Na hranicích mezi maličkou Gazou a zase ne o tolik větším Státem Izrael zahynuly toto pondělí další desítky lidí. Masakr si můžeme ošklivit, můžeme ho i odsuzovat, ale těžko se mu můžeme divit. Bylo by přímo zázrakem, jak si později povíme, kdyby se zejména v tyhle dny mezi Palestinci a Izraelci něco tragického nestalo. V oblasti strategické Syropalestiny vyteklo v dějinách naneštěstí již moře krve a chladně realisticky vzato ještě bohužel oceán vyteče. Pondělní události k výročí dne vyhlášení Izraele (pro Palestince je to „Nakba“ čili „Katastrofa“ – smutek a exil), znamenaly vlastně jen takovou malou epizodku. Inkriminovaný region totiž beze zbytku dokládá to nejhorší z lidí, a současně bohužel moudrost Platónova postřehu, že jedině mrtví se dožijí konců válek.

K takřka nepřetržitému ozbrojenému konfliktu zde v nejrozličnějších polohách dochází po desetiletí a ve složitou historií opředeném prostředí nelze s klidným svědomím prohlašovat, že ti nebo oni mají jednoznačně pravdu. Fandit jako při kopané, když podporujeme svůj milovaný tým. Byť tyhle zjednodušující pokusy máme z rozličných příčin dennodenně na talíři. Nejvíce se z nich zpravidla dozvídáme o duševním ustrojení či ideové orientaci jejich ambiciózních propagátorů.

Epicentrem regionální výbušnosti se staly po 2. světové válce spory kolem vyhlášení a existence nezávislého Izraele. Světodějný počin navazoval na teorie Theodora Herzla nebo moderní sionismus jako takový, předcházely mu koncentrační tábory s (dodnes propagandisticky využívaným) pokusem o „Konečné řešení“. Stejně tak intrikánské cíle hlavních vítězných mocností. V jejich důsledku se o přežití mladičké státnosti lvím podílem zasloužilo Československo, jež sdílelo Stalinův názor, že by (radikálně) levicoví, antikolonialističtí Židé/židé mohli geopoliticky „zatopit“ Británii. Stát se trojským koněm Sovětského svazu poblíž Suezu nebo přebohatých ropných polí.

O obdobnou geopolitiku běží pořád. Po konci studené války se krátce blouznilo o trvalém blízkovýchodním míru, ale kde je tomu dnes konec. Donald Trump plní své předvolební sliby, tudíž Američany kdysi pragmaticky vybraný spojenec dostal ke kulatým narozeninám opulentní „dárky“. Anulování jaderné (v podstatě mírové) dohody mezi Washingtonem a Teheránem, čímž mimochodem USA hodily přes palubu EU, anebo přesun americké ambasády do (vnitřně rozděleného) Jeruzaléma. Že by tím ovšem nějak přispěl ke světovému míru a růstu uspořádanosti, se říci nedá. Ve snaze vstoupit do dějin se nejvíce přiblížil pochybnému odkazu George W. Bushe, jelikož tak důkladněji prohloubil – jestli se to vůbec dá – tradiční štěpící linie. Případně (arabské) stereotypy, že Izrael je detašované území imperialistické stvůry, Spojených států.

Je jasné, že sedm válečných křížků na krku židovského státu, asi nejdemokratičtějšího zřízení v regionu, z něj činí fakt. Ten je přitom formálně nepřijatelný pro řadu jeho nepřátel. Včetně hnutí Hamás, co kontroluje Gazu a s konkurenty bojuje o zdroje mocenské legitimity. Proto také, cynicky řečeno, musí „vykazovat činnost“. Obdobně jako někteří aktéři na druhé straně barikády kšeftuje s nesmrtelným střetem…

Na začátku jsem citoval jednoho dávno mrtvého intelektuála, jedním dosud žijícím bych skončil. Izraelský spisovatel, esejista a profesor Ben Gurionovy univerzity Amoz Oz řekl něco ve smyslu, že problém není v neporozumění mezi Izraelci a Palestinci, oni si rozumějí úplně a chtějí to samé, potíž je, že to chtějí na stejném místě. A přes tohle, dodávám, nejede vlak.

Článek je rozšířenou verzí textu publikovaného Hospodářskými novinami