Mezi zahraničními představiteli, kteří vystoupili na letošním Valném shromáždění ve čtvrtek 21. září, byl také předseda Palestinské autonomie Mahmúd Abbás. Ani tentokrát se ve svém projevu nevyhnul nehorázným lžím.

Že před svým projevem nechá u dveří General Assembly Hall jednostrannou antiizraelskou propagandu a deformovaný pohled na tamní krizi, nečekal snad ani největší fantasta. V tomto smyslu Abbás nepřekvapil. Neodpustil si ovšem několik otevřených lží, polopravd a provokativních urážek, z nichž několik připomenu. Tvrdil například, že Izrael zcela vyřadil z agendy Dohody z Oslo. Nezmínil ale, že mírový proces je u ledu nikoli z viny Izraele, ale naopak Palestinců. Založen je totiž na dvou pilířích: slibu o vzájemném uznání (oboustranně splněno) a palestinském závazku, že se zřeknou terorismu (nesplněno). To je pravý důvod toho, proč je Oslo v kómatu.

Pak se posluchači dozvěděli, že „izraelská, rasistická pravicová vláda pokračuje ve svých útocích na náš lid a jeho vojsko“. Především: izraelská vláda je pravicová, nikoli rasistická. To je urážka. Drtivou většinu 33členného kabinetu tvoří členové středopravého Likudu a ultranáboženských stran (82 %). I kdybychom všechny ministry zbývajících dvou ultrapravicových partají (Židovská síla a Náboženský sionismus) označili za rasisty, což je samozřejmě nesmysl, přestože lidé na levicí to s oblibou činí, pak by tvořili pouhých 18 %. Čistě modelově: vládu s 82 % nerasistických ministrů nelze označit za rasistickou. Ve skutečnosti Netanjahuova vláda není rasistická vůbec, protože se musí řídit zákony demokratického, právního a nerasistického státu (a občasné politováníhodné slovní excesy toho či onoho jejího ultrapravicového člena na tom z principu nemohou nic změnit).

Co je ale neméně podstatné. Jeruzalémská vláda neútočí na „palestinský lid a jeho vojsko“ (vojsko Palestinská autonomie nemá a ani mít nemůže, protože nejde o suverénní stát), ale vede kampaň proti teroristům a jejich ozbrojeným formacím (v tom supluje bezpečnostní síly autonomie, které v plnění této povinnosti totálně selhávají; existuje podezření, že částečně záměrně). Opět tedy záměna ve stylu kazajky a svěrací kazajky.

Palestinský lídr také řečnil o izraelských „útocích na islámská a křesťanská svatá místa“ v Jeruzalémě. Podle něj Izrael porušuje historický a právní status mešity Al Aksa, která byla mezinárodně uznána jako výhradní muslimské místo uctívání, a to včetně přilehlé modlitebny Bab Al Rahma a pozor - také zdi Al Buraq. Přeloženo jde o Západní zeď, pozůstatek Druhého chrámu, tedy nejposvátnější místo židovského náboženství. Jak na muslimskou exkluzivitu Abbás přišel?

Opírá se o rozhodnutí Lofgrenovy komise o Západní zdi z roku 1930. Ta byla ustavena britskou vládou, která tehdy vykonávala v Palestině mandátní správu z pověření Společnosti národů; ta také s ustavením komise souhlasila. Důvodem jejího vzniku byly předchozí krvavé arabsko-židovské střety. Komise měla stanovit, komu Západní zeď patří. Rozhodla dvojace. Patří muslimům, protože je součástí komplexu Haram Al Šarif (arabské označení Chrámové hory, kde ve starověku stály oba židovské Chrámy), který je ve vlastnictví muslimské nadace Waqf. Současně ale komise uvedla, že Židé budou mít ke Zdi svobodný přístup za účelem náboženského uctívání, a to až na několik výjimek (například nesměli troubit na šofar, hudební nástroj z roku berana či jiného rituálně čistého zvířete).

Dlužno dodat, že výsledek Lofgrenový komise, přestože byl mandátní správou přijat a zakomponován do její legislativy, vyvolal na židovské straně ostrou polemiku a znamenal rozdělení. Politická reprezentace sionistů (Národní výbor) kompromis přijala, náboženská reprezentace (hlavní rabíni) jednoznačně odmítla. (Britům záleželo na tom, aby výsledek komise byl přijat ve shodě, k čemuž nedošlo.) Postoj zástupců judaismu se ukázal po desetiletích jako moudrý. Bezprostředně po osvobození východního Jeruzaléma v červnu 1967 umožnil Nejvyššímu soudu Izraele konstatovat, že platnost legislativy vycházející z výsledků Lofgrenovy komise se vznikem židovského státu vypršela. Server Israel Hayom k tomu 27. 7. 2023 uvedl, že kdyby Židé tehdy konsenzuálně přiznali vlastnictví Západní zdi muslimům, měl by Stát Izrael v roce 1967 velké potíže uplatnit nárok na Západní zeď a dát jí takové náboženské a národní postavení, jakému se dnes těší.

