Koncem února jsem si předčasně se zájmem přečetl časopis The New Yorker datovaný 6. března, který byl zajímavý informativním článkem z titulu tohoto článku, s podtitulem „Co je za ruském vměšování ve volbách v roce 2016 - a co je před ním?“ Autory 40stránkového článku jsou korespondenti časopisu Evan Osnos a David Remnick, jakož i moskevský korespondent Joshua Yaffa.

Putinův svět

Od doby studené války šedesátých let se hodně změnilo, i když vždy se Rusové snažili prostřednictvím svých zpravodajských služeb v zahraničí zdiskreditovat Spojené státy a jeho prezidenty. V osmdesátých letech KGB pod vedením Jurije Andropova a tzv. „aktivních opatření“ se Rusové snažili poškodit prezidenta Reagana infiltrací Republikánské a Demokratické strany a popularizací sloganu „Reagan znamená válku“. Nicméně prezident Reagan vyhrál v 49 z 50 států.

Kvalitativně se hodně změnilo po rozpadu SSSR počátkem devadesátých let a zejména po nástupu prezidenta Putina k moci. Jeho kariéra stoupala obrovským tempem. Z důstojníka s hodností podplukovníka KGB v Drážďanech, kde byl skryt jako tlumočník, se stal zástupcem primátora Petrohradu odpovědným za zahraniční záležitosti, pak v roce 1998 šéfem celonárodního FSB (pokračovatelky KGB), pak předsedou vlády a ke konci Jelcinova prezidenství byl Jelcinem jmenován jako jeho nástupce v roce 2000 s tím, že FSB je podřízen přímo prezidentovi.

Putin jako dlouholetý pracovník KGB se postupně obklopil spolupracovníky z řad KGB, kteří dobře znají zpravodajskou službu a její metody. Založením vlastní strany ovládl i Dumu (ruský parlament) a hlavně ovládl veškeré mediální prostředky včetně zahraniční televize „Rusko dnes“. Jakákoliv opozice byla potlačena (Litviněnko zavražděn v Anglii, na 30 opozičních novinářů v Rusku) a také včetně Borise Němcova, bývalého místopředsedy vlády, který byl zastřelen blízko Kremlu, když se vracel z večeře. Jeden z největších ruských podnikatelů Michal Chodorovskij, který kritizoval Putina, byl zatčen v roce 2003, odsouzen za zpronevěru, strávil 10 let v žaláři a byl propuštěn na žádost Hanse-Dietricha Genschera 20. prosince 2013 a nyní žije v zahraničí. Obdobně Alexej Navalnyj, opoziční předák, který chce kandidovat na prezidenta v roce 2018 proti Putinovi, byl také odsouzen k podmínečnému pětiletému trestu za zpronevěru a z titulu rozsudku má zákaz kandidovat.

Putin zahájil aktivně dohody s dodavateli technologií pro naftařský průmysl, hlavně z USA a Německa, včetně navázání obchodních dohod s východní i západní Evropou. To přineslo Rusku velké finanční prostředky, zvláště v době vysokých cen nafty a plynu, protože to vedle zbraní byly hlavní produkty, které mohlo Rusko vyvážet.

Uvědomil si také, že musí zmodernizovat armádu, aby Rusko bylo silné pro odrazení potenciálního nepřítele a případně dostatečně silné pro získání ztracených teritorií, což potvrdil zničením odbojných Čečenců, vítězstvím v krátké válce s Gruzií, kde získal území Jižní Osetie v roce 2008 a v roce 2014 anexí Krymu pomocí „zelených mužiků“ bez výložek, ale jak sám Putin později doznal, „mužici“ byli ruští vojáci. Tím porušil dohodu s Ukrajinou, která se za získání Krymu zřekla podle smlouvy jaderných zbraní. A podpořil separatistické hnutí na východní Ukrajině nejen dodávkou zbraní, ale přímým nasazením ruských vojáků, vedle sestřelení dopravního letadla raketou, což Rusko odmítá přiznat, jako vše ostatní. A jeho ministr zahraničí Lavrov je hlásná lživá trouba do zahraničí, vedle vetování podle potřeby ruského delegáta v OSN.

V době nástupu do funkce prezidenta Putin koketoval se Západem, někteří státníci říkali, že má upřímné oči (G. Bush) nebo že se s ním dá spolupracovat (T. Blair), dokonce se uvažovalo, že Rusko by se mohlo stát členem NATO a za tím účelem se zúčastňovalo schůzek s demonstrací vojenských technologií a výcviku.

