Sleduji dění v Bělorusku a tiše je srovnávám s tím, jak to bylo tenkrát v roce 1989 tady.

Představuji si, jak by nám asi bylo, kdyby demonstrace pokračovaly ještě po 17. prosinci, moc by nechtěla a nechtěla ustoupit, denně by se zatýkalo, z nejvyšších představitelů Občanského fóra by už byl v Praze a na svobodě jen jeden – a toho by přišli chránit před zatčením velvyslanci demokratických zemí. Ti ostatní by byli buď ve vězení, anebo v cizině. Jen ten představitel není nasnadě: Václav Havel nebyl nositelem Nobelovy ceny, jako je Světlana Alexijevičová… A v ulicích by vedle policajtů a vojáků z pohotovostních jednotek řádili neoznačení muži v zeleném, lidi by odvážela auta bez značek. Jen neumím najít podobenství k vypínání internetu, ten jsme tehdy neměli. A protestující se nevzdávají.

Obdivuji Bělorusy a jejich odpor. Držím jim palce, aby se Alexandra Lukašenka zbavili, a v duchu usilovně přemlouvám média, aby na ně nezapomínala. My jsme to měli jednodušší, náš hromadný vzdor přišel ve chvíli, kdy se režim po celém bloku hroutil.

Byla jsem před pár dny na návštěvě, kde se rozpoutala diskuse – k mé jisté lítosti nikoli o Bělorusku, ale o Pullmanovi. Bylo to ale taky zajímavé: někteří z nás tvrdili, že se společnost režimu přizpůsobila – ze strachu, ale přizpůsobila –, jiní namítali, že lidé sice naoko souhlasili, ale ve skutečnosti vůbec nesouhlasili a dělali jen to nejnezbytnější. Zasekli jsme se u toho, kolik lidí vlastně chodilo k volbám. Uvědomila jsem si, že tohle už nikdy nezjistíme. Taky se mi nezdá pravděpodobné, že by těch 99 procent lidí skutečně volilo kandidátku Národní fronty – ale jak to bylo doopravdy? Volby, které jsem po roce 2000 viděla v Gruzii, v Ázerbájdžánu a Bělorusku, byly i z letmého pohledu hanebně zfalšované. Že by se tam vlády naučily falšovat volby až dlouho po rozpadu Sovětského svazu? To se mi nezdá moc pravděpodobné, ale zase: to se už nikdy nedozvíme. Udělat tak mohutné průzkumy už nemá smysl: velká část těch, kdo volili nebo nevolili před rokem 1989, už nežije a odpovědi těch, kteří tenkrát volit mohli, by nemusely být jisté. Lidská paměť je ošidná – a taky člověk nerad přiznává pravdu, která na něj vrhá po letech ošklivé světlo a není ověřitelná. Z někdejších voleb zbyly jen volební lístky a protokoly a ty vůbec nemusejí vypovídat o realitě.

Docela by mě zajímalo, jaké diskuse se povedou za třicet let v Bělorusku, ale toho se už nedočkám.

A ještě víc by mě zajímalo, zda a jak se Bělorusům podaří Lukašenka zbavit. Zda se jim s mezinárodní pomocí povede ochránit Světlanu Alexijevičovou. Mimochodem jsem včera v její knize četla vyprávění dívky, kterou zatkli při demonstraci desítek tisíců lidí protestujících proti falšování voleb – jak hnusně jí vyhrožovali a jak byli násilničtí. Vyprávění je z roku 2010, ale jako by se to stalo včera. Anebo před týdnem.

LN, 11.9.2020