Občanské nepokoje v Bahrajnu pokračují. Minulý týden režim zakročil proti demonstrantům ve městě Diraz. Nejméně pět osob bylo zabito, desítky lidí byly zraněny a více než 280 dalších bezpečnostní složky zatkly. Obyvatelé Bahrajnu nepřestávají protestovat proti vládě vedené králem Hamadem bin Isa al-Chalífou, požadují demokratizaci země a splnění svých legitimních nároků.

Poslední protesty byly reakcí na setkání amerického prezidenta s králem, na Trumpovu podporu vyjádřenou bahrajnskému režimu a rovněž na represe vůči opozičnímu lídrovi Isa Kassimovi, který je představitelem šíitské většiny v zemi. Vláda ho v červnu loňského roku zbavila občanství a před několika dny odsoudila k ročnímu podmíněnému trestu odnětí svobody. Diraz, kde k poslednímu tvrdému zákroku vůči demonstrantům došlo, je rodným městem šíitského duchovního vůdce.

Masová vlna protestů vypukla už v roce 2011, a to v rámci tzv. arabského jara. Zatímco v některých zemích získala opozice nadšenou podporu ze strany Západu, v Bahrajnu je situace docela jiná. Důvody jsou jasné – království je spojencem Washingtonu a v tamní opozici zastánci režimu spatřují nástroj v rukou nenáviděného Íránu. Je třeba zdůraznit, že vláda se Spojenými státy udržuje úzké vztahy už dlouho. Američané zde od roku 1948 mají vojenskou posádku, a v zemi bylo dokonce umístěno velitelství páté flotily s personálem čítajícím šest tisíc lidí. Spolupráce se ovšem neomezuje pouze na vojenskou oblast. Například v roce 2004 obě strany podepsaly smlouvu o volném obchodu. V tomto ohledu je tak přátelské setkání Trumpa s hlavou Bahrajnu naprosto pochopitelné.

Pochopitelná je ale i masová nespokojenost obyvatel s vládnoucím režimem. Podle oficiálních údajů z roku 2010 žije v zemi 1,2 milionu lidí, z nichž je více než 70 procent muslimů (Bahrajn má nicméně i poměrně početnou křesťanskou menšinu, která tvoří zhruba 14,5 procenta populace). Problém ovšem představuje fakt, že zatímco přibližně 70 procent bahrajnských muslimů jsou šíité, vládnoucí dynastie al-Chalífů je sunnitská. Ve zmíněném roce 2010 byla asi polovina administrativy obsazena jejími příslušníky. Dlouhodobě se snaží minimalizovat vliv a moc šíitů, které vnímá přinejmenším jako potenciální hrozbu, za níž se v pozadí skrývá íránský režim. Týž postoj zastává i Saúdská Arábie, která také v roce 2011 na základě formálního pozvání ze strany vlády v Bahrajnu vojensky intervenovala, a to s podporou Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu (Gulf Cooperation Council), v níž má Rijád hlavní slovo, které využívá pro zatlačování íránského a šíitského vlivu v regionu. Žádná ze západních zemí na intervenci adekvátně nezareagovala. Na okraj připomeňme, že to nebylo poprvé, kdy Saúdové provedli v Bahrajnu intervenci; před šesti lety se jen opakoval scénář z 90. let. Od roku 2015 také pod vedením Rijádu probíhá intervence v Jemenu. Její důvody jsou podobné. Západ tyto akce přechází mlčením a saúdský wahhábistický režim podporuje.

V Bahrajnu probíhá odpor vůči režimu už po několik desetiletí. Vláda si uvědomuje, že pokud připustí demokratizaci země, přijde o moc. Proto dělá cokoli, aby se takového scénáře vyvarovala. Situaci v Bahrajnu nelze chápat pouze jako boj o demokratický charakter země, ale rovněž jako soupeření mezi dvěma konkurenčními proudy islámu a jako geopolitický boj ropných monarchií kolem Perského zálivu jakožto spojenců západních zemí proti sílícímu Íránu, na jehož adresu v posledních dnech opět zaznívají absurdní nařčení z podpory terorismu. Je poněkud úsměvné, když prezident Trump taková obvinění pronáší zrovna na saúdskoarabské půdě.