CIA požádala Rusko, aby zrušilo aktivní opatření na rozšiřování dezinformací, což by mohlo poškodit USA. Rusko to slíbilo, ale Sergej Tretjakov, šéf ruských zpravodajských služeb v New Yorku, který dezertoval v roce 2008, řekl, že v Rusku se nic nezměnilo a „Rusko dělá vše, co může, aby ztrapnilo USA“.

Stejně tak Putin nevyhověl žádosti prezidenta Obamy v září 2013 na vydání Edwarda Snowdena, který jako zaměstnanec CIA a NSA (Národní bezpečnostní agentury) okopíroval statisíce tajných dokumentů, s kterými utekl z Havaje do Hong Kongu a v červnu 2013 přistál v Moskvě, kde dostal azyl, nyní po prodloužení až do roku 2020.

Putin si uvědomil, že Rusko nemá možnost konkurovat Spojeným státům vojensky, protože vojenský rozpočet USA je 577 milard dolarů (nyní s plánovaným navýšením o dalších 55 miliard) oproti 60 miliardám Ruska. Americký rozpočet je větší než všech dalších devíti vojensky největších zemí dohromady. USA má 1,400.000 vojáků oproti 766.000 ruských a má značnou převahu v loďstvu a letadlech (USA 3,415.893 tun loďstva včetně 11 letadlových lodí oproti 845.730 tun ruského loďstva s 1 letadlovou lodí; USA má 13,892 letadel oproti 3,429 ruských). Jen v tancích má Rusko více 15,398 tanků oproti 8,848 amerických.

Oleg Kalugin, bývalý generál KGB, který žije od roku 1995 v USA, řekl: „Svobodné společnosti jsou často rozděleny, protože lidé mají vlastní názory, a to je to, co se současná ruská zpravodajská služba snaží využít. Cílem je prohloubit toto rozdělení.“ Taková strategie je zvlášť výhodná, když stát jako Rusko je značně slabší a zvažuje geopolitický boj se silnějším státem jako USA (nepočítaje ještě k tomu NATO).

Začátkem ledna 2017, dva týdny před inagurací Donalda Trumpa, ředitel Národní zpravodajské služby USA James Clapper uveřejnil zprávu, že Putin nařídil kampaň k poškození volebního úspěchu Clintonové, posílení Trumpa a tím podkopání veřejné víry v americký demokratický proces.

Ve výpovědi před Senátem Clapper popsal ruskou snahu o vměšování do amerického volebního procesu. Poukázal na hacking emailů demokratů, publikace ukradeného obsahu na WikiLeaks a manipulací sociálních medií k rozšíření „falešných zpráv“.

Kritici zprávy poukazovali na rozpory zpravodajských agentur během irácké války týkající se zbraní masového ničení. Podle mého názoru závisí na definici zbraní masového ničení, kdy např. chemické zbraně, které Irák měl a zabily mnoho obyvatel, si můžeme představit při shození bomb např. na New York, kdy lidé zemřou, ale město jako takové zničeno nebude, oproti např. atomové bombě, kdy budou zabiti lidé a zničen také majetek.

V případě kyberútoku Ruskem při volbách 2016 nedošlo v názorech k žádnému rozdílnému názoru, 17 federálních zpravodajských agentur jednotně souhlasilo, že Rusko bylo odpovědno za hacking. Nicméně při senátním slyšení ředitel FBI James Comey byl dotázán, aby odtajnil informace pro veřejnost, Comey odpověděl, že to nemůže udělat. Na druhé straně těsně před uzavřením voleb Comey oznámil, že emaily Hillary Clintonové stále skrývají nevyjasněné záležitosti bez udání důkazů, což ji bezesporu před volbami poškodilo.

Pro mnoho politických pozorovatelů i veřejnosti je podezřelé, že Trump se nikdy nevyjádřil kriticky o Rusku, ani o Putinovi, ani o anexi Krymu či obsazení východní Ukrajiny. Dva týdny před imagurací zpravodajci informovali Obamu i Trumpa o 35stránkové složce britského zpravodajce Christophera Steela o informacích během Trumpovy návštěvy Moskvy v roce 2013. Někteří pozorovatelé se domnívají, že Rusové mají informace na Trumpa z jeho návštěvy v roce 2013, protože se setkal s ruskými oligrachy, kteří převedli peníze za hranice.

