V Perském zálivu je po minulém víkendu zase živo. Živěji než obvykle, a to je co říct. Sobotní sofistikované teroristické útoky na ropná zařízení Saúdské Arábie jsou daleko větším ekonomicko-bezpečnostním soustem, než když onehdy část amerických elit hrozila, že vezmou Írán útokem. Přisuzovaly mu totiž podíl na pirátství proti tankerům. Tehdy zůstalo „jen“ u stávajících ekonomických kleští, jež sice islámskou republiku nepříjemně tísní, ale zároveň motivují kdekoho, aby proti nim brojil. Anebo je přímo systematicky obcházel – klasickým příkladem je energeticky věčně „hladová“ Čína.

Přímá vojenská akce supervelmoci nepřipadá v úvahu ani teď, po úspěšném ataku na saúdskoarabské území, k němuž se hrdě přihlásili jemenští vzbouřenci Húsíové. A z něhož USA nakonec obvinily Teherán. Nepochybně k velké potěše svých regionálních spojenců, jimž vzestup expanzivního Íránu pořádně hýbá žlučí a udělaly by proti němu cokoliv. V zájmu objektivity je ovšem na druhou stranu evidentní, že ať už vzlétly útočné bezpilotníky nebo rakety z kteréhokoliv směru, v pozadí stojí zájmy Íránců.

Jaké bude mít podvratná akce následky? Na světovém trhu nám rázem vznikl asi pětiprocentní ropný výpadek (nějakých 5,7 milionu barelů denně), jenž nadto zpochybňuje postavení Rijádu coby producenta černého zlata. Pouštní despocie, jejíž investice do zlepšení pověsti přišla vniveč po surové vraždě exilového novináře Chášakdžího, má rázem pošramocenou i pověst bezpečnostní. Nešlo totiž o první operaci tohoto druhu proti saúdskému území: tato byla pouze nejefektivnější i nejefektnější. Přitom největší stát Arabského poloostrova rok co rok investuje obrovské miliardy z těžby do zbrojení (vloni šlo o téměř 68 miliard petrodolarů), a stojí tudíž na jedné z nejvyšších militaristických příček vůbec. Však k tomu má své rozvětvené důvody. Jen v sousedním Jemenu válčí celé roky. Teď se mu ovšem důsledky zdánlivě vzdálených bitev a blokád (civilistů) vracejí jako bumerang.

Uvedené důvody úbytku nafty na trzích, jenž je dle znalců rozsahem srovnatelný s dopady irácké anexe Kuvajtu roku 1990, způsobily významný růst cen. Což samozřejmě hraje do kapsy ekonomicky ostrakizované Íránské islámské republice, leč také dalším sunnitským monarchiím Perského zálivu, Ruské federaci a podobně. Současně je to však – světe, div se – „Alláhovo požehnání“ pro Spojené státy americké, jejichž problematicky dobyvatelná břidlicová ropa se prozatím jenom těžce prosazuje v mezinárodní konkurenci. Z dotyčného úhlu pohledu je tudíž jistá míra regionálního napětí mezi sunnity a šíity výhodná. Pokud ovšem nepřekročí mez otevřené ozbrojené konfrontace. Tu si Trumpova administrativa nemůže dovolit již z toho titulu, že na dohled jsou další prezidentské volby, afghánská mírová rokování zkrachovala a angažmá v nové válce by byla politická sebevražda. Snaze o opatrnost v dalším dlouhodobém postupu proti tradičním nepřátelům ostatně přisvědčuje též čerstvé odvolání zapřísáhlého nepřítele Teheránu, „jestřábího“ poradce Boltona, jenž odjakživa horlil za změnu tamějšího režimu.

Spletité siločáry, vinoucí se křehkým blízkovýchodním regionem, odkud se USA pozvolna stahují už od Obamovy éry, bude samozřejmě kreslit především zápas o dominanci v oblasti. Zejména poměřování svalů mezi dvěma břehy Zálivu, kde se nachází wahhábitská despocie a proti ní tuhý náboženský režim republikánských šíitů. Důsledky stávající šlamastyky (včetně ovlivnění ceny paliv) závisejí hodně na tom, jak rychle se podaří zacpat skutečné či pomyslné díry po explozích. K čemuž není od věci citovat sebevědomý výrok jemenských vzbouřenců: „... budoucí operace budou ještě větší a bolestivější, a to dokud bude trvat saúdská agrese a okupace.“

Jestliže by se hrozby nepřátel Rijádu nenaplnily a obnova těžních zařízení proběhla vbrzku, dejme tomu v řádu týdnů, bylo by ještě dobře. Ač zrovna tady se informace o konsekvencích úderů na ropná pole Abajk a Churajs rozcházejí. Existují zasvěcení pozorovatelé, kteří čas pro nutné opravy výbuchy nebo následnými požáry strávených zařízení odhadují na měsíce. To by se již bohužel hrála docela jiná písnička. V takovém pádu postačí strategické rezervy k pokrytí mezer v dodávkách, nicméně tržní hodnota nafty vystřelí k výšinám a nastane pravá burzovní panika. Hospodářská smyčka kolem íránského krku pak začne dusit kdekoho. Čímž se mimo jiné dále zkomplikují vztahy mezi Bruselem a Washingtonem. Ten proto Saúdům nahonem posílá své vojenské poradce...

Nejvážnější poměry by ovšem nastaly, pokud by se mocichtivý korunní princ Mohammad bin Salmán (známý jako MBS) rozhodl i kvůli své prestiži přespřílišně mstít. Zásadní růst tenzí mezi sunnity a šíity v oblasti by mohl mít nedozírné následky, na něž je lepší snad ani nemyslet. Ty by nám byl šejtan neboli čert dlužen.

Obdobný komentář publikovala Mladá fronta