Byl Mosul Stalingradem války proti džihádismu?

Válka s džihádismem vyvolává řadu otázek. Ta nejobecnější zní takto: lze džihádismus vyhladit vojensky na bojištích Iráku a Sýrie? Nebo je Evropa už jeho konstitutivní součástí? Přes to vše trochu zaráží, jak slabý mediální ohlas vyvolal pád Mosulu.

Mosul byl nejvýraznějším symbolem Islámského státu. Byl jeho praktickou metropolí – jako New York je praktickou metropolí USA – a jediným milionovým městem, které IS ovládl. Dokládal, že písmeno S ve zkratce IS má jakési opodstatnění. Stát musí mít jisté atributy – vlastní území, jeho správu a jeho těžiště. Takovým těžištěm IS byl Mosul tři roky. Teď padl do rukou irácké armády a jako by se moc nedělo (nepočítáme-li návštěvu iráckého premiéra v dobytém městě).

Přitom by se na první pohled zdálo, že ve válce proti džihádismu hrál Mosul roli Stalingradu z války proti nacismu. Bitva o Stalingrad nebyla první ani poslední bitvou druhé světové války, leč měla přelomový a symbolický charakter. Proto se události války dělí na etapy před Stalingradem a po něm. Proto té bitvě zůstal přívlastek stalingradská, ač se ono město už dávno nejmenuje po Stalinovi. Proto má Paříž stanici metra Stalingrad – ne k poctě diktátora, ale k poctě bitvy, jež zlomila vývoj války proti nacismu.

Platí něco z toho pro Mosul? Správně by platit mělo. Pokud jde o významná města a území, Islámský stát už nemůže utrpět významnější a přelomovější ztrátu, než jakou je ztráta Mosulu. Syrská Rakka je – při vší úctě k tamním bojovníkům s džihádisty IS – méně velká i méně významná. Navíc se zdá, že i její pád už je jen otázkou času. Proč se tedy pád Mosulu nepřipomíná v západních médiích více a euforičtěji?

Jasná a hlasitá odpověď schází. Můžeme jen spekulovat, že i západním médiím začíná docházet, že Mosul ve skutečnosti není Stalingrad, stejně jako válka proti džihádismu není druhá světová. Neuvidíme desítky tisíc bojovníků IS odcházet v zástupech do zajetí. Spíše se jako Evropané bojíme návratu mnoha z nich do Evropy, kde je pro ně bezpečněji.

V televizních záběrech civilního života v čerstvě osvobozeném Mosulu zaujmou lidé, kteří teď klidně hrají karty, kulečník a kouří cigarety i vodní dýmky. To vše jim bylo po tři roky upíráno. S nadsázkou to lze říci i takto: užívají si dýmky svobody (než jim je časem zakážou jiní pokrokáři), ale k dýmce míru je ještě hodně daleko.

LN, 11.7.2017