Na středu 13. září připadá 30. výročí podepsání dohody, která měla odstartovat mírový proces mezi Izraelem a palestinskými Araby. Z té doby pochází ikonická fotografie z trávníku před Bílým domem.

Izraelský premiér Jicchak Rabin na ní poněkud váhavě podává ruku Jásiru Arafatovi, šéfovi Palestinské osvobozenecké organizace (PLO), která byla do té doby vnímána jako teroristická formace (což odpovídalo skutečnosti). Přítomen byl hlavní politický sponzor tohoto projektu – americký prezident Bill Clinton.

Podepsané ujednání, známé jako Dohoda z Oslo I, okamžitě rozdělilo vnitropolitickou scénu v Izraeli a také komunitu přátel Izraele všude na světě. Ne všichni byli nadšeni z toho, že včerejší šéf teroristů se stal „přes noc“ na arabské straně hlavní postavou mírového procesu. Do této skupiny patřím i já. Po více než dvacetileté podpoře Izraele jsem tehdy zažil ve vztahu k tomuto státu hlubokou osobní krizi – považoval jsem proces se jménem norské metropole v názvu za nepochopitelnou politickou chybu.

Domníval jsem se, že když už Arafat za všechny zločiny, které se jeho organizace na nevinných lidech dopustila a za které nesl politickou, morální i osobní odpovědnost, nestane před spravedlivým soudem, rozhodně by neměl být povýšen do pozice rovnocenného partnera demokratických politiků, ale odsunut do historického zapomnění. V roce 1982, po vítězství Izraele v První libanonské válce (známé jako protiteroristická vojenská operace „Mír pro Galileu“), byli teroristé PLO v čele s Arafatem odsunuti do Tuniska – a tam také měli zůstat.

Drobnou spoluvinu na zvýšení Arafatovy prestiže přičítám i Václavu Havlovi, který nelenil a v dubnu 1990 pozval šéfa PLO do Prahy. Považoval jsem to tehdy za jeden z Havlových politických přešlapů. PLO byla stále teroristickou organizací, násilí vůči civilistům se nezřekla (“papírově“ až o tři roky později) a mimo to usilovala o likvidaci Izraele, s nímž nový režim v Praze krátce před tím obnovil vztahy (po více než dvaceti letech fanatické nenávisti ze strany komunistického režimu v souladu s politikou Kremlu).

Byl jsem vnitřně přesvědčen, že sázet na Arafata je omyl. Po třiceti letech se ukázalo, že jsem měl pravdu. Dohody z Oslo (po Oslo I bylo i Oslo II) byly založeny na dvou pilířích: 1) na vzájemném uznání (Izrael uznal PLO jako jako reprezentanta palestinských Arabů a PLO uznala právo Izraele na existenci v míru a bezpečí) a 2) na závazku PLO, že se zříká terorismu (čímž Arafat přiznal, že PLO byla teroristickou organizací). Tento slib PLO nikdy nesplnila – a to je po mém soudu hlavní důvod, proč se mírový proces zhroutil.

Pocit satisfakce z toho, že jsem měl správný úsudek nepociťuji, protože za tento omyl dua Rabin – Peres zaplatilo životem příliš mnoho Izraelců (hovoří se o více než dvou tisících) a konec konců i samotný Jicchak Rabin.