Pro mnoho bezpečnostních zpravodajců, hacking emailů je součástí větší a hluboce znepokojujícího obrazu: Putinovo přání poškodit americkou důvěru a podlomit západní spojence - diplomaticky, finančně a vojensky -, kteří vytvořili poválečný prosperující svět.

Někteří v Moskvě jsou také alarmováni. Dmitrij Trenin (je občas v americké televizi), politický a vojenský analytik z Moskevského centra Carnegie, říká, že na začátku podzimu před Trumpovým vítězstvím „jsme byli na cestě kolize v Sýrii“. Řekl, že Kreml očekával, že když Clintonová vyhraje, zahájí válečnou operaci v Sýrii, možná stanovením bezletových zón nebo vyprovokováním rebelů k sestřelení ruského letadla. A nechat pocítit Rusy, že je to nový Afghánistán.

Sergej Rogov, ředitel Institutu pro americká a kanadská studia v Moskv,ě řekl: „Strávil jsem mnoho let v zákopech první studené války a nechci zemřít v zákopech druhé. Jsme zpátky v roce 1983 a já takto nechci být o 34 let mladší. To je děsivé“.

Putinova nevraživost k Západu a současně ambice zahájit protizápadní konzervatismus pochází z touhy obnovení ruské síly a hrdosti.

Hybridní válka

Náčelník generálního štábu ruské armády Valerij Gerasimov je otcem „hybridní války“ pomocí hackingu (získání přístupu do dat oponenta). Rusko má několik středisek tohoto typu vybavených poslední počítačovou technologií, kterou obsluhují mladí absolventi předních ruských technických univerzit.

Sám s tím mám zkušenost, když v začátcích počítačů v Československu Rusové chtěli dodávat počítač Minsk programovatelný jen ve strojovém kódu. Když jsme se jich ptali, jak to chtějí zajistit, řekli že oni vyberou přední absolventy matematických fakult a ti si toto programování po krátkém čase osvojí, způsob naprosto neakceptovatelný v Československu. Později programátoři Kancelářských strojů vytvořili pro Minsk programovací jazyk, ovšem počítač se stejně neujal.

Putin sám používá počítač zřídka, ale posunul svou zemi do počítačového světa. V roce 1996 nová generace hackerů v Rusku docílila prvního proniknutí do amerických sítí, ukradla desetitisíce souborů včetně návrhů vojenských technologií, map vojenských instalací a rozložení posádek.

V roce 2007 v Estonsku, v jedné z nejvíce počítačově propojených zemí a původci Skypu, se najednou „položily“ všechny vládní systémy, banky a média. Důvodem bylo, že Estonsko odstranilo sochu sovětského vojáka z centra Tallinu, když předtím ruská vláda varovala Estonsko, že odstranění bude vážná urážka pro ruskou historii. Stačilo zaplavit estonská centra pomocí „distribuovaném odmítnutí služeb - DDoS“ - útok, který pokračoval po dva týdny. I když tento incident zaznamenal slabou mezinárodní odezvu, byl to státem organizovaný kyberútok z politických důvodů.

Ani ne rok po estonském útoku zaútočily ruské tanky a letadla na Jižní Osetii v Gruzínsku. Během stejného momentu armádního útoku hackeři neutralizovali 54 webových sítí sloužících pro vládu, banky, média a ukradli vojenské informace a zastavili celonárodní internet. Gruzínští důstojníci měli potíže posílat rozkazy vojsku a zmatení občané nevěděli, co se děje. Vojenská kampaň v Gruzii byla první pozemní vojenskou operací spojenou s kyberútokem. Přes tento úspěch Kreml považoval za neúspěch, že se jim nepodařilo ve stejnou dobu vojenskou operaci propojit s mezinárodní propagandou.

Ruští generálové si vzali tuto lekci k srdci a začali studovat použití médií pro informační válku, což později použili na Ukrajině a v Sýrii.

Američané ve spojení s izraelskou zpravodajskou službou na druhé straně v roce 2008 uskutečnili první kyberútok pod jménem Stuxnet na kritickou íránskou nukleární infrastrukturu, kdy dostaly odstředivky mimo kontrolu a tím byl zpožděn nukleární rozvoj.

V únoru 2013 Valerij Gerasimov, náčelník ruského generálního štábu, napsal v malém, ale vlivném časopise pro ruské vojenské stratégy Vojensko-průmyslový kurýr článek Význam vědy pro předvídání. Článek identifikoval a urgoval adopci západní strategie, která zahrnuje vojenské, technologické, mediální, politické a zpravodajské taktiky, které mohou destabilizovat nepřítele za minimální cenu.