Za zmínku také stojí další Abbásova fantasmagorie tvrdící, že Izrael horečně razí pod mešitou Al Aksa a kolem ní tunely (ano, jde o archeologický výzkum starověkého izraelského dědictví) a tím hrozí její úplné nebo částečné zřícení, „což by vedlo k explozi s nedozírnými následky“. Vyzval proto mezinárodní společenství, aby „převzalo svou odpovědnost za zachování historického a právního statusu Jeruzaléma a jeho svatých míst, konkrétně mešity Al Aksa a kostela Božího hrobu, jakož i hebronské Abrahamovy mešity“. Dlužno dodat, že ani jedna z těchto posvátných památek není nikterak ohrožena, navíc ona Abrahamova mešita je ve skutečnosti Jeskyně patriarchů, v níž mají být hroby nejstarších izraelských praotců Abrahama, Izáka a Jákoba a jejich manželek Sáry, Rebeky a Líe. Ti všichni žili o více než dva a půl tisíce let dříve, než se narodil Mohamed, zakladatel islámu (a než si je vyznavači této víry přivlastnili). Výlučné historické nároky muslimů na Jeskyni patriarchů jsou tedy nesmyslné i směšné zároveň.

Jedovatá slina neminula ani Balfourovu deklaraci 1917, jeden ze základních dokumentů začleněných do mezinárodního práva, na němž je postaveno právo židovského lidu na zřízení národní domoviny na území historické Palestiny. Z toho, co nazývá tragédií palestinského lidu (způsobenou samozřejmě ustavením Izraele) viní Abbás Velkou Británii a USA. Obě země vyzývá k uznání jejich neblahé role při přijetí Balfourovy deklarace, k omluvě – a k reparacím. Požaduje odškodnění v souladu s mezinárodním právem.

Je s podivem, že světové společenství tuto jeho pasáž přešlo bez většího zájmu. Přitom jde o jasné popření práva Židů na jejich vlast v Palestině, jiným názvem v Zemi izraelské. Odmítnutí Balfourovy deklarace rovná se odmítnutí práva Izraele na existenci. Pak se musíme zeptat, jak mohou Izraelci jednat o míru s člověkem, který vznik jejich státu považuje za tragický dějinný omyl, který nemělo mezinárodní společenství (OSN) nikdy dopustit. Absurdní.

Další šokující formulací předsedy autonomie je ujištění, že palestinský teror neskončí: „Budeme pokračovat v našem odporu – v našem mírumilovném, lidovém odporu vůči této brutální okupaci, dokud nebude v naší zemi poražena.“ Ano, výraz teror zní nepěkně, proto je zabalen do slůvka odpor a označen lživě jako mírumilovný. „Mírumilovné“ vraždění nevinných židovských civilistů, tak zvrácená je Abbásova politika. Pokud se někomu zdá mé hodnocení příkré, uvedu další citát ze závěru jeho projevu: „Vzdávám hold našim spravedlivým mučedníkům a našim statečným vězňům…“ Zásadním problémem je, že těmi mučedníky jsou eliminovaní teroristé a vězni odsouzení teroristé. Ovšem nejenže je Abbás na půdě OSN adoruje, on je ještě vyplácí: měsíc co měsíc rodinám zlikvidovaných teroristů a odsouzeným teroristům posílá tučné platby za vraždy (Pay to Slay). Přitom si v témže vystoupení stěžoval na to, že „okupační moc nezákonně zadržuje naše peníze bez oprávněného důvodu“. Zapomněl ovšem sdělit světovému fóru cosi podstatného.

Dle dohody z roku 1994 vybírá cla a daně z importu z třetích zemí určených příjemcům na palestinských teritoriích izraelská strana a po odečtení příslušných poplatků je převádí na účty Palestinské autonomie. V roce 2018 schválil izraelský parlament zákon, že z takto vybraných peněz budou odečteny částky, které Palestinci předávají přes Fond mučedníků teroristům a jejich rodinám. Nejde tedy o žádné neoprávněné zadržování finančních prostředků, ale o naprosto správnou, logickou a spravedlivou reakci Izraele na hanebné počínání Abbáse a spol. - na finanční odměny za realizovaný vražedný teror.

Podobně lkal Abbás nad izraelskou blokádou Pásma Gazy. Neuvedl ovšem dvě související skutečnosti: že podobně blokuje Pásmo, jemuž vládně teroristický Hamas, také Egypt a především – z vrozené skromnosti nezmínil příčinu této blokády, léta prováděnou raketovou agresi proti Státu Izrael zahrnující tisíce útoků. Představa, že by za takovéto situace Izrael nezavedl co nejpřísnější bezpečnostní opatření je na úrovni uvažování předškolního dítěte.

Kouzelná byla také Abbásova výmluva, proč autonomie neuspořádala prezidentské a parlamentní volby (poslední se konaly v roce 2005, resp. 2006). Prý proto, že Izrael nedovolí, aby se konaly také ve východním Jeruzalémě, tedy na části hlavního města suverénního státu. Přitom po celé autonomii si strdimilové palestinští (tamní národní pták) prozpěvují, že důvodem je oprávněná obava, že by Abbás a jeho strana Fatah prohráli s kandidáty teroristického Hamasu. Snad i tato okolnost – výběr mezi podporovali teroru a samotnými teroristy (z bláta do louže) – přispěje k tomu, aby rozumnější část světa řekla za stávající situace na požadavek Palestinců po nezávislém státě jasné NE a podpořila stejně smýšlející politiky v Izraeli.