, a tudíž dnes Izraele jako nástupce tohoto území.

Samotná hranice byla produktem poválečného anglicko-francouzského rozdělení osmanské Sýrie po první světové válce. Byla označena tak, aby celé Galilejské jezero zůstalo uvnitř tehdejší Palestiny.

Don Belt se dopouští nepřesnosti, ne-li přímé lži i o kauze Jordánu a izraelských a palestinských vodních zdrojů. Tvrdí, že všechna voda Jordánu vyvěrá mino území Státu Izrael. Klíčovým vodním zdrojem Izraele je tato řeka, která zčásti pramení v Sýrii a Libanonu, a její voda se shromažďuje v Galilejském jezeře. Ozbrojené střety o Jordán se datují již od roku 1948 v souvislostí s první izraelsko-arabskou válkou.

Izrael má tři hlavní vodní zdroje:

1) pobřežní akvifer (zavodněný kolektor), který leží celý na území dnešního Izraele;

2) západní akvifer, jenž se rozprostírá na obou stranách hranice mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu. Většina vody z tohoto akviferu se shromažďuje pod územím Izraele, je z Izraele snadno dostupná a většina byla vždy používána v Izraeli nebo na území, které bylo k němu přičleněno před rokem 1967;

3) Galilejské jezero - leží celé na území Izraele, napájí je Jordán a podzemní prameny. Takže Beltovo tvrzení, že "potřebné vodní zdroje státu leží za jeho hranicemi", je nepravdivé - pouze některé vodní zdroje Izraele leží v jiných zemích, totéž však platí o jeho sousedech. Řeka Eufrat, jeden z nejdůležitějších vodních zdrojů Sýrie, pramení v Turecku. Podobně mnoho vody Jordánska pochází ze Sýrie, mohutný a téměř jediný vodní zdroj Egypta - Nil pochází zcela ze zdrojů mimo jeho území. Z toho vyplývá, že Izrael není jediný, kdo je závislý na nadnárodních zdrojích. Navíc, co se týká Jordánu, jeho největší pramen Dan byl izraelský ještě před rokem 1967.

Rovněž neodpovídá pravdě, že Izrael má akvaparky, zatímco palestinští Arabové nikoliv. Don Belt publikoval článek, který obsahuje obrázek s titulkem: "Voda jako zdroj třenic mezi Izraelci a Palestinci je pro jejich nerovný vztah příznačná. V tiberiadském akvaparku se Izraelci sluní a koupají v relativní hojnosti, zatímco Palestinci jsou pod izraelskou okupací odkázáni na mělké studny a nákup vody pro Západní břeh z Izraele a finančních zdrojů z EU. Tento dojem je absolutně falešný, Palestinci mají dost svých vlastních akvaparků (podle dostupných údajů). Proč se pan Belt snaží podvádět své čtenáře falešnými údaji? Asi se to neshoduje s oficiální agendou.

Pokud jde o spravedlivý přístup k vodě, Belt tvrdí, že izraelské studny na Západním břehu zásobují izraelská města. Ve skutečnosti však žádná voda z izraelských pramenů na Západním břehu neteče přes zelenou linii, aby zásobovala Stát Izrael. A další nepravda: Osadníci odebírají vodu hlavního vodohospodářského úřadu Mekorot, který vyvrtal na Západním břehu 42 hlubokých studní, aby zásoboval především izraelská města. Židovské osady na Západním břehu mají dost vody do svých koupališť, na zalévání trávníků, zavlažování hektarů polí a skleníků. Naproti tomu tamní Palestinci pod izraelskou vojenskou nadvládou povětšinou nemohou kopat své vlastní hluboké studny, a jsou tak odkázáni na mělké studny přírodní prameny a dešťové srážky, které se v suchém pouštním ovzduší rychle vypařují. Za prvé je nutné poznamenat, že vrtáním hlubokých studní na Západním břehu se Izrael chtěl vyhnout akviferům v těch vrstvách podloží, které slouží jako zdroj palestinským Arabům, aby jim tak neubíral vodu. Izrael tak učinil, ačkoliv jsou takové vrty mnohem dražší než mělké vrty. Pokud jde o používání vody, Belt znovu klame své čtenáře tím, že zamlčuje hlavní a podstatnou skutečnost:: že mnoho vody pro zemědělské užití v Izraeli pochází z recyklované odpadní vody.

Belt zatajuje svým čtenářům fakt, že izraelský podíl na společných zdrojích, konkrétně západním a severovýchodním akviferu, se od roku 1967, kdy Izrael převzal vládu nad Západním břehem, ve skutečnosti zmenšil, zatímco palestinský se zvětšil. Izrael získává zhruba 50 % své vody z Galilejského jezera a pobřežního akviferu - oboje území bylo uvnitř izraelských hranic už před rokem 1967. Dalších 30 % pochází ze západního a severovýchodního akviferu, který je součástí akviferu horského. Tyto akvifery překračují Zelenou linii, oddělující Izrael od Západního břehu, nicméně většina vody se nachází pod územím, které bylo izraelské už před rokem 1967. V dnešní době podíl Izraele na užívání těchto akviferů klesl z 83 na 80 %, to znamená, že pod izraelskou správou se palestinský podíl na těchto akviferech ve skutečnosti zvýšil. Navíc přes Zelenou linii k Palestincům na Západním břehu proudí 40 milionů kubíků vody ročně, jak dokládá místní palestinský servisní podnik Jerusalem Water Undertaking; toto množství odpovídá 83 % vody poskytované touto společností. Palestinci užívají izraelskou vodu, Izrael dodává navzdory svým vlastním skrovným zásobám 0,6 milionů m³ ročně, zásobuje i Pásmo Gazy, kde vládne Hamás.

Navzdory Beltovým tvrzení na Západním břehu Jordánu došlo od roku 1967 ke značnému nárůstu spotřeby vody palestinskými domácnostmi. Nicméně Don Belt a National Geographic tento fakt ignorují, aby jim nepokazil jejich obrázek údajného izraelského utlačování. Mezi léty 1967 a 1995 vzrostla spotřeba vody palestinskými Araby o 640 % - z 5,4 mil. na 40 mil. m³. Za stejnou dobu došlo k nárůstu spotřeby vody v Izraeli pouze o 142 %. Tento obrovský skok v palestinské spotřebě byl možný pouze díky izraelským vrtům nebo povolením k vrtům pro více jak 50 nových studní pro palestinskou populaci. Izraelci položili stovky kilometrů vodovodního potrubí a připojili stovky palestinských měst a vesnic k nově vybudovanému vodovodnímu systému. Palestinské zdroje tento obraz široce potvrzují. Například generální ředitel Odboru pro vodu na Západním břehu Taher Nassereddin uvádí: "(Palestinská) spotřeba vody stoupla jako důsledek růstu populace a tím, že nebyla žádná vážná omezení na vrtání studní pro tyto účely." Nicméně je nutné poznamenat, že některá palestinská města a vesnice odmítla být napojena na nový vodní systém z politických důvodů, a tak mohou být kvůli svému rozhodnutí bez spolehlivého vodního zdroje. A také je smutným faktem, že Palestinci mnoho své vody promrhají.

V konečném výsledku je tedy článek pana Belta pouze dalším plivnutí do tváře Izraeli. Místo aby své čtenáře objektivně informoval, šikovně je klame.