Podle Gerasimova „role nevojenských prostředků k dosažení politických a strategických cílů se zvýšila a v mnoha případech převýšila sílu zbraní v jejich efektivnosti“.

Tato strategie, zvaná „hybridní válka“, je nyní v mezinárodních vojenských kruzích známa jako Gerasimova doktrína.

Gerasimovův předpis se ukázal prorocký v roce 2014, když Rusko anektovalo Krym v rychlé operaci, která přistihla americké vedení nepřipravené, a v rozporu s mezinárodním právem. Neidentifikovaní ruští vojáci zvaní „zelení mužici“ obsadili ukrajinské základny na Krymu a během několika dní bylo zorganizováno referendum, pro které Ruskem vytvořená propaganda získala obyvatelstvo, které mělo historické vazby s Ruskem.

Na podzim 2014 skupina hackerů zvaná Dukes a v bezpečnostních kruzích také Přítulný medvěd (Cozy Bear) napadla počítačový systém amerického ministerstva zahraničí a získala dostatek kontroly, až jeden činitel řekl, že „vlastnili“ systém.

V roce 2013 ruské ministerstvo obrany oznámilo, že vytváří „vědecké“ a „informační“ prapory za účelem ničit informační systémy protivníka. Podle Olega Děmidova, experta na informační bezpečnost, byly tyto skupiny tvořeny absolventy předních technických univerzit. Penzionovaný plukovník KGB řekl časopisu Ogoňok, že Rusko má přibližně tisíc lidí pracujících online ve vojenských a bezpečnostních operacích. V listopadu 2016 online publikace Meduza uveřejnila zprávu, že několik stovek technických specialistů odešlo z komerčních firem pracovat pro státní kybertýmy.

Po penetraci ministerstva zahraničí se systém Dukes dostal do počítačového systému amerického prezidenta, který sleduje pohyb prezidenta. Ruské pronikání do politicky citlivých cílů alarmovalo Washington a Clapper, ředitel národní bezpečnostní služby, řekl při slyšení v Senátu, že ruské kybernetické ohrožení je větší, než původně předpokládali.

Obdobná situace existuje ve Francii, kde se Rusové snaží nejen finančně pomoci prezidentské kandidátce Marine Le Penové půjčkou z ruské banky, ale i znemožnit její protikandidáty, zejména Emannuela Macrona šířením falešných zpráv.

V Německu je to ruský útok proti Angele Merkelové, zastánkyni NATO a EU, ovlivněním federálních německých voleb.

V březnu 2016, útok byl skutečný. Kybernetičtí experti rozeznali druhou skupinu zvanou Módní medvěd (Fancy Bear), které se podařilo dostat do systému Johna Podesty, šéfa kampaně Hillary Clintonové, s technickým podpisem viditelným v útocích proti německému parlamentu, ukrajinským dělostřeleckým systémům a Světové protidopingové agentuře. Dostat se do systémů a emailů Demokratické strany nebylo nikterak složité, důležité bylo využití získaných informací.

7. října 2016 WikiLeaks vypustil první část z celkového počtu 50.000 emailů z Podestova systému. Od roku 2010, kdy WikiLeaks získal pozornost uveřejněním vládních dokumentů, jejich zakladatel Julian Assange, který nalezl úkryt na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, aby unikl vyšetřování za znásilnění ve Švédsku, což on považuje za záminku pro americkou snahu ho vydat. Je politicky komunikativní, je častým hostem v ruské televizi (jako Edward Snowden) a v únoru 2016 řekl, že kandidatura Clintonové požene USA do nekonečné, hloupé války, která rozšíří terorismus.

WikiLeaks uveřejňoval svazky emailů každý den až do voleb. Reportéři uveřejňovali zprávy - výňatky z vysoce honorovaných projevů Hilary Clintonové, diskusi o Clintonové vyjádřeních o Benghází, vnitřní boje v nadaci Clintové, přes politický risk zahraničních dotací. Vše toto ničilo reputaci Clintonové.

Kampaň Clintonové udělala mnoho taktických chyb a Trump získával bílé dělnické voliče mnohem efektivněji, než média rozeznala.