Existují důkazy – shromáždila je monitorovací organizace Palestinian Media Watch (PMW), která sleduje palestinské i jiné středovýchodní sdělovací prostředky -, že pro vysoké aktéry mírového procesu na palestinské straně nikdy nebyly Dohody z Oslo tím, čím pro Izrael. Že se ukázala dvojí tvář Arabů a jejich licoměrnost. Šéf PMW Itamar Marcus dokládá, že palestinští lídři jinak mluvili ke světové veřejnosti a reprezentantům svobodného světa a jinak k domácímu publiku. Tato svědectví potvrzují obavy oponentů Dohod z Oslo. Palestincům šlo primárně o to, aby se z „vyhnanství“ v Tunisku mohli vrátit do „Palestiny“ a zde pokračovat v boji proti Izraeli; organizovat a logisticky zajišťovat teroristické akce z 2400 kilometrů vzdáleného Tunisu je přece jenom komplikovanější, než když provádíte totéž, ale máte sídlo v Pásmu Gazy nebo na Západním břehu Jordánu (historické regiony Judea a Samaří). Čtyři měsíce před tím, než Arafat rozpoutal vražedné šílenství druhé intifády (začala v září 2000), to potvrdil Abd Al Azit Šahin, tehdejší ministr zásobování ve vládě Palestinské autonomie. Novinám Al Ayyam řekl: „Palestinský lid přijal Dohody z Oslo ne jako trvalé urovnání, ale jako první krok na základě předpokladu, že válka a boj vedený v této zemi je účinnější než boj vedený ze vzdálené země (myšleno Tunisko - LS). Palestinský lid bude pokračovat v revoluci, dokud nedosáhne cílů revoluce.“ Jaký je cíl této revoluce je zřejmé: likvidace židovského státu.

Dalším vysokým palestinským představitelem, jehož výrok I. Marcus připomíná, je Nabíl Šás, i z našich médií dobře známý jako někdejší dlouholetý hlavní vyjednávač s izraelskou stranou. Tento politik dle zprávy PMW z ledna 1996 odhalil palestinskou bezpečnostní strategii: „Pakliže Izrael řekne dost, totiž že nebude diskuse o Jeruzalému, že neumožní návrat uprchlíků, nebude likvidovat osady a nestáhneme se na hranici z roku 1967, vrátíme se k násilí. Tentokrát to ale bude s 30 tisíci palestinskými vojáky. Jsem první, kdo to říká. Dostaneme-li se do slepé uličky, vrátíme se k boji, tak jak jsme bojovali přes 40 let.“ V této souvislosti I. Marcus zdůrazňuje, že v souladu s Dohodami z Oslo pomohl Izrael vyzbrojit policii Palestinské autonomie; tyto zbraně by pak Palestinci obrátili proti Izraelcům. Dodávám: hřejí si Izraelci hada na prsou? To nechám na posouzení čtenářům.

Jiní představitelé samosprávy se vyjadřovali podobně. Ziyad Abu Ein, který sloužil jako náměstek palestinského ministra pro záležitosti vězňů, vysvětlil: „Bez Oslo by nikdy nebyl odpor (rozuměj: teror). Na žádném okupovaném území jsme nemohli přesunout z místa na místo jedinou pistoli. Bez Oslo a vyzbrojení díky němu bychom nebyli schopni spustit tuto velkou palestinskou intifádu (čti: vražednou teroristickou kampaň).“ Toto pravil v červenci 2006 v íránské televizi Al Alam.

Souzní s ním i Sultan Abu Al Einen, člen ústředního výboru Fatahu. V dubnu 2009 uvedl v palestinské televizi Al Quds: „Zbraně, které byly použity proti izraelskému nepříteli v Gaze a na jiných místech, se do Palestinské autonomie dostaly v souladu s Dohodami z Oslo.“

Závěr nejen Itamara Marcuse: Žádný mírový proces neexistuje. Oslo je past, díky které se palestinský teror dostal blíž k izraelskému území. Je fatální chybou izraelské levice, že tuto past neprohlédla.

Ještě ostřeji se na adresu Dohod z Oslo vyjádřil Michael Freund, který byl v době prvního funkčního období premiéra Netanjahua zástupcem ředitele odboru pro komunikaci na Úřadu vlády. Jeho názor je přímočarý: Oslo je mrtvé. Palestinský stát nikdy existovat nebude. Mírový proces hodnotí jako „politováníhodný pošetilý pokus o usmíření teroru výměnou za území“.

