V pondělí bylo po šesti letech oficiálně završeno usmíření Izraele s Tureckem. Kdysi přátelské vztahy přerušil a pohřbil Recep Tayyip Erdogan, tehdy ještě premiér, po izraelském zásahu proti propalestinské flotile v květnu 2010. Zorganizovala ji turecká radikální islamistická Nadace humanitární pomoci s cílem prorazit blokádu pásma Gazy; její aktivisté na lodi Mavi Marmara napadli vojáky, kteří chtěli plavidlo odvézt do přístavu, a ti v sebeobraně zabili deset útočníků.

Erdogan se tehdy choval jako smyslů zbavený. Označil incident za „masakr“, odvolal velvyslance, zrušil společné projekty, včetně vojenských, odmítl závěry Palmerovy komise OSN, podle které byl zásah oprávněný a blokáda Gazy je legální, mařil spolupráci Izraele s NATO, odrazoval turecké turisty od cest do židovského státu a při každé příležitosti jej očerňoval. Stal se oddaným přítelem Hamásu, jehož vůdce okázale hostil a povoloval jeho členům plánovat teroristické útoky proti Izraeli z Turecka. Obnovení vztahů podmiňoval splněním řady požadavků. Těmi hlavními bylo zrušení blokády Gazy, kterou Izrael brání přílivu zbraní, omluva izraelské vlády a finanční odškodnění rodinám zabitých aktivistů.

O tři roky později Izrael pod americkým nátlakem vyjádřil „lítost nad ztrátou životů“ a odškodnění slíbil. S omluvou vášnivě nesouhlasil tehdejší ministr zahraničí Avigdor Liberman, který dnes vede resort obrany. Premiér Binjamin Netanjahu ale vysvětlil, že omluvu si vynutila nutnost izraelsko-turecké spolupráce, především v otázce Sýrie a jaderného Íránu. Ankara však ani potom vztahy nenormalizovala a izraelská operace proti Hamásu v pásmu Gazy v roce 2014 Erdogana znovu rozběsnila.

Proč tedy teď? Erdoganova katastrofální zahraniční politika připravila Turecko o všechny přátele a spojence. Rozvrátil zemi krvavými zásahy proti Kurdům, Rusku sestřelil stíhačku, v syrské válce podporuje islamisty a snad i Islámský stát a jeho dohoda s Evropskou unií o uprchlících neumlčela evropskou kritiku potlačování Erdoganových odpůrců a svobody slova v zemi. Jeho autoritářská vláda oslabuje turecké vztahy se Západem, podpora sunnitských povstalců v Sýrii a Muslimského bratrstva ho znepřátelila se šíitskými zeměmi v regionu a vztahy s těmi sunnitskými jsou chladné.

Aby měl Erdogan alespoň nějakého spojence, hodí se mu dokonce i Izrael. O jeho touze po usmíření svědčí i to, že nakonec upustil od své podmínky zrušení blokády pásma Gazy. Izrael ji kategoricky odmítl, ale povolil Turecku, aby do Gazy dodávalo zboží, ovšem až po kontrole v přístavu v Ašdodu. Sám Gaze slíbil dodávky elektřiny, plynu, vody a víc stavebního materiálu a Turecko zase výstavbu elektrárny, vodárny a nemocnice. Erdogan se písemně zavázal, že se pokusí přesvědčit Hamás, aby Izraeli vrátil ostatky dvou vojáků zabitých před dvěma lety v Gaze i dva živé mentálně postižené izraelské občany, kteří před dvěma lety zabloudili do Gazy omylem a Hamás jim brání v návratu. Obě země obnoví diplomatické styky i vojenskou spolupráci.

Ankara si cení příslibu, že obě země zahájí jednání o výstavbě plynovodu a dodávkách izraelského zemního plynu do Turecka, které by nahradily přísun ze znepřáteleného Ruska. Izrael zase dosáhl závazku, že Ankara nedovolí Hamásu chystat protiizraelské útoky z tureckého území. Člen hnutí Saláh Arúrí, který odtamtud naplánoval únos a vraždu tří izraelských teenagerů, která před dvěma lety vedla k izraelské odvetě v pásmu Gazy, už v Turecku údajně není a nebude. Izrael vyplatí rodinám obětí a zraněným z flotily 20 milionů dolarů a Turecko za to zruší všechny soudní žaloby podané proti izraelským představitelům kvůli tehdejšímu zásahu. Ankara však hodlá dál udržovat styky s Hamásem – a aby to Erdogan předvedl, pozval a přijal v pátek před dohodou exilového vůdce hnutí Chálida Mišála.

Pro mnoho Izraelců, včetně vládní opozice, má dohoda hořkou příchuť. Podle nich jen vybídne radikály k dalším protizákonným akcím a flotilám a je nedůstojná a „sadomasochistická“. Odpor vyvolala i výše odškodného násilníkům, kteří chtěli zabít izraelské vojáky, nebo omluva Turecku, které se mělo spíš omluvit Izraeli. Pro Netanjahua má však dohoda „strategický význam“.

Izrael by skutečně neměl z usmíření jásat příliš. Erdogan se nezmění, a když se mu to bude hodit, svůj vypočítavý krok ze dne na den zvrátí. Dřív nebo později se obě země střetnou kvůli turecké podpoře Hamásu. A jakmile dojde k další izraelské odvetě v pásmu Gazy, budou vztahy s Tureckem znovu v troskách.