28. října 2016, dva týdny před volbami, ředitel FBI James Comey veřejně oznámil, že nové emaily Clintonové vyšly na povrch, aniž uvedl detaily. Tím došlo k dalšímu posunu voličů od Clintonové, zejména z řad méně vzdělaných žen.

V poslední době bylo odhaleno, že dvaadvacetiletý Karim Baratov, kanadský občan s dvojím občanstvím, také z Kazachstánu se dostal do sítě Yahoo, kde „ukradl“ 500 milionů uživatelských adres z databáze a předal, respektive prodal je spolupracovníkům z Ruska, Alexeji Belanovi a zaměstancům ruské zpravodajské služby FSB (zaměstnancům Centra pro informační bezpečnost) Dmitriji Dokučajevovi a Igoru Sušchinovi.

Tento mladík Baratov, který si žil značně nad poměry, jezdil v několika sportovních autech a bydlel v pěkném domě, se na požádání FSB dostal také do vybraných adres z Googlu a byl hledán od roku 2012 Interpolem.

Nyní byl v Kanadě zatčen a čeká na soudní slyšení a rozhodnutí o vydání do Spojených států k trestnímu stíhání. Jeho právník, žádá, aby byl propuštěn na kauci a poté propuštěn na svobodu, protože je teprve dvaadvacetiletý.

Nyní ruská Duma na základě těchto obvinění a propagaci ruské televizní RT stanice má rozhodnout o tom, zda americká média v Rusku nepřekračují ruské zákony. Na pozitivní odpověď nebudeme asi dlouho čekat.

Turbulence

Žádný rozumný analytik nevěří, že ruská aktivní opatření ve Spojených státech a Evropě jsou dominantní silou za vzestupem Trumpa a nacionálních politiků v Evropě. Odpor k efektu globalizace a ztráty průmyslu jsou daleko důležitější faktory. Nicméně západní Evropané se obávají, že Západ a jeho poválečné aliance jsou ohroženy. Kdyby se tak stalo, dalo by to Putinovi řadu příležitostí.

Je pravda, že Trump, který byl a stále je v „záběhu“, se zmínil skepticky o NATO a brexitu, přestože ministr zahraničí Rex Tillerson a ministr obrany James Mattis mluvili opačně. Je také pravda, že Trump pronesl v Kongresu velmi dobrý projev, kterému tleskali celou dobu republikáni a mnohdy i demokraté. Lze si ale představit, že jeho projev byl pečlivě připraven a čten viceprezidentem, vedením Kongresu a také důležitými ministry. Zajímavé bude, jak bude bilancovat doslova miliardové sliby ve všech sférách života včetně státního dluhu. Je ale pravda, že některé jeho ekonomické a regulatorní představy dávají smysl, pokud se uskuteční v rozpočtové realitě.

Protože se ale jedná teprve zhruba o tři měsíce Trumpova panování, můžeme očekávat během dalších let řadu „zajímavých“ prohlášení, zvláště když mluví spatra nebo používá svůj oblíbený Twitter. Tato twitterová prohlášení mu spíše škodí, než pomáhají, a jsou zbytečně zdrojem kritiky některých předpojatých médií.

Andrej Kozyrev, který byl ministrem zahraničí během Jelcinovy vlády, žije nyní ve Washingtonu. Odešel z Ruska, jakmile se stalo více autoritativní. Vidí nyní znepokojující situaci ve své adoptivní zemí. Říká: „Jsem velmi znepokojen. Moje obavy jsou, že co si pamatuji, je to pravděpodobně poprvé, že máme stejný druh lidí na obou stranách - v Kremlu a v Bílém domě. To je důvod, proč mají rádi jeden druhého. Není to z důvodu politiky, ale že jsou si podobní. Starají se méně o demokracii a její hodnoty, ale více o osobní úspěch, ať už jej definujeme jakkoliv.“

Když byl Trump v Moskvě v roce 2013 během soutěže Miss Universe, novinář z NBC se jej ptal na Putina a on řekl: „Já ho znám a musím říct, že Putin se velmi zajímá o to, co zde děláme.“ Následně, během oběda v tiskovém klubu, řekl: „Mluvil jsem nepřímo a přímo s Putinem, který nemohl být příjemnější.“

Během prezidentské kampaně Trump řekl: „Nikdy jsem se nesetkal s Putinem, nevím, kdo Putin je.“ V roce 2008 jeho syn Donald řekl, že „Rusové tvoří dost velký průřez našich aktiv“.