M. Freund soudí, že premiér Rabin a ministr zahraničí Peres hodili logiku za hlavu a bezstarostně ignorovali varování přicházející od vysokých důstojníků armády i představitelů opozice a nepochopitelně vysvobodili Arafata z politického zapomnění. Výměnou za to, že s upřímnou tváří slíbil uzavřít mír mu byly předány klíče od Pásma Gazy a Jericha, po nichž následovala další města v Judeji a Samaří. Bylo mu dovoleno přivézt ze zahraničí tisíce teroristů PLO a dokonce dostal od Izraele zbraně a střelivo (pro policejní bezpečnostní síly nově vzniklé autonomie - LS). Následky tohoto obratu ve vývoji událostí byly krvavé a smrtící, ale to se dalo předvídat.

Jako oponent procesu z Oslo argumentuje M. Freund následujícími čísly. Během pěti let po podepsání dohod bylo palestinskými teroristy zabito více Izraelců než za 15 let před jejich uzavřením. Celkem 279 mužů, žen a dětí bylo zavražděno během půl dekády po dohodách, zatímco 254 bylo zabito během 15 let, které dohodám předcházely. Celkově vzato, v posledních třech desetiletích byly zavražděny a zraněny tisíce Izraelců palestinským terorem, přičemž právě tomu mělo Oslo zabránit.

Tím se dostáváme k tomu, co jsem napsal v úvodu. Mírové dohody se zhroutily, protože byly založeny na lži. Na falešné víře, že teroristé jsou s to překročit svůj stín, že ze lva se výměnou za větší výměru savany stane býložravec.

Jaký je tedy výsledek mírových ujednání? M. Freund to hodnotí takto: „V sousedství židovského státu byla vytvořena ne jedna, ale dvě nepřátelské palestinské entity; samospráva se sídlem v Ramalláhu, která podněcuje k násilí, vychovává mládež k vraždění a vyplácí tučné finanční prostředky teroristům za jejich činy. Vedle ní je tu Hamasem kontrolované Pásmo Gazy, odkud byly vypáleny tisíce raket na izraelská města. Rabin a Peres vyšli teroristům vstříc, vzdali se spousty území, ale na oplátku žádný mír nedostali.“ Taková je tristní bilance uplynulých třiceti let.

Poučení a vzkaz M. Freunda všem, kdo donekonečna opakují mantru o dvoustátním řešení jako samospasitelném všeléku: tito lidé přehlížejí zjevnou lekci, kterou Oslo poskytlo - Izrael se už nikdy za žádných okolností nesmí vzdát území a zcela jistě ne výměnou za falešné sliby míru. I když se někteří izraelští premiéři, jmenovitě Ehud Barak a Ehud Olmert, rozhodli nabídnout na stříbrném podnose prakticky vše, co Palestinci chtěli, vždycky to bylo torpédováno. Izrael nesmí připustit, aby v Judeji a Samaří vznikl nepřátelský palestinský teroristický stát, protože by pro jeho budoucnost představoval přímou hrozbu. Oslo a jeho základní princip „zemi za mír“ byl založen na iluzi, že tím lze teror usmířit, eliminovat. Nikoli.

Zde si dovolím připomenout jeden z moudrých výroků exprezidenta Miloše Zemana: „S teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje.“ Možná jak s kterými, ale rozhodně nelze vyjednávat s teroristy palestinskými.

Úplně na konec přidám poslední myšlenku M. Freunda, s níž se plně ztotožňuji: Po třiceti letech můžeme s jistotou říci, že Oslo a vše, co představovalo je mrtvé. Místo snah oživit ho uděláme lépe, když mu napíšeme vhodný nekrolog.

Někdo může namítnout, proč nenapíšu o mírovém procesu mezi Izraelci a Palestinci také něco pozitivního. Odpovím lidovou moudrostí: Kde nic není, ani kuře nehrabe.

Prameny:

Itamar Marcus: „The Palestinian peace process was meant to increase terrorism“

Michael Freund: „Oslo is dead: A Palestinian state will never exist“

Psáno exkluzivně pro Neviditelného psa.