Sýrie zahájila v pravém slova smyslu mírovou ofenzívu vůči Izraeli. V uplynulých dvou-třech měsících nebylo vysoce postaveného zahraničního návštěvníka – počínaje generálním sekretářem OSN, přes představitele Evropské unie až po americké republikánské senátory – jenž by, přijížděje z Damašku do Jeruzalému, nebyl tlumočil svůj dojem izraelským politikům, že prezident Bašar Assad si opravdu přeje mír s Izraelem a má upřímný zájem o obnovení mírových jednání, přerušených v roce 2000. Zástupce Sýrie v OSN, pak ministr zahraničí a nakonec sám prezident Assad opakovaně zdůrazňovali, že navrhují mírová jednání bez předběžných podmínek a Sýrie netrvá ani na tom, aby Izrael zásadně souhlasil s navrácením Golanských výšin. Přirozeně, nezříká se Golan, ale o osudu výšiny, jakož i o všech jiných sporných otázkách, je třeba dosáhnout dohodu v průběhu vyjednávání.

Jako kdyby se kostka obrátila naruby: v minulosti to byl obyčejně Izrael, jenž navrhoval „mírová jednání bez předběžných podmínek“, zatímco arabští vůdcové návrh odmítali, anebo jen s nechutí souhlasili s jednáními; a Sýrie byla mezi všemi nejzarputilejší. Sýrie byla poslední sousední arabská země, která v roce 1949 podepsala s Izraelem dohodu o příměří; v 70. letech se Sýrie nezúčastnila egyptských mírových sondáží, ba dokonce je odsoudila; v roce 1973 spolu s Egyptem napadla Izrael, avšak v roce 1977 se nepřipojila k mírové iniciativě egyptského prezidenta Anvara Sadata, která nakonec vedla k podepsání izraelsko-egyptské mírové smlouvy. Kdyby tehdy Sýrie nebyla propásla příležitost, a Sadat jí posloužil příkladem, mohla dostat Golany, tak jako Egypt dostal zpět Sinajský poloostrov.

Syrská mírová ofenzíva staví Izrael před těžko řešitelnou tajenku a před velmi závažné rozhodnutí. V izraelském tisku, v politických kruzích a také ve vládě se už dlouhé týdny vede diskuse o tom, co vlastně chce Assad dosáhnout? Opravdu chce uzavřít mír s Izraelem? Ale proč právě nyní? Nebo snad jeho návrhy mají posloužit pouze tomu, aby se Sýrii podařilo vymanit se ze své nynější politické izolace a přesvědčit prezidenta Bushe, aby vyjmul Sýrii z listiny států, patřících do „osy zla“, případně aby Sýrie mohla opět zvýšit svůj vliv v Libanoně? Jinými slovy, rozdíl mezi Izraelem a Sýrií může být, že Izrael má zájem o mír, zatím co Sýrie chce nekonečná a neplodná mírová jednání využít pro dosažení jiných cílů. Je-li to pravda, Izrael by zřejmě konal moudře, kdyby pokusy Sýrie o zblížení stanovisek odmítl. Avšak není v tomto případě „přání otcem myšlenky“? Odmítnutí syrských návrhů na obnovení mírových jednání se ospravedlňuje mnoha závažnými argumenty a ještě větším počtem chatrných záminek. Nejupřímnější říkají, že cena míru se Sýrií bude nezbytně navrácení Golan (bez ohledu na to, zda to Syřané stanoví jako předběžnou podmínku anebo nikoli), Izrael se však Golan nemá a nesmí zříci. Jsou, kteří se odvolávají na to, že nyní je rozhodující řešit palestinský problém a jelikož je nemožné přesvědčit veřejnost, aby přijala nutné dalekosáhlé ústupky zároveň vůči Palestincům a vůči Syřanům – Syřané mohou následovat pouze po Palestincích. Další argument je, že Sýrie podporuje a vyzbrojuje libanonský Hizballáh a palestinský Hamas (a také irácké teroristické organizace) a pokud Damašek neznění svou politiku podpory terorizmu, nesmí se s ním zahájit mírová jednání. Snad ještě důležitější aspekt: co by řekl Washington – jediný skutečně věrný spojenec podporující Izrael – kdyby Izraelci začali jednat se státem, který prezident Bush řadí do „osy zla“? Vždyť ani Izraeli by se nelíbilo, kdyby třeba Američané za zády Izraele začali jednat s Ahmadínežádem! (Tento argument vznáší především premier Ehud Olmert.)

A co se stane, zahájí-li se jednání a skončí nezdarem? To je opravdu vážná otázka. Po řadě jednání, která končí fiaskem, je situace často zhoubnější než byla původně. Nebezpečí nového válečného konfliktu vždy existuje, na Blízkém východě pak obzvláště a v případě Sýrie ještě víc. Proto i zastánci přijetí syrské mírové iniciativy se domnívají, že před zahájením oficiálních jednání by v tajných kontaktech bylo třeba vysondovat, jaké jsou šance dohody.

Zastánci přijetí návrhů na jednání (je mezi nimi i ministryně zahraničí Cipi Livniová) zdůrazňují, že Izrael se nesmí dostat do situace odmítající mírová jednání a že odmítnutím jednání může ztratit velmi mnoho v očích mezinárodní veřejnosti. Bez Sýrie – říkají - stejně nelze uzavřít v tomto regiónu stabilní mír, uzavření míru se Sýrií by vyřešilo i problém izraelsko-libanonských vztahů, oddálilo by íránskou hrozbu a především – Izrael nemá co ztratit, pokusí-li se zjistit, jaké jsou Assadovy úmysly. (Poukazoval na to i sám Assad, když kterémusi americkému návštěvníku řekl: „Pochybují-li Izraelci o mé upřímnosti, ať mne postaví před zkoušku.“) V první řadě se však dovolávají historických zkušeností. V roce 1973 chtěl egyptský prezident Anwar Sadat předložit Izraeli mírové návrhy, a proto do Káhiry pozval tehdejšího předsedu Světového židovského kongresu Nachuma Goldmanna. Tehdejší izraelská premierka Golda Meirová zakázala Goldmannovi, aby pozvání přijal. Odmítla také jiné egyptské iniciativy, nazvala je bezpředmětnými a neupřímnými. Kdyby byl Izrael tehdy začal jednat s Egyptem, se vší pravděpodobností by bylo možné zamezit „Řijnové“ nebo „Jom Kippurské“ válce v roce 1973 a jejím mnoha tisícům obětí. Je sice pravda – podle známého Marxova výroku – že historická tragédie se podruhé opakuje jako fraška, ale výjimečně se může stát, že historie i podruhé zrodí tragédii.

Tel-Aviv