16. února 2017 byl Trump znovu otázán, zda kdokoliv z jeho kampaně byl v kontaktu s Ruskem. Trump odpověděl: „Nikdo, o kom vím.“ Zprávy o ruských kontaktech označil za lži a řekl: „Nemám nic společného s Ruskem. Netelefonoval jsem s Ruskem roky. Nemluvím s lidmi z Ruska.“

Další den senátní výbor pro zpravodajské služby formálně doporučil Bílému domu, aby uchoval všechny materiály, které by daly světlo na kontakty s ruskými představiteli. Jakákoliv snaha je zastřít by byla kvalifikovaná jako zločin.

Trumpův bezpečnostní poradce Michael Flynn přijal 40.000 dolarů od propagační ruské televizní stanice s vysíláním do zahraničí Russia Today za to, že seděl při večeři vedle Putina. Flynn byl nucen rezignovat, když se objevily zprávy, že se setkal s ruským velvyslancem, s nímž mluvil o sankcích, a o tom zalhal víceprezidentovi Pencovi.

Při senátním slyšení o místo ministra spravedlnosti (kterému je podřízena FBI) kandidát Jeff Sessions pod přísahou řekl, že neměl žádné kontakty s kýmkoliv z Ruska. Jak se pak ukázalo, dvakrát se předtím setkal s ruským velvyslancem. Tento přečin se stále vyšetřuje. Ostatně s ruskými představiteli se sešlo dalších několik spolupracovníků Bílého domu včetně zetě prezidenta Trumpa, Jareda Kushnera.

Možná jako obranný mechanismus Trump nyní přišel s oznámením, že Obamova (Obamu nazval nemocnou osobou) administrativa mu nasadila odposlechy do jeho sídla v Trump Tower, bez předložení jakýchkoliv důkazů. To jistě vyvolá mnoho mediálních dohadů a kongresového vyšetřování. A to jsme teprve v třetím měsíci Trumpova prezidentství. Nevylučoval bych ale, že odposlechy, pokud k nim došlo, místo Obamovy administrativy zařídila ruská zpravodajská služba ve Spojených státech.

Zpočátku členové ruské elity počínaje Putinem oslavovali (dokonce se šampaňským) zmizení Clintonové ze scény a novou vlnu směrem k americkému populismu, který ponechá Rusko v klidu. Pád Flynna a představa kongresových slyšení ochladily tento entuziasmus.

Fjodor Lukjanov, šéfredaktor předního žurnálu pro zahraniční politiku v Moskvě, řekl, že Trump, stojící před tlakem kongresových vyšetřování, se může stát „normálním republikánským prezidentem oproti původnímu očekávání“. Jinak řečeno Trump dojde k závěru, že nemá politickou licenci ke skončení sankcí proti Moskvě a umožnění ruských geopolitických ambicí. Jako znak změny nálady v Moskvě Kreml nařídil ruským televizím, aby byly rezervovanější v hodnocení nového prezidenta.

Alexej Venediktov, šéfredaktor populární rozhlasové stanice Echo Moskvy (stanici denně poslouchá 800.000 Moskvanů a 1,800.000 lidí v jiných městech mimo Moskvu) a osoba s mnoha kontakty uvnitř ruských elit, řekl: „Trump byl atraktivní lidem v ruském politickém prostředí jako znepokojovač amerického politického prostředí.“

Venediktov naznačoval, že pro Putina a lidi kolem něj jakákoliv podpora, kterou ruský stát poskytoval Trumpově kandidatuře, byl krok v dlouhodobé rivalitě se Západem. V Putinových očích to je pro Rusko nejdůležitější strategický zájem, který předcházel Trumpa a který po něm bude pokračovat. Putinovo Rusko musí přijít s řešením, co udělat pro svou ekonomickou a geopolitickou slabost. Tradiční páky vlivu jsou omezené a když to není pro nukleární arsenál, je nejasné, jak důležitou světovou silou by mohlo být. „Takže musíme vytvořit turbulenci uvniř samotné Ameriky.“ Venediktov řekl. „A země, která je sužována turbulencí, uzavře se do sebe - a ruské ruce budou svobodné.“

A tato turbulence v Americe je již značně rozvířena - agresivní kritika od Demokratické strany, která je v nezáviděníhodném stavu, předpojatá kritika některých médií, demonstrace různých skupin a na různá témata, a ostatní státy světa si kladou řadu otazníků. Máme se tedy do budoucna na co v Americe a ve světě těšit.